Některé Kachyňovy filmy se člověku dostanou pod kůži nenápadně. Nepracují s velkými gesty, často sledují obyčejné lidi a zdánlivě malé příběhy. Jenže právě v nich se může skrývat válka, strach, dospívání, láska i střet člověka s dobou. Karel Kachyňa patřil k nejpracovitějším českým režisérům a během téměř půl století vytvořil desítky filmů, z nichž řada patří k trvalé součásti české kinematografie.
Karel Kachyňa se narodil 1. května 1924 ve Vyškově. Za války, kdy byly zavřené vysoké školy, studoval uměleckoprůmyslovou školu ve Zlíně a věnoval se figurální malbě. V posledním roce války byl spolu s bratrem totálně nasazen v Německu. Po válce nastoupil na nově založenou FAMU, kde studoval kameru a fotografii. Jeho spolužákem a pozdějším dlouholetým spolupracovníkem byl Vojtěch Jasný.
První zkušenosti získával v dokumentárním a armádním filmu. S Jasným natočil například absolventský film Není stále zamračeno (1949), později spolupracovali také na dokumentech věnovaných tehdejším politickým tématům. V roce 1958 přišel jeho samostatný režijní debut Tenkrát o Vánocích. O rok později natočil Král Šumavy, který se stal jedním z nejnavštěvovanějších československých filmů své doby.
Zásadní období jeho tvorby přišlo v šedesátých letech, kdy se spojil se scenáristou Janem Procházkou. Společně vytvořili například Trápení, Závrať, Vysokou zeď, Kočár do Vídně, Noc nevěsty nebo Ucho. Jejich filmy se často soustředily na jednotlivce, děti a dospívající a na to, jak do jejich životů zasahují velké dějiny. Vysoká zeď například vypráví o neobvyklém vztahu mladé dívky a muže po těžkém úrazu.
Právě Ucho, natočené v roce 1969, patří k jeho nejvýraznějším dílům. Komorní příběh manželského páru, který po návratu z vládní recepce začne mít podezření, že je jejich dům odposloucháván, vznikl krátce po okupaci Československa a zachytil atmosféru strachu a všudypřítomné kontroly. Film se však do distribuce dostal až po pádu komunistického režimu. Kachyňa přitom v roce 1969 vystoupil z komunistické strany a po zákazu tvorby Jana Procházky se od svého spolupracovníka musel veřejně distancovat. Sám ale mohl ve filmování pokračovat.
V sedmdesátých a osmdesátých letech natočil mimo jiné Už zase skáču přes kaluže, Lásky mezi kapkami deště, Pozor, vizita!, Sestřičky, Malou mořskou vílu, Zlaté úhoře nebo Smrt krásných srnců. Právě Zlatí úhoři podle povídek Oty Pavla patří k jeho výrazným televizním filmům a v roce 1979 získali hlavní cenu na festivalu Prix Italia.
Po listopadu 1989 se Kachyňa vrátil také k některým starším námětům Jana Procházky. Natočil Městem chodí Mikuláš a později Krávu. Výraznou pozdní prací byla také Fany s Jiřinou Bohdalovou a Jiřinou Jiráskovou. V roce 1990 se Kachyňa stal profesorem FAMU, ale ani tehdy nepřestal pravidelně natáčet. Jeho posledním filmem byla Hanele z roku 1999.
Osobní život? Jeho první manželkou byla herečka Eliška Kuchařová, s níž měl dceru Elišku. Po čtrnáctiletém manželství se rozešli. Jeho druhou ženou byla Ajka Kachyňová, která pracovala jako letuška. Třetí manželkou se stala herečka Alena Mihulová, kterou poznal při natáčení Sestřiček v roce 1983. Byla o 41 let mladší. Po desetiletém vztahu se v roce 1994 vzali a ještě téhož roku se jim narodila dcera Karolína. Mihulová zůstala Kachyňovi po boku až do jeho smrti v roce 2004.
Karel Kachyňa zemřel 12. března 2004 v Říčanech u Prahy ve věku 79 let. Zanechal po sobě mimořádně rozsáhlou filmografii a především schopnost vyprávět velké příběhy prostřednictvím lidí, kteří často sami žádnými hrdiny být nechtěli.