Zdeněk Fibich, český hudební skladatel, s A. Dvořákem nejvýznamnější představitel zakladatelské generace české moderní hudby, zároveň ale umělec, který celý život bojuje s nevšímavostí okolního světa (jedinou skladbou, jíž se mu daří dosáhnout světové popularity, je „Poem“), přichází na svět 21. prosince roku 1850 ve Všebořicích v rodině lesmistra.
Již od dětství je zřejmé, že Zdeněk Fibich bude výrazným hudebním talentem – první svoji symfonii píše již jako čtrnáctiletý. Kromě hudby má mladý Fibich rád přírodu, obdivuje se jí, rád navštěvuje Alpy, sbírá cizokrajné motýly, podobně jako A. Dvořáka ho přitahuje železnice, známý je i svým velmi přátelským vztahem k humoru.
Hudbu Fibich studuje u pražského varhaníka Z.M. Kolešovského, další vzdělání pak získává v Lipsku, Paříži a Mannheimu.
V letech 1874 až 1879 působí Zdeněk Fibich jako kapelník Prozatímního divadla v Praze, posléze je i sbormistrem v pravoslavném chrámu, ke konci života je krátce i hudebním dramaturgem pražského Národního divadla (1899-1900).
Fibichův osobní život je životem v mnohém tragickým – poté, co umírá Fibichova první žena, Růžena, a jejich dvě děti, žení se Fibich s její sestrou, altistkou Betty Hanušovou. Toto manželství ale není příliš šťastné, poté, co do Fibichova života v roce 1892 vstupuje literárně nadaná a o osmnáct let mladší Anežka Schulzová, se rozpadá…
Tvorba Zdeňka Fibicha je velmi rozsáhlá – po opeře „Blaník“ vytváří Fibich patrně nejtragičtější dílo české opery, „Nevěstu messinskou“ na libreto Otakara Hostinského. „Nevěsta messinská“ představuje deklamační operu bez uzavřených čísel, v její stavbě je patrný vliv skladatelů Wagnera a Smetany – dobové publikum ovšem výjimečnost tohoto Fibichova díla nechápe.
V letech 1889-91 vytváří Fibich, jako průkopník moderního scénického melodramu, na antický námět trilogii „Hippodamie“ (tvořenou částmi „Námluvy Pelopovy“, „Smír Tantalův“, „Smrt Hippodamie“) – básnický text k Hippodamii pro Fibicha píše J. Vrchlický. Co se týče melodramu, je Fibich opravdovým průkopníkem – má sice předchůdce v J. J. Rousseauovi a J. Bendovi, ale jako první novoromantický autor symfonicky prováže symfonický orchestr s poezií.
Pracuje přitom s příznačnými motivy – scény jako osudová bouře přírody a smyslů, zvukomalebné líčení vozatajských závodů, vzývání duší zemřelých a smuteční scény jsou strhující. „Hippodamie“ představuje jedno z nejvýznamnějších děl české hudby, je to dílo ojedinělé i v dějinách hudby světové, velmi si jí cení i např. A. Dvořák.
Fibich komponuje i koncertní melodramy, např. „Štědrý den“, „Hakon“, „Vodník“ atd.), v nichž se projevuje jako mistr hudební balady.
Vlivem vztahu s Anežkou Schulzovou se pak od poloviny devadesátých let 19. století stále častěji začínají ve Fibichově díle objevovat tragické a erotické tóny – po opeře „Bouře“, jejíž libreto píše J. Vrchlický, mu pak již všechny literární předlohy zpracovává právě Schulzová.
V opeře „Hedy“ je tak například přebásněna epizoda z Byronovy „Child Haroldovy pouti“, v opeře „Šárka“ je využito motivu z české mytologie, v opeře „Pád Arkuna“ je pak ztvárněn souboj křesťanství a pohanství.
Kromě těchto děl je Zdeněk Fibich autorem tří symfonií, několika symfonických básní ( „Othello“,„Záboj“, „Slavoj a Luděk“, „Toman a lesní panna“, „Vesna“, „Vpodvečer“), několika předeher („Noc na Karlštejně“, „Komenský“, „Oldřich a Božena“), Fibich se též věnuje komorní hudbě, písním a kantátám.
Velmi často a velmi rád komponuje Fibich i pro klavír – kromě rozsáhlejších klavírních skladeb „Z hor“ a „Malířské studie“ je Fibich autorem více než pěti set klavírních skladeb menšího rozměru, tyto skladby jsou pak shrnuty do cyklu „Nálady, dojmy a upomínky“.
15. října roku 1900 Zdeněk Fibich předčasně umírá.