František Hrubín, český básník, tvůrce milostné a přírodní lyriky, autor veršů a pohádek pro děti, dramatik, prozaik a překladatel, přichází na svět 17. září roku 1910 v Praze v rodině stavitele.
Za první světové války žije rodina Hrubínových u Hrubínova dědečka v Lešanech v Posázaví. Hrubín zde vychodí obecnou školu a jako dospělý se sem pak bude vracet po celý život, posázavská krajina výrazně ovlivní celé jeho básnické a prozaické dílo. Gymnázium studuje František Hrubín již v Praze, maturuje v roce 1932. Poté studuje na pedagogické a filosofické fakultě Univerzity Karlovy, ani jednu fakultu ale nedokončí.
Od roku 1934 pracuje Hrubín jako knihovník – při svém zaměstnání se věnuje zároveň psaní poezie: je básnickým žákem a přítelem J. Hory a F. Halase, přátelí se též s J. Seifertem (viz Seifert, Jaroslav), B. Mathesiem, J. Zahradníčkem a dalšími literáty.
V roce 1939 se František Hrubín žení, narození dcery a syna je pak pro něj jedním z mnoha podnětů pro psaní veršů a próz (především pak pohádek) pro děti.
Po druhé světové válce pracuje František Hrubín krátce na ministerstvu informací, od roku 1946 je pak spisovatelem z povolání. Z Hrubínovy iniciativy vzniká legendární časopis pro nejmenší „Mateřídouška“ (v letech 1945-1950 jej Hrubín spolurediguje) a časopis o dětské literatuře „Zlatý máj“.
V padesátých letech Hrubín často pobývá v jižních Čechách, v Chlumu u Třeboně, jihočeská krajina se mu stává významným zdrojem inspirace.
V roce 1956 na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů vystoupí František Hrubín společně s J. Seifertem s ostrou a otevřenou kritikou poúnorové kulturní politiky v Československu.
Verše začíná František Hrubín psát ještě jako student gymnázia, do literatury pak vstupuje pod patronací J. Hory a F. Halase, od svých prvních, již lidsky a umělecky vyzrálých, sbírek „Zpíváno z dálky“ (1933) a „Krásná po chudobě“ (1935) je Hrubín básníkem milostné a přírodní lyriky.
Jambický rytmus, pravidelný rým, časté čtyřveršové strofy, zvukomalebnost a metafory dávají jeho poezii mámivou melodičnost, vedle obrazů milování, řeky, letních nocí a křídel se objevují přitom v Hrubínově poezii již od počátku motivy zmaru a smrti.
Obraz mrtvé milenky, mající svůj předobraz v autorově skutečné životní zkušenosti, je dalším z motivů, které se prolínají Hrubínovou celou tvorbou – tento motiv pak vyvrcholí v Hrubínově básnické skladbě „Romance pro křídlovku“ (1962).
Od konce třicátých let začíná Hrubínova tvorba měnit – lyrická melodie prvních sbírek mizí, sílí naopak nadosobní tón, posázavská scenérie se stává krajinou rodu, Hrubín se v čase národního ohrožení nacistickým Německem přiklání svojí tvorbou ke tradičním hodnotám a jistotám.
V této době má František Hrubín nejblíže asi k J. Zahradníčkovi, je stejně jako on považován za autora spirituálního směru – sbírka „Včelí plást“ (1940) obsahuje několik básní-modliteb a dva cykly patnácti sonetů. První cyklus je tzv. znělkový věnec, druhý pak František Hrubín věnuje památce svého lešanského dědečka.
Křesťanská symbolika Hrubínových veršů nabývá ještě za války výrazných sociálních rysů ve sbírce „Mávnutí křídel“ (1944).
Za války píše František Hrubín i první básně pro děti, v roce 1943 vychází Hrubínova sbírka poezie pro děti „Říkejte si se mnou“ – tato sbírka je předzvěstí mnoha a mnoha dalaích básní, říkanek, pohádek (např. „Špalíček pohádek“ z roku 1957 s ilustracemi J. Trnky) atd., Hrubín vytváří svými spontánně hravými a přitom srozumitelnými texty novou kapitolu české dětské literatury.
Po skončení druhé světové války vydává František Hrubín nejprve verše s výrazným občanským podtextem, verše, které píše již od dob bitvy u Stalingradu – sbírka „Jobova noc“ (1945) zobrazuje boj člověka o nový společenský řád.
Brzy se ale František Hrubín vrací ke svým tématům – přírodě, lásce a smrti – ve sbírce „Nesmírný krásný život“ (1947). V této sbírce se mění forma Hrubínových veršů – ubývá melodičnosti, pravidelné strofy střídají nepravidelné. K této, i k následující knize, „Hirošimě“, vytvoří obálky F. Hudeček, malíř ze Skupiny 42. To jen zvýrazňuje Hrubínovu již dřívější blízkost a sepjatost s touto skupinou.
Obraz nového poválečného ohrožení světa pak František Hrubín zobrazuje ve své „Hirošimě“ (1948) – Hrubín se zde obrací od prostředí venkova k velkoměstu, typické je i jakoby „filmové“ prolínání různých záběrů (pozdní chodec, nemocné dítě, milující se manželé…).
„Hirošima“ je ale podrobena komunistickou kulturní mocí ostré ideologické kritice, několik příštích let bude Hrubín smět publikovat pouze básně pro děti a překlady (je vynikajícím překladatelem P. Verleina a A. Rimbauda a staré čínské poezie).
O tomto tíživém životním období pak Hrubín píše v první části své sbírky „Můj zpěv“ (1956) a též v již dříve napsané básni „Proměna“ (vychází 1957).
V závěrečném tvůrčím období (od konce padesátých let) se František Hrubín častěji než k poezii obrací k próze a dramatu – vzpomínková básnická próza „U stolu“ (1958) v jediném odpoledni zachycuje celý svět Hrubínova dětství na venkově, z tohoto období pocházejí též Hrubínovy lyrické divadelní hry „Srpnová neděle“ (1958) a „Křišťálová noc“ (1961).
V roce 1964 pak vychází poslední rozsáhlejší Hrubínovo prozaické dílo, složitě komponovaná „Zlatá reneta“ (1964).
Hrubínovo dílo vrcholí opět v poezii – v roce 1962 vychází Hrubínova slavná „Romance pro křídlovku“, kde se střetávají všechny hlavní motivy Hrubínovy tvorby: první velká láska i milenčina smrt, pamě rodu (dědeček a jeho umírání), otec, vypravěč a jeho děti, posázavská krajina jako zrcadlo lidského osudu i vesmírného proudění života.
Na konci svého života ještě František Hrubín dokončí básně „Černá denice“ (1968) a „Lešanské jesličky“ (1970).
1. března roku 1971 František Hrubín v Českých Budějovicích umírá.