Tiberius, celým jménem Tiberius Claudius Nero Caesar Augustus, je jedním z významných římských císařů a vojevůdců.
Tiberius přichází na svět 16. listopadu roku 42 př. n. l. ve vysoce vážené patricijské rodině Tiberia Claudia Nerona a Livie Drusilly.
V Tiberiových čtyřech letech císař Augustus donutí císař Augustus Tiberia Claudia Nerona, aby se ženy (která je s ním v té době těhotná) vzdal a bere si Liviu za svou třetí ženu. Tiberius se tak stává jeho adoptivním synem.
Výchova v Augustově domě z Tiberia učiní pravého Římana: svědomitě pak svému adoptivnímu otci slouží v poli jako vojevůdce a stráví v nepohodlí velitelských stanů tolik roků, kolik se nikdy po žádném jiném Římanu nežádalo. Jen do Germánie ho Augustus vyšle devětkrát. Jako vojevůdce se Tiberius mnohokrát vyznamená v již zmíněné Germánii a v Panonii, v roce 5 n.l. po jeho vedením dosáhnou římské legie řeky Labe, v letech 6-9 n.l. přispěje k potlačení povstání v Panonii.
V roce 12 př.n.l. donutí Augustus Tiberia, aby se vzdal milované ženy Vipsanie (která se shodou okolností také těhotná, stejně jako kdysi jeho matka Livia, když si ji Augustus odvádí od jejího manžela) a oženil se s jeho dcerou Iulií (Starší). Manželství ale není šťastné – po smrti malého syna mezi manželi existuje již jen jeden cit – nenávist.
Poté Tiberius stráví dlouhých osm let ve vyhnanství na Rhodu. Do vyhnanství odejde dobrovolně, a to poté, co Augustus veřejně označí za své nástupce Agrippovy syny Gaia a Lucia. Motiv jeho odchodu do ústraní není zcela zřejmý, patrně se obává, aby nepřišel s Gaiem a Luciem v Římě do konfliktu, který by mu uškodil. Ale život v ústraní se posléze začíná obracet proti němu – Tiberius začne být osočován, že na Rhodu chystá spiknutí.
Když Tiberius pak po dvou letech vyhnanství požádá, zda se smí vrátit, Augustus mu to zakáže. Vrátit se smí až po dalších šesti letech a to ještě pod podmínkou, že se nebude účastnit politického života a nepřijme žádný státní úřad.
Tiberius podmínku dodrží – když ale tři roky po jeho návratu za podivných událostí umírají Gaius s Luciem (a poslední Agrippův syn Marcus Postumus Agrippa je poslán do exilu), císař náhle obrací a svěřuje Tiberiovi, donedávna ještě opovrhovanému vyhnanci, který se obává o život, důležité pravomoci a činí z něj svého spoluvládce.
V roce 14 n. l. se Tiberius stává římským císařem. Jeho vláda začíná vraždou – na příkaz z Říma je ve vyhnanství zavražděn Marcus Postumus Agrippa. Tiberius svůj podíl na vraždě sice popře, ale kdo ví…
Zpočátku své vlády si Tiberius zachovává mnohé z rodinného republikánského smýšlení – opovrhuje pochlebováním a ponechává konzulům a senátu značnou volnost v rozhodování. Odmítne mnohé pocty, např. pojmenování měsíce v kalendáři po něm, odmítne i označení imperátor, na rozdíl od Cicerona a Octaviana si odpustí i titul Otec vlasti.
Ale jeho smýšlení postupem roků bere za své – roku 19 n. l. umírá za podivných okolností v Sýrii jeho adoptivní syn Germanicus, čtyři roky na umírá, opět za podivných okolností další následník trůnu, Tiberiův vlastní syn Drusus Mladší (je otráven Seianem, na což se však přijde až o několik let později). Tiberius pak nechává zavraždit i další možné následníky trůnu – syny Germanika a Agrippiny (Starší), sedmnáctiletého Nerona Caesara a o rok mladšího Drusa Caesara.
Svéráznou postavou doby vlády Tiberia je Lucius Aelius Seianus, praefekt praetoriánské gardy, hlavní císařův poradce – Seianus brzy pochopí, že Tiberia sžírá strach z atentátu (bojí se, že ho čeká stejný osud jako Julia Caesara) a využívá své funkce k likvidaci svých politických odpůrců.
Roku 26 n. l. se Tiberius rozhodne, že navždy opustí Řím a odstěhuje se na ostrov Capri. Důvody pro toto rozhodnutí jsou nejspíše dva: za prvé, císař má stále strach o svůj život a za druhé, císařova schopnost vycházet s lidmi, rozuměj senátory, je nulová. Na Capri si sebou císař bere je hrstku společníků, zejména řecké učence a astrology. O chod říše se stará dál již jen formou písemných pokynů.
Když se na Capri Tiberius dozví, že jeho syn Drusus byl před lety zavražděn, začíná období hrůzovlády, císař již nepodepisuje nic jiného než rozsudky smrti, a to i v případech, kdy se prokáže, že jde o omyl, například záměnu osob. Odsouzence navíc před smrtí čeká kruté mučení, šetřeny nejsou ani ženy a děti a protože podle starého obyčeje nesmí být uškrcena panna, přikáže Tiberius katovi, aby každou dívku před popravou panenství zbavil. Po rafinoveném mučení, kterému sám rád přihlíží, nechává pak odsouzence svrhávat z vysokého útesu do příboje, kde vojáci pak zkrvavené lidské trosky ubíjejí vesly.
Dva roky před smrtí Tiberius vlastnoručně sepisuje testament, v němž ustanoví společnými dědici říše Gaia Caesara, zvaného odmalička Caligula (viz Caligula), syna Germanikova, který protigermanikovské běsnění ze záhadných důvodů přežil, a Tiberia Gemella, svého vnuka, Drusova syna. Germanikův mladší bratr Claudius (viz Claudius), koktavý, slintavý a kulhavý, nebyl vzat v potaz, Tiberius se za něj stydí.
V roce 37 n. l. pak Tiberius, starý, shrbený, zapšklý muž s obličejem pokrytým boláky, muž s více než přiměřenou náklonností k vínu (mnozí mu proto posměšně říkají Tiberius Claudius Nero Biberius (bumbálek), ale přitom muž fyzicky zdravý, ve věku devětasedmdesáti let umírá. Řím si po letech krutovlády, ale krutovlády, při níž je upevněno císařství a zavedeno mnoho nenápadných, ale užitečných reforem, a po níž císařská pokladna přetéká zlatem, na chvíli oddychne – než pozná nového císaře, Caligulu.