Ladislav Klíma, svérázný český spisovatel a filozof, přichází na svět 22. srpna 1878 v Domažlicích v rodině úředníka v advokátní kanceláři a regionálního politika, stoupence Masarykova (viz T. G. Masaryk).
Od roku 1889 Klíma studuje gymnázium v Domažlicích, ale v septimě, v roce 1895, je vyloučen ze všech škol v Rakousku-Uhersku pro urážku panující habsburské dynastie, které se dopouští ve školní kompozici.
Na přání otce studuje poté Ladislav Klíma na gymnáziu v Záhřebu, ale po půl roce se vrací domů, pevně rozhodnut, že „do žádné školy již nikdy nevstoupí a žádnému povolání se nebude věnovat“.
Toto rozhodnutí, které Klíma v průběhu života už v podstatě nezmění, je důsledkem velmi brzy ostře vyhraněného charakteru a hluboce prožívaného zájmu o filozofii.
Po návratu ze Záhřebu bydlí Ladislav Klíma tři roky s otcem v jeho usedlosti v Modřanech u Prahy a po dosažení plnoletosti, kdy je mu vyplacen dědický podíl po zemřelé matce a sestře, se osamostatňuje a žije z těchto peněz. Postupně vystřídá několik míst pobytu (Plzeň, Železná Ruda, Curych, tyrolský Landeck) v doprovodu druhé otcovy ženy, která je jen o pouhé tři roky starší než on.
V roce 1904 se Ladislav Klíma vrací do Prahy a usazuje se na Smíchově, kde v témže roce vlastním nákladem vydává anonymně svoji první knihu „Svět jako vědomí a nic“. Kniha zůstává takřka bez povšimnutí, až po dvou letech ji s uznáním recenzuje E. Chalupný, kterého na ni upozornil O. Březina. Oba dva se později stávají Klímovi celoživotními příznivci a mecenáši.
Po vydání první knihy Ladislav Klíma několikrát mění pražské bydliště. V roce 1906, kdy mu začínají docházet peníze z dědictví, přijímá otcovo pozvání a stěhuje se k němu do Modřan.
V roce 1909 umírá Klímův otec a dědictví po něm, o které ale díky své nepraktičnosti z velké části přichází, mu umožňuje další několikaletou existenci.
Po dvouletém pobytu v Horoušánkách u Úval, kde žije u své macechy a jejího druha, odchází Klíma v roce 1915 (zcela bez prostředků) do Vysočan, kde pak v periferním hotýlku Krása bydlí až do konce života, odkázán na podporu několika svých přátel.
Klímova filozofická tvorba po vydání spisu „Svět jako vědomí a nic“ pokračuje pak převážně v dopisech, často velmi obšírných, přátelům. Teprve po roce 1918 začíná Klíma častěji publikovat v pražských časopisech („Tribuna“, „Tvorba“, „Ruch filosofický“, „České slovo“, „Právo lidu“, „Rozvoj“ aj.) různé úvahy, z nichž posléze sestavuje a v roce 1922 vydává svoji druhou knihu „Traktáty a diktáty“.
V témže roce má v Národním divadle premiéru satirická komedie „Matěj Poctivý“, kterou Ladislav Klíma píše společně s dramatikem A. Dvořákem a jejíž uvedení končí veřejným skandálem.
Druhý soubor Klímových esejů „Vteřina a věčnost“ vychází po dalších pěti letech, v roce 1927. Ve stejné době vychází druhé vydání knihy „Svět jako vědomí a nic“ a ještě za Klímova života vyjde jediné beletristické dílo, které on sám připravil k tisku, „romanetto“ „Utrpení knížete Sternenhocha“.
Klíma-filozof, stejně jako jeden z jeho inspirátorů F. Nietzsche (viz Nietzsche, Friedrich) formuluje své názory aforisticky. Proto každý pokus o shrnující obraz jeho filozofie vede k vícero interpretačním možnostem – jediná shoda panuje v tom, že v případě Klímovy filozofie se jedná o variantu extrémního subjektivismu.
Klíma vyšel ze Schopenhauerovy úvahy o čtyřech kořenech věty o důvodu a dovedl ji k závěru o absurdnosti celé logiky. Dalším jeho krokem je zrušení primátu objektu a proklamace absolutní svobody subjektu. Z absurdní podstaty logiky pak u něj vyplývá, že neexistuje rozdíl mezi pravdou a fikcí, že všechno je absurdní a že jedinou jistotou je vědomá vůle, vůle jakožto vědomí…
Tato vědomá vůle je souhrnem konečného počtu jakýchsi atomů vědomí, které se neustále slučují a rozlučují. Každý takový atom se pak v průběhu „světového roku“ sloučí se všemi ostatními myšlenkovými atomy, a „stane se tak za dobu světového roku tím, čím je svět v každém momentu…“
Každý tento atom vědomí má tedy podíl na věčnosti a nesmrtelnosti, a tím se stírá rozdíl mezi bděním a snem, mezi životem a smrtí, vše se navzájem ruší a lidstvo provozuje životní hru, v níž nemůže nic ztratit ani získat…
Tento lhostejný svět pak utváří podle své vůle a vtiskuje mu svoji podobu suverénní individuum, jež má k tomuto světu vztah jako všemocný bůh – Klíma tento postoj označuje jako egosolismus a egodeismus.
S tímto souvisí i další charakteristika, kterou Klíma své filozofii dává – ludibrionismus. To je poslední odpověď na otázku, co je to svět: „Svět je absolutní hříčkou Mé Absolutní Vůle…, svět je to, co v každý okamžik já z něho míti chci.“
Ladislav Klíma se snaží téměř permanentně své názory a postoje aplikovat i na své vlastní životní praxi – uvádí se do extatických stavů, v nichž prožívá pocit božské suverenity vůči světu i vůči vlastnímu tělu. Tyto stavy označuje pojmem deoesence.
Několik let se Ladislav Klíma pod vlivem své filozofie vážně zaobírá suicidní myšlenkou, aby si dokázal, že není podstatný předěl mezi životem a smrtí. Nakonec se k tomuto kroku neodhodlá, ale neustále s ním alespoň experimentuje ve svých beletristických dílech, včetně tří dramat diktovaných přítelkyni z nemocničního lůžka (19.4.1928 Klíma, oslabený duševním vypětím a přemírou alkoholu, podléhá tuberkulóze) – „Lidská tragikomedie“, „Dios“, „Edgar“.
V souladu se svými filosofickými postoji posuzuje Ladislav Klíma i společenskou a historickou problematiku. Kritizuje šosáctví, malost, hamižnost a nedostatek vznešených idejí v politickém i soukromém životě české společnosti. V historii vyzvedá a jako příklad pro současnost za vzor dává silné osobnosti, které podle jeho názoru vtiskovaly svoji vůli dějinám a ovlivňovaly jejich chod – Caesara, renesanční hrdiny, Žižku (viz Jan Žižka z Trocnova, Napoleona Bonaparte, husity apod.
Ladislav Klíma umírá 19. dubna roku 1928, kdy oslabený duševním vypětím a přemírou alkoholu podléhá tuberkulóze.