Životopisy online – osobnosti, celebrity

Carl von Linné, vědec, švédský botanik a tvůrce botanické taxonomie, přichází na svět 23. května 1707 v Rashultu, 110 kilometrů severovýchodně od Lundu, jako syn luteránského pastora Nilse Ingemarssona.

Po Carlově narození je jeho otec poslán do farnosti ve Stenbrohult, do farnosti, ke které patří velká zahrada. Z luteránského pastora se v ten okamžik stává vášnivý zahradník – vysází spoustu květin a brzy se farní zahrada stane nejkrásnější zahradou v celém kraji – malý Carl se o otcovu zahradu velice zajímá a brzy zná latinské názvy rostlin, které otec pěstuje.

Základní vzdělání získává Carl Linné doma, od domácího učitele, a později ve škole ve Växjö. Škola Linného ale nebaví, propadá z hebrejštiny, řečtiny či teologie, zato v matematice a fyzice je premiantem. Zajímá se velice též o přírodu – Tillandsovu knihu „Květena okolí Abo“(Flora aboenensis) zná zpaměti.

Před dokončením gymnázia, v Linného necelých devatenácti letech, doporučí profesoři gymnázia jeho otci, ať zváží možnost synových dalších studií – prý bude lepší, bude-li Carl dán do učení, na studia se prý nehodí.

Otec se ale, předtím, než rozhodl, poradí se svým přítelem, s lékařem Rothmannem, učitelem fyziky – ten Carlovu otci řekne, že jeho syn je rozhodně nejnadanějším žákem ve fyzice a vezme jej k sobě domů, kde ho pak v ostatních předmětech až do konce gymnázia doučuje.

V roce 1727, ve svých dvaceti letech, vstupuje pak Carl von Linné na univerzitu v Lundu: zde se sbližuje s profesorem Archiaterem Stobaeusem, který mu dává k dispozici celou svoji rozsáhlou vědeckou knihovnu, kde Linné trpělivě a pilně studuje.

V roce 1728 Linné přesidluje do Uppsaly – i zde mu přeje štěstí: ač má zprvu velké finanční potíže, nachází i zde mecenáše. Když totiž jednou sedí v botanické zahradě a popisuje některé rostliny, přistoupí k lavičce, na níž sedí, jakýsi duchovní a ptá se, co Linné píše, co studuje, jak velký má herbář atd. – pak ho pozve k sobě domů, aby mu ukázal svoji sbírku rostlin v herbáři…

Takhle nějak začíná přátelství Carla Linného s profesorem Olofem Celsiem, theologem a vášnivým botanikem. Profesor Celsius, stejně jako předtím profesor Stobaeus, dává Linnému k dispozici svoji vědeckou knihovnu a herbáře ke studiu.

Zatím Linné dále studuje na uppsalské univerzitě – tady je jeho profesorem medicíny Olof Rudbeck (latinsky psaný Olaus Rudbeckius), který Linnému půjčuje knihu „O sexualitě rostlin“ (De sexu plantarum), po jejímž přečtení se Linné začíná intenzívně zabývat touto tematikou – netrvá dlouho a sám napíše malé pojednání, nazvané „O páření a pohlaví rostlin“ (De nuptis et sexu plantarum): po přečtení tohoto spisku pak profesor Rudbeck Linnému navrhuje, ať se ujme veřejných přednášek z botaniky.

Roku 1732, ve svých 25 letech, se Carl von Linné vydává na výzkumnou cestu do Laponska: výsledkem je „Květena Laponska“ (Flora Lapponica).

Touto dobou Linné rozšiřuje své zájmy i na mineralogii, studuje nerosty, fárá do dolů a navštěvuje přednášky na hornické škole v Dalekarlien. Zde se zamilovává do dcery bohatého městského lékaře, Sary Lisy Moreausové, ale její otec nechce dát svolení ke sňatku dříve, než si Linné dokončí doktorát a bude tak mít zajištěnu existenci. Carl Linné tedy odjíždí na univerzitu do holandského Harderwijku, kde v roce 1735 obhajuje svoji práci „O nové hypotéze intermitentní horečky“ (De nova hypothesis febrium intermittentium) a je promován na doktora lékařství.

V Holandsku se Carl von Linné nakonec zdrží celé tři roky a vydává zde svá nejslavnější díla - „Základy botaniky“ (Fundamenta botanica) v roce 1736, „Botanickou knihovnu“ (Bibliotheca botanica) v témže roce, „Cliffordovu zahradu“ (Hortus Cliffordianus) v roce 1737, „Botanickou kritiku“ (Critica botanica), „Třídy neboli čeledě rostlin“ (Classes plantarum) a první vydání „Rostlinných rodů“ (Genera plantarum) – vše též v roce 1737.

Při návratu z Holandska se Linné zastavuje v Paříži, kde se osobně poznává s matematikem a fyzikem René Antoinem Réaumurem, který je mimo jiné specialistou na řasy, tj. skupinu rostlin tehdy ještě málo probádanou. Též Linné navštěvuje v Paříži bratry Jussieuovy a je zde zvolen členem pařížské Akademie.

Po návratu do Švédska se Linné usidluje ve Stockholmu, kde si zařizuje lékařskou ordinaci - stává se lékařem admirality, k čemuž mu dopomáhá jeho tchán (Linné se žení se svojí vyvolenou, Sárou Lisou Moreausovou).

Přestože slaví Carl von Linné velké úspěchy jako lékař, není šťastný, vše ho táhne do přírody, k jeho oblíbenému studiu rostlin. Pak je roku 1739 z Uppsaly do Stockholmu převedena švédská Akademie věd a Linnému je nabídnuto místo prezidenta této společnosti – nabídku přijímá a je zvolen všemi hlasy.

V roce 1741 je Linné jmenován profesorem botaniky na univerzitě v Uppsale. Zde přednáší i předmět s poněkud záhadným názvem materia medica čili nauku o lécích, dietetiku a přírodopis. Dostává titul královského tělesného lékaře, tzv. archiatra. A dále pracuje na svém díle – v roce 1745 připravuje k vydání „Švédskou květenu“ (Flora Sueica), v roce 1746 „Švédskou zvířenu“ (Fauna Sueica) a „Soustavu přírody“ (Systema naturae) – toto dílo pak při svém 10. vydání v roce 1759 naroste do rozsahu 1384 stran…, cizokrajné rostliny Linné popisuje v díle „Ceylonská květena“ (Flora Zeylanica) z roku 1747.

V roce 1751 pak Linné vydává vydává „Botanickou filozofii“ (Philosophia botanica). O dva roky později pak vychází Linného vyčerpávající souhrnné dílo „O rostlinných druzích“ (Species plantarum) – toto dílo, zahrnující rostliny evropské i ostatních kontinentů a ostrovů, pak stále narůstá na obsahu, tak jak přibývá počet rostlin nově objevených zámořskými cestovateli a botaniky. Na konci Linného zivota obsahuje toto dílo již kolem jednoho sta tisíc rostlinných druhů…

Ve věku padesáti let je Linné povýšen do šlechtického stavu - o několik roků později pak kupuje panství Hammarby, jihovýchodně od Uppsaly a tráví zde letní prázdniny v posledním období svého života, v letech 1764–1778. V těchto letech též z funkce profesora botaniky na univerzitě v Uppsale vede uppsalskou univerzitní zahradu, jejíž soupis již v roce 1748 vykazuje na 1100 cizokrajných druhů rostlin.

10. února roku 1778, ve svých 71 letech, pak Carl von Linné, jeden z největších a nejproslulejších botaniků své doby, umírá.

Galileo Galilei, italský fyzik, matematik, astronom a filozof, bořitel ve své době stále ještě nepřekonané aristotelovské mechaniky a tedy zakladatel mechaniky moderní, přichází na svět 15. února roku 1564 v italské Pise v patricijské rodině.

V mládí Galileo Galilei studuje na univerzitě v Pise (otec touží mít ze syna lékaře), nicméně studia nedokončí (z finančních důvodů) – v roce 1589 nicméně přesto dostává na univerzitě v Pise místo profesora (vyučuje matematiku) – roce 1592 pak Galileo Galilei z rodné Pisy odchází do Padovy, kde se stává profesorem tamní univerzity (na tomto postu pak bude působit až do roku 1610).

Své první pokusy z oblasti fyziky (Galilei je průkopníkem experimentu ve vědeckém bádání) koná Galileo Galilei již za svého působení v Pise – zabývá problematikou volného pádu a prokazuje, že aristotelovská mechanika, tvrdící, že různě těžké předměty padají k zemi různou rychlostí, se mýlí – Galilei prokáže, že všechna tělesa padají k zemi rychlostí stejnou, ať již je jejich hmotnost jakákoli: rozdíl v rychlostech jejich pádu je způsoben jedině a pouze třením vzduchu (podle tradice Galilei své pokusy vykonává tak, že předměty shazuje s pisánské šikmé věže).

Za pobytu v Padově pak vznikají nejdůležitější Galileovy objevy z oblasti mechaniky – Galileo Galilei přesně formuluje zákon setrvačnosti (tento pojem je aristotelovské mechanice neznámý), je též autorem principu nezávislosti a skládání pohybů.

Nicméně, přestože Galileovy objevy v oblasti obecné mechaniky znamenají zásadní průlom ve středověkém myšlení, které stále žilo z odkazu díla Aristotelova (viz Aristotelés ze Stageiry), trvalou slávu a známost až do dnešních časů přinášejí Galileovy jeho objevy astronomické – v roce 1610 zkonstruuje vlastní dalekohled, kterým pak pozoruje měsíční krátery (do té doby je měsíc považován za hladké, kulaté těleso), skvrny na povrchu Slunce a jeho rotaci, Venušiny fáze či Mléčnou dráhu (v ní objevuje značné množství hvězd). Svým dalekohledem pak Galilei objeví čtyři největší měsíce planety Jupiter.

Především objev Jupiterových měsíců, fází planety Venuše a rotace Slunce pak vede Galilea k tomu, že se veřejně vysloví k uznání heliocentrické soustavy M. Kopernika (podle které Země a ostatní planety obíhají kolem Slunce, narozdíl od teorie soustavy geocentrické, kde je tomu tak, že středem soustavy je Země)(viz Kopernik, Mikuláš) – katolická církev v čele s papežem Pavlem V. se ale postaví ostře proti a Galileo Galilei je donucen v roce 1616 svoji podporu Kopernikovu učení odvolat.

O několik let později se ale situace změní – na vatikánský papežský stolec usedá Galileův přítel, kardinál M. Barberini (jako Urban VIII.) a zdá se, že Kopernikovy teze budou mít větší šanci na své uznání – v tomto ovzduší pak vzniká Galileovo nejslavnější dílo, nazvané „Dialogo sopra i due massimi sistemi del mondo“ (Rozprava o dvou největších systémech světa, 1632), v níž Galileo Galilei literární formou předkládá důkazy, obhajující kopernikovskou heliocenrickou soustavu před soustavou geocentrickou, ptolemaiovskou – po vydání knihy a ostré reakci vlivných církevních kruhů je pak Galileo Galilei hned příštího roku obviněn z porušení zákazu podpory Kopernika z roku 1616 a pohnán před inkviziční soud, který jej pak donutí se veřejně teorie heliocentrické světové soustavy vzdát a odsoudí jej k doživotnímu domácímu vězení v Arcetri u Florencie.

Tady pak Galileo Galilei shrne své celoživotní dílo v knize „Matematické rozpravy a pokusy“, která pak vyjde v roce 1638 v Holandsku, mimo dosah katolické inkvizice.

Galileo Galilei umírá ve svém domácím vězení 8. ledna roku 1642 – teprve ústy současného papeže Jana Pavla II. (viz Jan Pavel II.) prohlásí katolická církev, že byl inkvizicí pronásledován neprávem.

Mikuláš Kopernik se narodil v Toruni 19. února roku 1473 a zemřel ve Fromburgu 24. května roku 1543. Pocházel prý z českého rodu pánů z Koprníka, alespoň podle historika Františka Palackého – dotvrzují to podle něj i Acta consularia Cracoviensis, v nichž je možné se dočíst, že roku 1396 byl jistý Koperník přijímán za měšťana krakovského, přičemž jiný měšťan, jménem Dabrowa, coby svědek, potvrdil jeho původ z Čech. Němci, kterým od roku 1466 Toruň patřila – byla v moci řádu německých rytířů – si pak prý z českého Koperníka udělali německého Köpperniga a přihlásili jej k německé národnosti jen proto, že listiny se v té době v Polsku psaly německy… – pravdou ale je, že po matce je Koperník národnosti německé, národnost otce není jistá – nárok na Koperníka si tak kromě Čechů (máme-li věřit Palackému), dělají i Němci a samozřejmě i Poláci – právě v Polsku (nebo na uzemí dnešního Polska) se Mikuláš Koperník narodil…

Mikulášův otec byl kupcem - když bylo Mikulášovi deset roků, zemřel po morové epidemii a synovy výchovy se ujal strýc Lukáš Wasselrode, biskup warmínský, bratr Mikulášovy matky Barbory, rozené Wasselrodové.

Po vcelku šťastném dětství vstupuje v roce 1491 na krakovskou univerzitu, kde se věnuje studiu starých jazyků, filozofie a medicíny – hlavně a především ale velmi pozorně naslouchá přednáškám z matematiky a astronomie. Podle strýcova přání se má vzdělat v církevním, tedy kanonickém právu. Ale matematika a astronomie jsou mu mnohem, mnohem bližší, stále vřeleji, i díky tomu, že má na univerzitě možnost seznámit se s tehdejšími vrcholnými díly astronomie, lne k přírodním vědám.

Přesto ale v roce 1496 odjíždí do italské Bologne, aby tady pokračoval ve studiu práv, ale stejnou měrou jako právu se věnuje i astronomii. V roce 1500 pak odchází do Říma, kde musí v papežské kurii absolvovat praxi z kanonického práva – během tohoto pobytu jej papež povolává k astronomickým přednáškám a po dobu pobytu v Římě mu propůjčuje místo profesora matematiky.

Na jaře roku 1501 se Kopernik vrací z Říma do vlasti, aby se připravil na činnost ve warmínské kapitule. Ale ještě předtím, než-li nastoupí do funkce, snaží se získat dovolení k pokračování svých studií. To se mu daří, a tak odjíždí znovu do Itálie, ale tentokrát do Padovy, aby zde dostudoval medicínu. Ale medicínu nedostuduje, nepodaří se mu získat doktorát, je totiž příliš rozptylován spoustou jiných vědeckých předmětů, které si získaly jeho pozornost, např. starořečtina…

Roku 1503 se stěhuje do Ferrary, aby zde konečně 31. května 1503 získal titul doktora kanonického práva.

Dalších několik let života Mikuláše Kopernika je zahaleno tajemstvím, kde pobývá a co dělá není dosud přesně zjištěno. Soudí se, že až do roku 1506 pobývá v Itálii.

Roku 1507 se vrací Kopernik do Polska a stává se osobním tajemníkem a lékařem při biskupství svého strýce Lukáše Wasselrodeho a roku 1512 se pak stává kanovníkem kapituly fromburské. V témže roce Kopernikův vychovatel a strýc umírá.

Ve Fromburgu Mikuláš Kopernik stráví příštích třicet let a zde posléze i dokoná. Má zde svoji lékařskou praxi (úspěšně léčí pruského vévodu Albrechta), k dispozici obrovskou studovnu a také dostatek volného času k astronomickým pozorováním. Svá pozorování koná z jedné ze strážních věží kapitulního dvorce ve Fromburgu, kterou si zařizuje jako astronomickou observatoř, když řadu pomůcek a přístrojů si sám zhotovuje.

Zcela zásadním rokem v životě Kopernikově je rok 1543, poslední rok jeho života, kdy v Norimberku vychází tiskem jeho dílo „Šest knih o obězích nebeských těles“ (Nicolai Copernici Toriensis De revolutionibus erbium coelestium Libri VI), kde podává přesvědčivé důkazy, že nikoliv Země, nýbrž Slunce že je středem vesmíru a Země je jen jednou z planet, které kolem něj po svých oběžných drahách obíhají. Kopernik z faktu, že Země má kulatá tvar, stanovuje, že jednou za 24 hodin se Země otočí kolem své osy a že jednou za rok oběhne kolem Slunce po kružnici (to, že Země je na pólech zploštěná a její oběžná dráha kolem Slunce není tedy kružnicí, ale elipsou, která se svým tvarem kružnici blíží, Kopernik nevěděl). Též stanovuje, že zemská osa svírá s rovinou kružnice oběhu úhel 66,5 stupně, což má za následek střídání ročních období. A také stanovuje, že Země neobíhá kolem Slunce sama, ale společně s dalšími planetami sluneční soustavy, a to (v pořadí, jak jsou vzdáleny od Slunce) s Merkurem, Venuší, poté je Země, Marsem, Jupiterem a Saturnem – Uran, Neptun a Pluto v Kopernikově době ještě nebyly známy.

Těmito svými objevy Mikuláš Kopernik zcela rozmetává tradiční, do té doby platnou a nedotknutelnou (a katolickou církví prohlašovanou za jedinou správnou),pto­lemaiovskou nauku o světové soustavě, která tvrdila, že Země je středem vesmíru.

Podle dochovaných historických pramenů je zcela jisté, že Kopernik, i když své objevy zveřejnil až v roce 1543, znal svoji hlavní myšlenku, tedy, že středem vesmíru je Slunce a nikoliv Země, již v roce 1509. V této době zná také již pohyby ostatních planet, ale trvá mu dalších 36 let pilného studia, než své převratné závěry o stavbě vesmíru zveřejňuje. Než uveřejní své hlavní myšlenky, dokončuje roku 1515 svůj rukopis „O domnělých pohybech oblohy“ (Nicolai Copernici De hypotesis motuum coelestium), v němž říká, že neexistuje jediný střed pro všechny nebeské dráhy nebo sféry, že střed země není středem světa, ale pouze středem gravitace a středem oběžné dráhy Měsíce a že všechny sféry se pohybují kolem Slunce, které je položeno jaksi ve středu všeho, takže lze slunce považovat za střed světa… Také v tomto rukopise říká, že Země se otočí jednou za 24 hodin kolem neměnných pólů a že všechny pohyby Slunce, které u něj na obloze pozorujeme, nejsou vlastní jemu, nýbrž přísluší Zemi a naší sféře, s níž se otáčíme kolem Slunce jako každá jiná planeta…

Je také třeba připomenout, že než-li výše zmíněné základní Kopernikovo dílo, tj. „Šest knih o obězích nebeských těles“, vyjde tiskem, je z něj pořízeno mnoho opisů, které se později naleznou ve Vídni a ve Stockholmu. Rukopis, z něhož se nakonec dílo tiskne, je svého času dokonce v majetku Jana Amose Komenského (viz Komenský, J. A.).

Význam díla Mikuláše Kopernik je zřejmý – vyvrátil, ač sám byl vysokým církevním hodnostářem, církví uznávanou světovou soustavu, vytvářeje přitom soustavu novou, soustavou heliocentrickou. Svým dílem tak zcela zlikvidoval po staletí platný názor Aristotelův (viz Aristotelés ze Stageiry), že Země stojí nehybně uprostřed všehomíra, názor, který od Aristotela převzal a pak rozvinul dále Ptolemaios.

Na závěr ještě malá poznámka – první vytištěný exemplář Kopernikova spisu „O Obězích nebeských těles“ se ve Fromburgu, v místě kde Kopernik žije a pracuje, objeví v den Kopernikovi smrti a je k němu připojena Kopernikova předmluva. A na úplný závěr ještě jedna poznámka – o osmdesát let později potvrdí Kopernikovi teze ohledně heliocentrické soustavy německý matematik a hvězdář Johannes Kepler (viz Kepler, Johannes).

Johannes Kepler, německý matematik a astronom, jedna z největších postav středověké astronomie, přichází na svět 27. prosince roku 1571 ve Weil der Stadt v Německu.

Věnujme se Johannu Keplerovi od okamžiku, kdy roku 1600 na přání Tychona Braha (viz Tycho Brahe) přichází do Prahy, ke dvoru císaře Rudolfa II. (viz Rudolf II.) – Kepler přichází do Prahy rád, v Rakousku totiž v této době začíná pronásledování protestantů a Johhanes Kepler, jako evangelík, vyučující na univerzitě v Grazu, se necítí být v Rakousku v bezpečí.

Po příchodu do Prahy je Johannes Kepler jmenován Rudolfem II. císařským matematikem a další dva roky dělá pomocníka Tychonu Brahemu.

Po Tychonově smrti, v roce 1601, je Johhanes Kepler povolán na jeho místo – je tedy nejen dvorním matematikem, ale i císařským hvězdářem, a to za plat 500 dukátů ročně.

V Praze Johhanes Kepler žije postupně na několika místech – nejprve v Emauzském klášteře, poté v univerzitní koleji na Ovocném trhu a nejdéle pak v Karlově ulici na Starém Městě pražském.

Po smrti císaře Rudolfa II. Habsburského v roce 1612 zůstává Johhanes Kepler na dvoře Matyášově a po Matyášově smrti na dvoře jeho nástupce Ferdinanda II. (viz Ferdinand II. Habsburský )Jelikož mu ale oba monarchové povolují usídlit se mimo císařský dvůr, žije Johannes Kepler v Praze jen do roku 1612 – pak se stěhuje do rakouského Lince, kde žije až do roku 1628 a kde pobírá roční důchod 300 dukátů. Důchod mu vyplácí dvorní komora pro finance, která Keplerovi vylepšuje tento dosti ubohý příjem ještě různými občasnými příspěvky a zvláštními podporami.

Hlavním zdrojem příjmů pro Keplera je kromě stálého platu (důchodu) především sestavování kalendářů a horoskopů – prorokuje, jaká bude povětrnost, politické události atd.

V astonomii Johhanes Kepler na základě svých i cizích pozorování, vycházeje přitom z nesčetného množství výpočtů, které po sobě zanechal Brahe, dochází k formulaci nových planetárních zákonů – ze studia dráhy Marsu odvozuje Kepler zákony o průvodičích: zákon („První Keplerův zákon“), který říká, že „dráhy planet jsou elipsy, v jejichž společném ohnisku je Slunce, a zákon další (“Druhý Keplerův zákon"), který říká, že „plochy opsané průvodičem planety za stejné období jsou stejné“, zveřejňuje Kepler v roce 1609. Zákon třetí („Třetí Keplerův zákon“), který říká, že „dvojmoci oběžných dob různých planet jsou přímo úměrny trojmocím jejich středních vzdáleností od Slunce“, vydává Kepler tiskem v roce 1618.

Keplerovými zákony je potvrzena Kopernikova (viz Kopernik, Mikuláš) heliocentrická soustava. Ale přestože Kepler poznává její platnost, nedokáže vysvětlit v čem je příčina jejího fungování. To se pak podaří až Isaacu Newtonovi (viz Newton, Isaac), který ukáže, že Keplerovy zákony vyplývají ze zákona všeobecné přitažlivosti, který platí mezi hmotami v celém vesmíru. Zákon všeobecné gravitace vyslovený Newtonem říká, že se dvě tělesa přitahují silou, která je přímo úměrná čtverci jejich vzdáleností.

Roku 1609 vychází Keplerovo nejslavnější dílo „Astronomia nova de motibus stellae Martis ex observationibus Tychonis Brahe“, kde Johhanes Kepler shrnuje svá pozorování a z nich vyplývající zákonitosti.

V roce 1611 vydává spis „Dioptrika“, v němž podává výklad Galileova (viz Galilei, Galileo) čočkového dalekohledu, zdokonaluje jeho konstrukci a nabízí čtenáři návod na jeho sestrojení. Sám Kepler ale dalekohled nikdy nesestrojí, podle jeho nákresu mu ho staví jezuita Krištof Scheiner. Keplerův dalekohled je ale upraven tak, aby s ním bylo možné sledovat Slunce, jedná se v podstatě o helioskop s objektivem s barevného skla.

Dalším Keplerovým dílem o optice je spis „Ad vitellionem paralipomena quibus astronomie pars optica tradidur“, napsaný v době jeho pražského pobytu.

V roce 1627 Johannes Kepler vydává tzv. Rudolfinské tabulky, sloužící k výpočtu poloh planet. Tyto tabulky sestavuje na základě pozorování shromážděných Tychonem Brahe. Proto je také na titulní straně zobrazen Tycho Brahe, ukazující na nadpis „Tabulae Rudolfina“.

Johannes Kepler, jeden z nejvýznamnějších astronomů středověku, umírá 15. listopadu roku 1630 v Řezně ve věku necelých šedesáti let.

Tycho Brahe de Knudstrup, dánský astronom, přichází na svět 14. prosince roku 1546 v dánském Knudstrupu.

Astronomii se Tycho Brahe věnuje již od dětství – ve svých čtrnácti pak ovládá astronomii tak, že může sám, bez pomoci, konat pozorování zatmění slunce – astronomie mu pak učaruje tak, že i když je svým strýcem, jenž jej vychovává, předurčen k dráze právníka, prosazuje si, že bude moci jít studovat astronomii.

Na univerzitě v Lipsku pak Tycho Brahe studuje obojí, jak práva, tak astronomii – během studia na sebe poprvé výrazněji upozorní, když při náhodné konjukci planet Jupitera a Saturna pozná, že tzv. Alfonsovy tabulky (astronomické tabulky, zhotovené za Alfonse X., krále kastilského, tabulky, jež vycházejí z ptolemaiovské geocentrické soustavy) jsou o měsíc chybné, zatímco Reinholdovy tabulky (vycházející z Koperníka) jsou přesné téměř na den.

V roce 1571 se Tycho Brahe vrací ze studií domů a stává se dědicem značného jmění po zemřelém otci – před svým návratem ale ještě Brahe procestuje skoro celou Evropu, navštíví Basilej, Wittemberg, Ausburg a všude tady navazuje kontakty s místními astronomickými observatořemi.

11. listopadu roku 1572 Tycho Brahe objevuje, ve stejný den jako český vzdělanec Tadeáš Hájek, novu v souhvězdí Cassiopei, novu, která má ve svém maximu jasnost Venuše – jejímu studiu se pak dlouhý čas velmi intenzívně věnuje. Tycho Brahe správně usuzuje, že jeho objev není ani kometou, ani meteoritem, ale že se jedná skutečně o novou, zrozenou hvězdu – v roce 1573 pak vydává v Kodani svá sepsaná pozorování této hvězdy pod názvem „O nové hvězdě“ (De nova stella).

Objevem nové hvězdy ihned velice vzroste Brahův věhlas – dánský král Friedrich II. mu jako výraz uznání daruje ostrov Hveen, ležící v moři mezi Dánskem a Švédskem. To se píše rok 1576.

Na ostrově (Tycho ho pojmenuje Insula Venusia)pak vybuduje Tycho Brahe hvězdárnu, kterou tvoří dva objekty – Uranienborg a Stjärnborg. Uranienborg je přitom tvořen pozorovací věží, obytnými místnostmi a laboratoří, ve Stjärnborgu se nacházejí výhradně vědecké přístroje. Jak hvězdárna vypadá, je možné se dozvědět z Brahova spisu „Astronomiae instauratae mechanica“, vydaného v Norimberku roku 1602 – Brahe v něm svoji observatoř dokonale popisuje.

Roku 1588, po smrti Friedricha II., se Tycho Brahe dostává v nemilost králových nepřátel – brzy se dostavuje nedostatek peněz a Brahe musí svůj ostrov, svoji observatoř opustit. Následuje rozpuštění týmu spolupracovníků a odchod z Dánska.

V roce 1598 přijíždí Tycho Brahe, na pozvání císaře Rudolfa II. Habsburského (viz Rudolf II. Habsburský), do Prahy – tady pak, již jako světoznámý astronom, buduje astronomické centrum ne nepodobné tomu, jaké měl na Hveenu.

Nejdříve ale koná Tycho Brahe svá pozorování na zámku v Benátkách nad Jizerou, teprve pak přesidluje do Prahy, a to nejprve na Pohořelec – nakonec ale přenáší svoji observatoř do královského letohrádku Belvederu.

Brzy na to zve Tycho Brahe do Prahy, k císařskému dvoru, Johanna Keplera (viz Johann Kepler), německého matematika a astronoma, s nímž ještě před svojí smrtí učiní v letech 1600 a 1601 mnohá pozorování.

Na rozdíl od Keplera ale Brahe nikdy nepřijme Kopernikovo (viz Mikuláš Kopernik) učení, že Slunce je středem vesmíru a že planety obíhají kolem něj – on sám ve svých pracích ponechává uprostřed vesmíru Zemi a kolem ní dává obíhat Slunci a Měsíci, přičemž kolem Slunce podle něj obíhá ještě dalších pět planet: Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Pro potvrzení svojí soustavy, tzv. Tychonovy, nashromáždí během svých pozorování obrovské množství materiálu, ale právě tento materiál její existenci zároveň vyvrací.

V roce 1601, 24. října, pak Tycho Brahe de Knudstrup, v Praze umírá.