Dnešní výročí dne? Připomeneme si případ Olgy Hepnarové, která právě 10. července vjela nákladním vozidlem Praga státní poznávací značky AD 19-95 do davu na tramvajové zastávce v pražské ulici Obránců míru (dnešní Milady Horákové), v místě, kde ústí do Strossmayerova náměstí.
Jistým virtuálním způsobem se tak potkaly dvě ženy, které komunistický režim poslal na smrt. Miladu Horákovou jako nevinnou oběť justiční zvůle, Olgu Hepnarovou jako vražedkyni, která si, dle vlastních slov, „vyřizovala účty se společností“…
V psychiatrické léčebně poprvé ve třinácti
Narodila se v poslední den školního roku, 30. června 1951, v rodině bankovního úředníka a zubařky. Na základní škola patřila nejdříve k lepšímu průměru. V pubertě přišel zlom. Začala se stranit okolí, v roce 1964 se pokusila o sebevraždu, když spolykala léky. Zachránili ji, rok byla hospitalizována v dětské psychiatrické léčebně v jihočeských Opařanech.
Po devítiletce se Olga Hepnarová vyučila uměleckou knihařkou, za prací odešla do Chebu. Vydržela tam chvíli. Stejně jako v každém dalším zaměstnání. Nevycházela s lidmi, byla konfliktní, práce ji nebavila, měla pocit, že jí ubližuje celý svět a rostla v ní touha po pomstě.
Jak se pomstít za všechna ta příkoří? Jak zabít co nejvíc lidí? Výbuch? Poškodím koleje? Co kdybych začala pracovat jako řidička autobusu a s plným vozem sjela do nějaké rokle? Nebo si seženu zbraň a budu střílet nazdařbůh lidi na ulici?
Pak dostala ten šílený nápad, že vjede do davu lidí nákladním autem…
V době svého činu pracovala jako řidička z povolání, bydlela v zahradní chatce v Olešku a právě se rozešla se svým přítelem Miroslavem Davidem. Už je toho moc. Musím něco udělat!
A udělala. Nejprve ze skály shodila svého Trabanta, nejspíše jedinou věc, na které jí opravdu záleželo, a vydala se do Prahy, kde si 10. července vypůjčila vůz Praga. Těžké to nebylo ani podezřelé, pracovala jako řidička Pražských komunikací. Kde a jak svůj hrůzný čin provede, měla dobře rozmyšleno, o svém plánu informovala dopisem tehdejší tisk, jmenovitě Svobodné slovo, Obranu národa a Mladý svět.
Z dopisu Olgy Hepnarové:
„Vážení, prosím, abyste přijali tento list jako dokument. Byl napsán na obranu proti případnému znevážení mého činu, také jako poukázání na to, že jsem člověk pohybující se dosud v mezích duševní normy… Dnes ukradnu autobus a plnou rychlostí vjedu do davu lidí. Stane se to pravděpodobně někde v Praze 7. Zaviním smrt x lidí. Budu souzena a potrestána“.
Na místě zemřeli tři lidé. Dalších pět obětí podlehlo zraněním v nemocnici
Pak už nešlo couvnout. Nasedla a sešlápla pedál plynu až na podlahu. K místu, kde bude Olga Hepnarová zabíjet, klesá ulice v mírném úhlu, nákladní automobil se ochotně rozjede, přeskočí nízký obrubník (i tenhle fakt hrál podstatnou roli při výběru místa) a vřítí se do skupiny asi třiceti lidí, kteří čekají na zastávce na tramvaj.
Tři lidé umírají na místě, dalších pět podlehne svým zraněním později v nemocnici. Přivolané policejní hlídce Olga Hepnarová s ledovým klidem řekne, že do lidí vjela úmyslně s cílem jich co nejvíce zabít…
Zabíjela, ale sama se smrti bála. Pod oprátku ji dovlekli násilím
Soud odsoudil Olgu Hepnarovou k trestu smrti. Úmyslné najetí do davu lidí kvalifikoval jako osminásobnou vraždu, Nejvyšší soud pak Hepnarové jednání překvalifikoval na trestný čin obecného ohrožení. Trest zůstal stejný.
Příběh nešťastné Olgy končí v popravčí komoře pankrácké věznice. Jindy chladná a k okolí netečná Olga se psychicky zhroutila, popravě se bránila. 12. března roku 1975 byla jako poslední žena v Československu oběšena.
Žádost o milost, kterou podala její matka, Lubomír Štrougal, jenž zastupoval prezidenta Ludvíka Svobodu, zamítl.
Výročí tragického činu Olgy Hepnarové si připomněl Marcel Kupka