Francisco Franco y Bahamonde (4.12.1892 – 20.11.1975): Caudillo

[adsenseyu1]

Francisco Franco y Bahamonde (celým jménem Francisco Paulino Hermengildo Teódulo Franco y Bahamonde), španělský politik, generalissimus a diktátor, přichází na svět 4. prosince roku1892 v El Ferrolu v rodině důstojníka španělské armády.

Po vzoru otce se vojákem stává i Franco – v roce 1907 začíná studovat na toledské Vojenské akademii a již v roce 1910 se stává podporučíkem.

Další Francův služební postup je rychlý – má pověst schopného a svědomitého mladého důstojníka, a tak povýšení na přicházejí rychle po sobě: v roce 1920 je Francisco Franco povýšen do funkce zástupce velitele (od roku 1923 je pak velitelem) španělské cizinecké legie v Maroku (v rámci legie se v letech 1921-26 účastní bojů proti rífských povstalcům, vedeným Abd al-Karímem. V roce 1925 vede pak Francisco Franco úspěšný útok v zátoce Alhucemas, který přináší konečné vítězství legií).

V roce 1926 se díky svým skvělým velitelským schopnostem stává Francisco Franco nejmladším brigádním generálem ve Španělsku a dva roky nato je vojenskou vládou generála Primo de Rivery jmenován velitelem důstojnické akademie v Zaragoze, kde pak Franco setrvá až do zániku španělské monarchie v roce 1931, kdy je pro své monarchistické smýšlení novou republikánskou vládou suspendován.

Po svém odchodu ze Zaragozy je Franco převelen na Baleárské ostrovy, kde pak působí v letech 1931-34.

Po svém návratu do Španělska pak Franco potlačuje hornické socialistické povstání v Asturii – svým tvrdým postupem si získává uznání konzervativní španělské pravice a hlubokou nenávist levice.

V roce 1935 je na popud konzervativců, kteří začínají získávat ve Španělské republice politickou převahu, Francisco Franco jmenován náčelníkem generálního štábu španělské armády – ale již v roce 1936 Franco toto místo ztrácí, poté, co v parlamentních volbách vítězí levicová Lidová fronta, je přeložen (či spíše de facto vypovězen) na Kanárské ostrovy.

18. července roku 1936 pak vypukne ve Španělsku občanská válka – proti sobě stojí levice, nyní vládnoucí a povstanuvší konzervativní opoziční pravice s částí armády: Francisco Franco je jednou z nejvýraznějších vojenských postav na straně povstalců – na samém počátku občanské války odlétá Franco do Maroka, kde se ujímá velení cizinecké legie, kterou pak letecky ještě do konce července přepraví do Španělska. Během července a srpna se pak Francisco Franco podílí na útoku vedeném motorizovanými silami proti hlavnímu městu, Madridu – tento útok se ještě republikánské vládě podaří odrazit.

29. září roku 1936 jmenují povstalečtí konzervativci na svém (dobytém) území vlastní vládu – v jejím čele stojí Francisco Franco jakošéf státu“ (jefe de Estado), „vůdce“ (caudillo) a generalissimus. Mezi oběti španělské občanské války v tuto chvíli patří mimo jiné i mnohé umělecké osobnosti Španělska, např. básník F. García Lorca (viz García Lorca, Federico).

V dubnu roku 1937 se Francisco Franco staví do čela Falangy, krajně pravicové nacionalistické strany, podporující povstalce.

V roce 1939, 28. března, občanská válka, po pádu Madridu, končí, Francovi falangisté, vojensky i politicky podporovaní Hitlerovým (viz Hitler, Adolf) nacistickým Německem i Mussoliniho fašistickou Itálií, vítězí – generalissimus Franco se pak stává faktickým španělským diktátorem.

Za své vlády si Francisco Franco, jako skvělý vojenský i politický stratég, počíná značně obezřetně a metodicky – nejprve přichází nelítostná a krutá odveta: politické strany jsou postaveny mimo zákon, velké množství republikánů je uvězněno nebo popraveno.

Když ale začne Hitlerem rozpoutaná druhá světová válka, Franco se k němu nepřipojí, nesplatí státům Osy (Německu a Itálii) jejich pomoc za občanské války, Španělsko, i když je jasné, na čí straně v konfliktu stojí, zůstává oficiálně neutrální – přesto ale Franco nabídne Německu k dispozici své výrobní kapacity a vyšle na východní frontu dobrovolnickou, tzv. Modrou divizi (División Azul).

V roce 1945 se Francisco Franco rozhodne poněkud uvolnit svůj režim – v červenci vydá „Fuerro de los Espaňoles„, listinu, jíž formálně zavádí občanská práva.

V roce 1947 pak Francisco Franco svůj režim reorganizuje – obnovuje katolickou monarchii a sám se přitom jmenuje doživotním regentem, který má právo jmenovat příštího krále.

V dalších letech usiluje Franco o přeměnu Španělska v průmyslově rozvinutý stát, orientuje se přitom na západní vyspělé státy, z radikálního fašisty se stává stejně radikální antikomunista.

V roce 1953, v době vrcholící studené války, pak Francisco Franco dovolí Spojeným státům americkým vybudovat na španělském území vojenské základny americké armády, v roce 1955 vstupuje Španělsko do OSN a v roce 1956 Franco vyklízí území severního Maroka.

V roce 1957 Franco provádí další reorganizaci svého politického systému – stává se předsedou vlády (je jím až do roku 1973) a zároveň zůstává i vrchním velitelem branných sil a šéfem Falangy.

Poté, co v šedesátých letech začínají ve Španělsku proti frankistickému režimu propukat nové nepokoje, do nichž se zapojují především studenti, dělníci a duchovní (a baskičtí a katalánští separatisté), dochází k určitému zbrždění Francových liberalizačních tendencí.

V roce 1969 pak diktátor jmenuje příštího krále, svého nástupce – je jím současný španělský král Juan Carlos I. Bourbonský.

V roce 1975, 20. listopadu, generalissimus Francisco Franco y Bahamonde po dlouhé nemoci umírá.

[adsenseyu2]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.