Marie Terezie česká a uherská královna, v letech 1740-1780, a na základě tzv. pragmatické sankce vládkyně habsburské monarchie, přichází na svět 13. května roku 1717 ve Vídni jako nejstarší dcera císaře a krále Karla VI. a Alžběty Kristýny a zároveň jako dědička habsburské monarchie – Karel VI., její otec, je totiž posledním mužským příslušníkem dynastie.
Dětství a mládí Marie Terezie je šťastné – Marie je krásná a zdravá dívka, účastnící se nadšeně všech dvorských slavností, přitom nezanedbává ani vzdělaná: učí se latinsky, italsky, francouzsky a španělsky, zajímá se o klasickou literaturu, dostává hodiny tance a hudby.
V roce 1736, ve svých devatenácti letech, se Marie Terezie vdává za korunního prince lotrinského vévodství, Františka I. Lotrinského (zamiluje se do něj přitom již ve svých pěti letech, přestože jde v podstatě o sňatek, domluvený Karlem VI.).
V roce 1740 se pak Marie Terezie na základě tzv. pragmatické sankce ujímá moci nad habsburskou monarchií – její nástupnictví ale hned vzápětí zpochybní několik zájemců o země monarchie: pruský král Friedrich II. už v prosinci roku 1740 zaútočí na Slezsko, další útoky pak přicházejí ze strany bavorského kurfiřta Karla Albrechta, Francie či Saska – začíná tzv. válka o dědictví rakouské (1740-48).
Tato válka promění zprvu nejistou a bezmocně působící ženu v hrdou, panovačnou a ctižádostivou panovnici, nepochybující o své vyvolenosti a odpovědnosti za země monarchie – Marie Terezie se ukáže jako nepoddajná, statečná a odpovědná vládkyně, přestože během bojů přijde o Slezsko, Kladsko a Parmu. Zbytek říše se jí ale podaří uchovat pro habsburskou dynastii.
Od roku 1741 je přitom Marie Terezie i uherskou královnou (korunována 25. června roku 1741 v Prešpurku) a od roku 1743 (korunována 12. května roku 1743 v pražském chrámu sv. Víta – viz sv. Vít) českou královnou. Její manžel František I. Štěpán Lotrinský je pak v roce 1745 zvolen římským císařem.
V padesátých létech 18. století vede Marie Terezie další válku – poté, co se jí podaří, prostřednictvím hlavního rádce v zahraničněpolitické oblasti knížete Kounice-Rietberga, uzavřít s Francií protipruskou koalici, probíhá v letech 1756-63 tzv. sedmiletá válka, v níž Prusko uhájí své slezské državy i své velmocenské postavení v Evropě.
V roce 1765 umírá František I. Štěpán Lotrinský – po jeho smrti pak Marie Terezie (kterou manželova smrt hluboce zasáhne) učiní svým spoluvládcem (a nástupcem) svého nejstaršího syna Josefa II. – jeho a Kounicovu nátlaku pak v roce 1772 ustoupí, když se rozhodne účastnit se tzv. prvního dělení Polska (tento akt si pak bude až do smrti vyčítat). Stejně tak nechá syna jednat v roce 1778, kdy Josef II. svým pokusem o připojení Bavorska k habsburské říši, vyvolá rakousko-pruskou válku o bavorské dědictví (1778-79).
Co se týče vnitřních záležitostí habsburské monarchie, císařovna Marie Terezie, přinucena neutěšeným hospodářským stavem habsburských zemí a zároveň ovlivněna novými myšlenkovými proudy (osvícenstvím), začíná ve druhé polovině čtyřicátých let 18. století s postupným zaváděním osvícenských reforem.
Po sedmileté válce pak tyto reformy zasáhnou habsburskou monarchii ještě mnohem šířeji – habsburská říše je centralizována a byrokratizována, jsou zaváděny reformy soudnictví (politická správa je oddělena od správy soudní), stavy jsou zbaveny svého vlivu na zemské úřady, je zavedena jednotná měna v celé monarchii, jsou vytvořeny tereziánské katastry, vydán robotní patent a velká změna se děje i ve školství, kde je zavedena povinná školní docházka. Ke znatelným změnám dochází i v hospodářské oblasti.
Co se týče života rodinného, s Františkem I. Štěpánem má Marie Terezie šestnáct dětí, které stojí na počátku habsbursko-lotrinské dynastie. Jsou to Marie Alžběta, Marie Anna, Marie Karolina, Josef II., Marie Kristýna, Marie Alžběta, Karel Josef, Marie Amálie, Leopold II., Marie Karolina, Johanna, Marie Josefa, Marie Karolina, Ferdinand, Marie Antoinetta a Maxmilián František.
Marie Terezie umírá 29. listopadu roku 1780, její osobou vymírá habsburská monarchie i po přeslici – pochována je Marie Terezie v kapucínské kryptě ve Vídni.