Muhammad: Zakladatel islámu (životopis)

[adsenseyu1]

Muhammad, Prorok a zakladatel islámu, jednoho ze tří nejrozšířenějších monoteistických náboženství světa, přichází na svět někdy v roce 570 n. l. ve městě Mekka v jižní Arábii (v dnešním Hidžázu v Saudské Arábii) jako příslušník rodu Hášim kmene Kurajšovců. Jeho rodiči jsou Aminah bint Wahb (matka) a Abdulláha ibn ‚Abd al-Muttalib (otec).

Muhammadovo dětství není šťastné – ještě před jeho narozením umírá jeho otec, brzy po narození je pak Muhammad dán na dva (nebo na tři) roky na vychování do pěstounské rodiny v sousedním kmeni. Pak žije Muhammed s matkou – ta zemře, když je Muhammadovi šest.

Po matčině smrti se o Muhammada stará nějaký čas dědeček, poté je Muhammad vychováván rodinou Abú Táliba, který se stává jeho druhým otcem.

Jako mladého muže si pak Muhammada vydržuje bohatá vdova Chadídža – ta se nakonec stává jeho ženou (v Muhammadových 25 letech), po sňatku se pak budoucí Prorok věnuje obchodování.

Kolem roku 610 se Muhammadův život radikálně změní – prostřednictvím anděla Džibríla (Gabriela) je Muhammadovi Alláhem (Bohem) zvěstováno, že právě on je vybrán, aby šířil nové náboženství – islám.

Další léta pak tráví Muhammad v Mekce, kde je mu pak postupně útržkovitě zjevováno Písmo (Korán) a kde pracuje na vývoji jednoduchého náboženského ritu a zásadách morálky svého náboženství (islámu): Muhammadův rituál spočívá zejména ve vykonávání určitého počtu modliteb (později se jejich počet ustálí na pět denně), které se konají ve stavu obřadní čistoty dosahované omýváním (jak modlitby praktikovat ukáže Muhammadovi Gabriel), co se týče morálky, Muhammadova představa morálky zahrnuje především zásady jako např. zdržet se smilstva, krádeže apod.

V těchto letech prožije Muhammad též nadpřirozenou pouť – jedné noci, ve spánku, jej Gabriel odnese do Jeruzaléma, kde se pak Muhammad setkává s Abrahamem, Mojžíšem a Ježíšem – Muhammad pak tyto vede v modlitbě a je vzat na návštěvu do nebe.

V tomto období se k Muhammedově víře začínají přiklánět první obyvatelé Mekky – nejprve Prorok po celé tři roky přednáší pouze úzkému kruhu posluchačů (patří k nim jeho žena, Alí, mladší syn Abú Táliba a Zajda, otrok, jemuž Muhammad věnuje svobodu), poté Alláh Muhammadovi přikáže, aby náboženství zveřejnil – nato si islám získá v Mekce a jejím okolí mnoho přívrženců a začíná se o něm mluvit po celé Arábii.

Po roce 613, kdy Muhammad své monoteistické (věřící v jednoho Boha, zde Alláha) zveřejní, začínají jeho problémy s pohanskými autoritami Mekky – přestože mekkinské pohanské rody nejprve na nové náboženství reagují snášenlivě (někdy i posměšně), když začne Muhammad odsuzovat jejich pohanská božstva, zavládne mezi pohany a Muhammadovými příznivci nepřátelství.

Po smrti Abú Táliba, Muhammadova „druhého otce“, začíná být pak Muhammadova pozice v Mekce neudržitelná – Muhammadovi nezbývá než hledat ochranu pro sebe a své přívržence mimo Mekku. Nejprve hledá Prorok pomoc a ochranu u etiopského panovníka – jeho moc ale není tak silná, aby dosáhla až do Arábie, a tak se Muhammad musí porozhlédnout po ochraně jiné – nakonec ochrana přichází ze severu, z města Jathrib (dnešní Medína, Medínet-al-Nabi, tj. Město Prorokovo), jež je tehdy bohatou zemědělskou oázou v Hidžázu.

Nejprve do Medíny odcházejí z Mekky Muhammadovi stoupenci a pak, v roce 622, i sám Muhammad – tento odchod (zvaný hidžra) je pak zlomovým momentem v rozvoji islámu – rok 622 je pak do budoucna přijat jako první rok islámského letopočtu.

V Medíně pak pod Muhammadovým vedením vzniká obec (umma) věřících (muslimů), tvořená jeho stoupenci, kteří s ním přicházejí z Mekky a jsou nazýváni „přesídlenci“ (muhádžirún) a jeho příznivci z Jathribu, kterým se říká „pomocníci“ (ansár). Tato obec má Medínu zbavit vnitřních nesvárů, a to prostřednictvím tzv. „Medínské ústavy“, která říká, že jakýkoliv vážný spor mezi těmi, kdo tuto ústavu přijmou, musí být předložen Alláhovi a Muhammadovi. Medínským Židům je ústavou ponechána možnost vyznávat vlastní náboženství.

Konsolidovat medínské zřízení se ale Muhammadovi daří jen ztěžka, zejména s židovskými kmeny má řadu roztržek – během prvních pěti let hidžry (tedy do roku 627) jsou pak Židé z Medíny buď vyhnáni nebo popraveni.

Během svého života v Medíně vede Muhammad mnoho válek i proti nepřátelům vnějším – zdaleka nejvýraznější a nejznámější je jeho boj s rodnou Mekkou: již ve druhém roce hidžry (624) se chystá Muhammad přepadnout bohatou mekkánskou karavanu, vracející se ze Sýrie. Karavaně se podaří uniknout, ale vojsko, které je Mekkou vysláno na její ochranu, je muslimy (posílenými anděly) poraženo.

Další dvě významné bitvy mezi muslimy a mekkánci se odehrají v blízkosti Medíny – v té první u Uhudu (625) je Muhammad poražen, při té druhé (627) se pak nucen bránit samotnou Medínu.

V roce 628 se pak Muhammad pokouší o pokojnou pouť do Mekky – do města není vpuštěn, ale mezi Mekkou a Medínou je ujednáno příměří. V osmém roce hidžry (630) pak Mekka dobrovolně kapituluje a přijímá islám – Muhammad se pak jako vítěz vrací do města, které musel před osmi lety nedobrovolně opustit – vítězné tažení islámu arabským světem začíná.

Prorok Muhammad umírá 8. června roku 632 po krátké nemoci v Medíně: nechává po sobě devět vdov a jednu egyptskou souložnici, s níž má syna Abrahama, z ostatních dětí ho přežijí čtyři dcery – v době Muhammadovy smrti již muslimové ovládají celou jižní Arábii.

[adsenseyu2]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.