Jaromil Jireš patřil k režisérům, kteří dokázali československý film šedesátých let otevřít novým tématům i novému způsobu vyprávění. Jeho Křik zachytil každodennost bez velkých filmových gest, Žert převedl na plátno jeden z nejvýznamnějších románů Milana Kundery a Valerie a týden divů vytvořila z Nezvalova surrealistického světa obraz, který dodnes působí neobyčejně. Pak ale přišla normalizace a s ní zásadní změna jeho tvůrčího prostoru.
Jaromil Jireš se narodil 10. prosince 1935 v Bratislavě. Po maturitě na filmové průmyslovce v Čimelicích nastoupil v roce 1954 na FAMU. Nejprve studoval kameru a následně režii, kterou dokončil v roce 1960. Už jeho školní práce získávaly ocenění. Absolventský film Sál ztracených kroků natočil jako kameraman a režisérský diplom získal filmem Stopy.
Do československého filmu vstoupil na začátku šedesátých let společně s generací, která později dostala označení československá nová vlna. Jeho celovečerním debutem byl Křik z roku 1963 podle scénáře Ludvíka Aškenazyho. Příběh muže čekajícího s manželkou narození dítěte spojil civilní pozorování každodenního života s postupy inspirovanými dokumentárním filmem. Snímek se stal jedním z raných děl nové vlny.
Jireš se podílel také na kolektivním filmu Perličky na dně (1965), který vznikl podle povídek Bohumila Hrabala. O několik let později natočil Žert, adaptaci románu Milana Kundery. Film dokončil v roce 1968, tedy v době politického uvolnění, která následovala po Pražském jaru. Po nástupu normalizace byl ale snímek stažen z kin a Jireš byl vyloučen z komunistické strany i zbaven možnosti učit na FAMU.
Ještě před úplným uzavřením tvůrčího prostoru stačil natočit Valerii a týden divů (1970). Surrealistický film podle románu Vítězslava Nezvala vznikl ve spolupráci se scenáristkou a výtvarnicí Ester Krumbachovou. Příběh třináctileté Valerie, která prochází světem na pomezí snu, dospívání a děsu, patří k nejvýraznějším českým filmům své doby. Česká televize jej označuje za surrealistickou koláž a filmovou klasiku.
V sedmdesátých letech se Jireš pokusil pokračovat v autorské tvorbě například filmem …a pozdravuji vlaštovky (1972) s Magdou Vášáryovou. Poté však musel přijímat také látky přidělované barrandovskou dramaturgií. Natočil například Lidé z metra, Talíře nad Velkým Malíkovem, Ostrov stříbrných volavek, Mladý muž a bílá velryba, Útěky domů, Operu ve vinici, Neúplné zatmění nebo Katapult.
Po listopadu 1989 se k výraznějším filmovým projektům vrátil. Natočil například Helimadoe podle románu Jaroslava Havlíčka, Učitele tance a svůj poslední film Dvojrole z roku 1999 s Terezou Brodskou a Martinem Dejdarem. Vedle filmové režie působil také jako pedagog a věnoval se televizní tvorbě, dokumentům a audiovizuálním projektům.
V prosinci 1999 utrpěl při těžké autonehodě vážná poranění hlavy. Následovala dlouhá rehabilitace. Jaromil Jireš zemřel 24. října 2001 v Praze, bylo mu 65 let. O jeho smrti tehdy informoval například iDNES.cz.
Jeho jméno ale z českého filmu nezmizelo. Křik, Žert a především Valerie a týden divů zůstávají součástí dědictví československé nové vlny – a Jirešův filmový svět je dodnes pozoruhodný právě tím, jak odlišně dokázal vyprávět o obyčejném životě, politice i snech.