Karl Dönitz. Admirál vlčích smeček

Karl Dönitz, německý admirál, strůjce německého ponorkového loďstva, velitel německého válečného loďstva v posledních letech druhé světové války a po A. Hitlerovi (viz Hitler, A.) německý kancléř, který vede se Spojenci rozhovory o konečné kapitulaci nacistického Německa, přichází na svět 16. září roku 1891 v Grünau nedaleko Berlína.

Dönitz se o vojenské řemeslo zajímá již od mládí – v roce 1910 pak vstupuje do německé císařské námořní akademie. Od roku 1913 Karl Dönitz slouží u německého hladinového loďstva, v roce 1916 pak nastupuje k nově vytvořenému ponorkovému vojsku.

Nejprve slouží Karl Dönitz na ponorce U-68 jako velitel směny, posléze se stává velitelem člunu – 4. října roku 1916, při nočním útoku Dönitzovy ponorky na britský konvoj, je pak jeho ponorka potopena: Dönitz je, stejně jako většina jeho posádky, vzat do zajetí.

Po repatriaci válečných zajatců v roce 1919 je Karl Dönitz jedním z mála důstojníků, kteří v německém válečném loďstvu, značně zredukovaném požadavky Versaillské smlouvy, zůstávají – a protože mírové smlouvy zakazují Německu ponorkové loďstvo, vystřídá Dönitz v poválečných letech různá velitelská místa na hladinových plavidlech.

S nástupem Hitlera k moci se situace ale začíná měnit – ponorkové loďstvo se začíná opět budovat a Karl Dönitz se na tomto budování podílí: dne 27. října roku 1935 vrchní velitel německého válečného loďstva admirál E. Raeder nařizuje Dönitzovi postavit nové ponorkové loďstvo a ujmout se jeho velení.

Karl Dönitz se dává okamžitě do díla – kromě toho, že dohlíží na konstrukci člunů včetně vývoje zbraní a pohonných systémů, načrtne také dva prvotní koncepty ponorkové doktríny – ve svém prvním konceptu říká, že spíše než válečné lodě by ponorky měly útočit na lodě obchodní, nebo tím budou přetnuty nepřátelské zásobovací spoje, druhý koncept, jenž znamená v ponorkovém válečnictví revoluční změnu, pak vyjadřuje myšlenku, že ponorky by měly být nasazovány v boji ve skupinách či týmech (Dönitz jim říká „vlčí smečky„).

PŘEČTĚTE SI TAKÉ  Alexandr I. Pavlovič. Vítěz nad Napoleonem

Na počátku druhé světové války má Karl Dönitz k dispozici padesát šest ponorek (plán je tři sta, ale omezené německé zdroje oceli a nutnost vyzbrojit i německá pozemní a hladinová vojska, tento plán nedovolují splnit), z nichž však jenom dvacet dvě ponorky jsou schopné operačního nasazení v Atlantském oceánu. Přesto však Dönitzovy ponorky potopí jen za poslední čtyři měsíce roku 1939 na 114 obchodních lodí.

V dalším období války se Karl Dönitz se svým ponorkovým vojskem zaměřuje na izolaci Velké Británie – chce zamezit jejímu zásobování po moři.

Po srpnu roku 1940, kdy A. Hitler zruší předválečná omezení výroby ponorek a dovolí Dönitzovi vést neomezenou ponorkovou válku, Dönitz zvyšuje své bojové úsilí – za pouhé čtyři měsíce od Hitlerova rozhodnutí potopí jeho ponorky celkem 285 lodí o celkovém výtlaku více než jednoho miliónu tun.

Vstup Spojených států do války v roce 1941 představuje pak pro německé ponorky nový, lukrativní cíl, protože Američané nemají pro své konvoje vypravované do Velké Británie vypracován žádný obranný plán – v prvních šesti měsících roku 1942 německé ponorky potopí 585 amerických lodí, mnohé z nich pak jen několik mil od amerického pobřeží.

30. ledna roku 1943 se Karl Dönitz, nyní již v nejvyšší admirálské hodnosti, stává vrchním velitelem německého válečného loďstva (tuto funkci získává, přestože nikdy nevstoupí do NSDAP). Přitom zůstává dál odpovědný za budování ponorkového loďstva, které se ale pomalu začíná střetávat s novými překážkami – spojenecká vojska mají stále více vojáků a stále lepší zbraně, začíná být jasná jejich převaha jak na zemi, tak na moři, ponorky jsou stále častěji odhalovány pomocí radaru.

Karl Dönitz se pokouší spojenecké převaze čelit několika zlepšeními ponorkového vojska (např. systémem šnorchlu, jenž umožňuje ponorkám nabíjet baterie, aniž se musí vynořit na hladinu) – zlepšení je ale příliš málo a přicházejí příliš pozdě, v roce 1944 je snaha německého ponorkového vojska omezit transatlantickou lodní přepravu téměř neúčinná – ztráty přitom rostou, Německo za války ztratí 781 ponorek s více než 32 000 námořníky.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ  Eva Braunová. Manželkou Hitlera byla jediný den

Po Hitlerově sebevraždě 30. dubna roku 1945 se Karl Dönitz stává (na Hitlerův písemný příkaz) novým německým kancléřem. V nové funkci se Karl Dönitz pokouší okamžitě zahájit jednání se západními mocnostmi o separátním míru a skončit války – jeho cílem je zachování nezávislosti poválečného Německa. Jednání jsou ale neúspěšná, a tak 7. května roku 1945 Karl Dönitz musí souhlasit s bezpodmínečnou kapitulací nacistického Německa.

Po kapitulaci zůstává Karl Dönitz titulární hlavou Německa ještě dva týdny – 22. května roku 1945 je pak zatčen jako válečný zločinec: ačkoliv nikdy nevstoupí do NSDAP a ačkoliv řada spojeneckých velitelů válečného loďstva dosvědčí, že Dönitz praktikoval stejně neomezenou ponorkovou válku jako oni sami, je pak Dönitz na základě poněkud nejasného obvinění ze spáchání zločinů proti míru souzen a odsouzen k trestu vězení. Ve věznici Spandau si pak odsedí celých deset let, poté je propuštěn a zbytek života dožívá v Hamburku, kde také 24. prosince roku 1980 ve věku devětaosmdesáti let umírá.