Kolem osobnosti i díla českého myslitele Petra Chelčického panuje mnoho nejasností (F.M. Bartoš jej například ztotožňuje se zemanem Petrem Záhorkou ze Záhoří u Chelčic, poblíž Vodňan, který se narodil asi roku 1379).
Ve svém myšlení není Petr Chelčický vázán tradicí středověkého vzdělání a též život na vesnici mu umožňuje svébytný náhled na sociální, filosofické i teologické otázky – Chelčický je samouk, přitom se dobře orientuje v bibli (kterou si s přihlédnutím k tehdejší životní praxi také osobitě vykládá), své vědomosti čerpá z dostupných českých či do češtiny přeložených latinských pramenů, mj. z četby náboženských traktátů Tomáše ze Štítného (viz Tomáš ze Štítného), citlivě navazuje na podněty valdenství.
Na počátku husitské revoluce, v letech 1419-20, navštěvuje Petr Chelčický Prahu a diskutuje s univerzitními mistry, mezi nimiž je ve vážnosti. Dostává se do kontaktu též s husitskou stranou, zejména se strážcem Husova (viz Jan Hus) odkazu Jakoubkem ze Stříbra (viz Jakoubek ze Stříbra), který mu přibližuje Viklefovy a Husovy spisy.
Později se setkává Chelčický s Janem Rokycanou i s táborskými radikálními kněžími, zejména s Mikulášem Biskupcem z Pelhřimova, proti němuž hájí v podstatě Jakoubkovo učení o večeři Páně. Rozhovory s výše řečenými a jejich tvorba se pak promítají i do tvorby samotného Chelčického, do jeho sociálních a náboženských úvah.
Na sklonku Chelčického působení se pak kolem něj vytvoří okruh žáků a přívrženců, prostřednictvím Rokycanova žáka a příbuzného bratra Řehoře Krajčího pak navazuje na Chelčického myšlenky nově vzniklá Jednota bratrská.
Tvorba Chelčického je vcelku obsáhlá. Na jejím počátku formuluje v drobných česky psaných traktátech, jejichž datace je dodnes předmětem sporů, úvahy o nepřípustnosti užití fyzického násilí ve službách víry („O boji duchovním“, 1421), též odmítá i spravedlivou válku, jediný boj, k němuž vyzývá, má duchovní podstatu (odpor proti ďáblu).
V traktátu „O církvi svaté“ (po roce 1421) vyloží Chelčický svůj názor na církev jako jediné tělo s mnoha údy, které jsou si vzájemně rovny a které jsou řízeny jedinou hlavou – Kristem. Zároveň vyslovuje kritiku světské moci církve, která na sebe pohlíží jako na „sbor vyvolených k spasení“.
S odkazem na bibli zamítá Chelčický též dělení společnosti na tři stavy – rytířský, duchovní a robotný – ve své práci „O trojím lidu řeč“ (asi 1425) hlásá rovnost všech lidí.
V traktátu „O těle božím“ pak Chelčický vyjadřuje svůj názor na učení o eucharistii.
Myšlenky svých starších traktátů doplňuje Chelčický, patrně někdy v pozdější době, souborem kázání na sváteční a nedělní biblická čtení, vycházeje z evangelijních úryvků (perikop) v nich rozvíjí úvahy na mnohá světská i náboženská témata („Postila. Kniha výkladuov spasitedlnych“, asi 1435, tiskem 1522).
Z druhé poloviny třicátých let patnáctého století pochází i Chelčického drobný spis „Řeč o základu zákonů lidských“, v němž se zamýšlí nad vztahem zákonů a morálky – odmítá stát jako pohanskou instituci, neuznává světské, lidmi formulované zákony, za závazné považuje pouze zákony duchovní, boží, mající svůj původ v bibli.
V rozsáhlém a myšlenkově nejvíce propracovaném traktátu „Siet viery pravé“ (po roce 1440, tiskem 1521) vynáší Chelčický svůj soud nad zpohanštělou církví, která odmítla následovat chudého Ježíše Krista. Sítí Chelčický ve svém traktátu rozumí církev a pravou křesťanskou víru, která zachraňuje lidi z hříchů, podobně jako se sítí z moře vytahují ryby. Kacíři a hříšníci svým špatným životem síť trhají.
Nejvíce škody ale síti působí dvě velryby – papež a císař. V prvé části traktátu Chelčický sleduje zesvětštění křesťanství a zároveň ukazuje, jak světská moc i církev jsou v rozporu s křesťanskou naukou. Ve druhé části pak zkoumá, jak jednotlivé společenské vrstvy („roty“) přestupují zásady křesťanství. Při své analýze společenského stavu se staví na stranu selských robotníků a drobných řemeslníků, naopak kritizuje nejen vysoké feudály, nýbrž i měšťany (města považuje za zdroj zkázy).
Vedle těchto zmíněných prací se dochovalo do dnešních dob na padesát dalších drobnějších traktátů většinou čistě náboženského smyslu.