Jan Lucemburský (Slepý), král český v letech 1310-46, titulární král polský v letech 1310-35, od roku 1308 hrabě lucemburský, též generální vikář římskoněmecké říše v předalpských zemích, přichází na svět 10. srpna roku 1296 v Lucemburku jako syn lucemburského hraběte a pozdějšího římského krále a císaře Jindřicha VII. Lucemburského a Markéty Brabantské.
V dětství je Jan Lucemburský vychováván na francouzském královském dvoře (na dvoře Filipa IV. Sličného) v Paříži, kde zároveň navštěvuje univerzitu. V roce 1310 je Janu Lucemburskému nabídnuta českou opozicí krále Jindřicha Korutanského (viz Jindřich Korutanský) česká královská koruna – Jan přijímá a po sňatku s dědičkou českého trůnu, Eliškou Přemyslovnou, uzavřeným 1. září roku 1310 ve Speyeru (Špýru) na český královský trůn usedá.
Fakticky se ale českým králem Jan Lucemburský stává až poté, co jím je Jindřich Korutanský vypuzen z českých zemí – v říjnu roku 1310 přitáhne Jan do Čech a v prosinci pak vstupuje do Prahy: 7. února roku 1311 je pak Jan Lucemburský slavnostně korunován českým králem.
Janova korunovace je ale podmíněna tzv. inauguračními diplomy, v tzv. volební kapitulaci se nový král zavazuje k rozsáhlým ústupkům šlechtě (vybírání berně, tažení mimo hranice, přístup cizinců k úřadům a majetkům…) . S českou šlechtou pak svádí v dalších letech Jan Lucemburský, a to především s jejím „mluvčím“ Jindřichem z Lipé, ostrý politický boj o vládu nad královstvím – tento boj pak končí až tzv. domažlickým mírem z roku 1318, jímž Jan fakticky uznává hegemonii českého panstva.
Po uklidnění vnitropolitické situace pak obrací král Jan Lucemburský svoji pozornost k politice evropské, kde si vede podstatně lépe než-li doma – zprvu podporuje římského panovníka Ludvíka Bavora proti Habsburkům (v roce 1322 od něj pak získává jako trvalou zástavu Chebsko, v roce 1336 se s ním ale názorově rozchází), obratnou politikou, díky níž je někdy přezdíván jako „král diplomat“, se mu daří připojit k českému království v letech 1319-29 Horní Lužici a do roku 1335 většinu slezských knížectv.
V letech 1330-33 se pak snaží vybudovat s severní Itálii signorii pod svým vedením – v Čechách je přitom král Jan jen málokdy, často přijíždí jen proto, že potřebuje peníze na svoji nákladnou, velkorysou evropskou politiku.
Jako politik orientovaný spíše zahraničněpoliticky se Jan Lucemburský snaží též o usmíření s Jindřichem Korutanským, jenž i po svém odchodu z českého trůnu stále užívá titul českého krále.
V roce 1335 se Jan Lucemburský vzdává všech nároků na polský královský trůn.
V roce 1334 jmenuje Jan Lucemburský svého staršího syna Karla (viz Karel IV. Lucemburský), pozdějšího českého krále a římského císaře, markrabětem moravským, v podstatě mu ale přenechává správu českých zemí – nastává období tzv. lucemburského dvojvládí, kdy vládnou v podstatě oba dva Lucemburkové, jak Jan, tak Karel.
Napětí, které tento způsob vlády musel zákonitě přinést, pak polevuje až v roce 1341, kdy Jan Lucemburský Karlovi zajistí nástupnictví na českém trůnu – od této doby pak Jan též podporuje Karlovu snahu získat římský královský titul na úkor Ludvíka Bavora (Karel se římským králem stane v roce 1346, ještě za Janova života).
V posledních letech svého života je král Jan Lucemburský slepý – při jednom z rytířských turnajů, pro něž má zvláštní slabost, přijde nejprve o jedno oko, v roce 1339 pak oslepne docela.
Jan Lucemburský je za svého života dvakrát ženat – poprvé s Eliškou Přemyslovnou, s níž má sedm dětí: Markétu, Jitku (Gutu), Václava (Karla), Přemysla Otakara, Jana Jindřicha, Annu a Elišku, a podruhé s Beatrix Bourbonskou (od roku 1334), s níž má děti dvě: Václava a Bonu. Kromě těchto dětí je Jan Lucemburský otcem i jednoho syna nemanželského, Mikuláše.
Český král Jan Lucemburský umírá 26. srpna roku 1346 – místem jeho smrti je bitevní pole u Crécy (Kresčaku), kde se jako slepý účastní na straně Francie bitvy s Anglií.