Na konci 19. století, konkrétně v roce 1897, došlo v českých zemích k události, která výrazně ovlivnila další vývoj česko-německých vztahů a politické atmosféry v celé Habsburské monarchii.
Tehdejší ministr vnitra Rakousko-Uherska a předseda vlády Předlitavska Kazimierz Badeni, polský šlechtic, vydal nařízení, které mělo zásadní dopad na jazykovou politiku v Čechách. Dekrety známé jako Badeniho jazyková nařízení vyžadovaly od veřejných úředníků v Čechách (nařízení platilo od 5. dubna) a na Moravě (tady platilo od 22. dubna), aby byli schopni komunikovat jak v češtině, tak v němčině.
Nová nařízení se stala rozbuškou v česko-německých vztazích
Cílem bylo zlepšit služby poskytované úřady občanům obou národností, ale reakce na tyto nařízení byly (podle národnosti) diametrálně odlišné a často velmi vášnivé. Česká veřejnost byla Badeniho nařízeními nadšena, a není divu – viděla v nich krok k uznání češtiny jako rovnoprávného jazyka v rámci monarchie a ke zlepšení postavení Čechů v oficiálních institucích.
Na druhé straně, německy mluvící obyvatelé, úředníci a politici vnímali nová nařízení jako ohrožení jejich postavení a hrozbu pro německou kulturu a jazyk – a to hlavně v těch částech českých zemí, kde bylo německé obyvatelstvo ve výrazné převaze.
Problém měli také němečtí úředníci – zatímco ti čeští se německy domluvili už před Badeniho jazykovou reformou, němečtí úřednici se česky učili jen velmi nesnadno a na mnoha postech byli nahrazováni Čechy.
Badenimu jeho jazykové reformy nakonec srazily vaz
Stav po vyhlášení jazykové reformy se brzy ukázal jako neudržitelný. Vypukly nepokoje a prohloubila se politická krize, které vedla k ostrým debatám až ve vídeňském parlamentu a masovým protestům po celé zemi. Situace nakonec eskalovala do takové míry, že vedla k pádu Badeniho vlády, jenž vedl dokonce k fyzickým potyčkám v parlamentu, v Praze byl pak vyhlášen úřady výjimečný stav.
Badeniho jazyková nařízení, byť byla nakonec v roce 1899 zrušena, přesto představují klíčový moment v historii česko-německých vztahů v Čechách. Český boj za sebeurčení a možnost používat vlastní jazyk vedl k vytvoření vlastního státu po první světové válce.
A nakonec i k násilnému odsunu německého obyvatelstva (především) z území Sudet po světové válce druhé.