Sandro Botticelli, vlastní jménem Alessandro di Mariano Filipepi (přídomek Botticelli získává nejspíše v zlatotepecké dílně svého bratra, kde nějaký čas pracuje, podle italského „battigello“, tj. zlatotepec), slavný italský renesanční malíř, přichází na svět v roce 1445 ve Florencii v rodině barviče kůží.
O životě Botticelliho toho dnes mnoho známo není, nicméně ví se, že takřka celý život pobývá ve Florencii, s výjimkou let 1481-1482, kdy pobývá v Římě – ve Florencii patří Botticelli ve skupině umělců kolem medicejského dvora. V pozdějším věku na Botticelliho výrazně působí náboženský reformátor Savonarola.
Botticelli patří k nejpopulárnějším renesančním umělcům 15. století, jako žák Fra Filippa Lippiho usiluje o co největší zvroucnění malířského výrazu – naturalismus quattrocenta, z něhož původně vychází, překonává trojím způsobem: zdůrazněním kresby, idealizací postav a obohacením obsahu – Botticelli je vynikajícím kreslířem, jedinečným způsobem, tak jako nikdo jiný, dokáže vyjádřit chvatný pohyb figury, vlasově ostrá čára, připomínající dřevoryt, nejenže přesně vymezuje tvar, nýbrž i kompozičně spojuje obraz, který pak působí jako ornamentální plošná dekorace, skládající se z navzájem proplétajících se linií.
Nadvládě linie podřizuje Botticelli tvar, kompozici i barvu – chladné, vzdušné tóny barev na jeho malbách připodobňují jeho obrazy ke goblénu, v době, kdy ideálem výtvarného umění je hubená postava s dlouhým krkem a plochým poprsím, vytváří nový, idealizovaný typ ženy s úzkým obličejem, vysedlou bradou a smutnýma, daleko od sebe položenýma očima (je mu proto vytýkáno, že vyhledává souchotinářské modely).
Botticelli ve svých obrazech klade velký důraz na obsah – v duchu dvorského humanismu si vybírá mytologické náměty a složité alegorie: Botticelliho rané období, v němž převládají obrazy madon, vyvrcholuje obrazem „Klanění tří králů“ (asi 1475), určeném původně pro kostel Santa Maria Novella ve Florencii – na tomto obraze zachycuje Botticelli podobizny členů medicejské rodiny: před Ježíškem klečí Cosimo st., v popředí Piero a Lorenzo, za nimi pak stojí Giulliano (zavražděný v roce 1478 ve florenstském dómu při povstání Pazziů), vpravo se namaluje sám Botticelli ve žlutém plášti.
Nejznámějším Botticelliho náboženským obrazem je „Madona del Magnificat“ (1481-82), mající formu tonda – zálibu pro tondo přejímá Botticelli od Fra Lippiho a rozvíjí v něm složitou hru vzájemných vztahů pomocí pohledů, spojujících jednotlivé postavy.
Nesmrtelnou slávu a uznání získávají Botticellimu především dva obrazy „Jaro“ (Primavera, kolem 1478) a „Zrození Venuše“ (kolem 1485).
Oba dva tyto obrazy maluje Botticelli pro vilu Reale Lorenza Medici v Castellu – námět pro „Jaro“ si Botticelli vybírá z antické literatury, jeho poradcem je přitom básník medicejského dvora A. Poliziano: obraz má následující kompozici – uprostřed obrazu stojí Venuše jako zosobněná matka přírody, nad ní vypouští Amor šíp, Merkur zahání mlhu, Grácie tančí, Flóra kráčí ověnčena v překrásném květovaném šatě, Zefýr přináší Primaveru, celý výjev se přitom odehrává v pomerančovém háji. Podnětem k namalování obrazu „Zrození Venuše“ je patrně báseň již zmíněného Polizianiho, báseň oslavující Simonettu Vespucci, předčasně zesnuvší idol Florencie, jako Afrodité Anadyomené – na obraze bohové mírných větrů, Zefýr a Chlóris, ženou zlatovlasou Venuši, plující v lastuře, ke břehu, kde Héra skryje její nahotu rudým vyšívaným pláštěm, ostré, preciózní linie vytvářejí arabesku, celek působí, jak je u Botticelliho téměř pravidlem, jako goblén.
V Botticelliho pozdních dílech jsou pod vlivem myšlenek náboženského reformátora Savonaroly půvab a líbeznost asketickou vážností a vzrušenou expresí, ilustrace k Dantově „Božské komedii“ jsou kresleny výraznou obrysovou linií bez modelujícího šrafování.
Botticelli se svým dílem pokouší vytvořit na naturalistickém základě nový idealizující sloh, přičemž se ale s naturalismem nerozchází – odtud pak pochází patrně jeho oblíbenost u umělců doby secese.
17. května roku 1510 Sandro Botticelli ve Florencii umírá.