Byly v balíčcích po padesáti, zákazníka vyšly na jeden šilink a popravdě, jejich používání nebylo právě bezpečné. Takové byly první zápalky, které při svých pokusech náhodou objevil v roce 1826 anglický chemik a lékárník John Walker.
Walkerovy zápalky (sirky) byly podobné zápalkám dnešním – zápalná hlavička byla vytvořena ze směsi síry a chlorátu draselného. Zapalovaly se protažením mezi dvěma skelnými papíry (odtud jejich pojmenování „třecí zápalky), po vzplanutí kvůli obsahu síry nepříjemně páchly a třaskaly. Koneckonců, jejich jméno bylo Lucifers. Další velký nedostatek? Byly náchylné k nekontrolovanému samovzplanutí.
Někdy se také stalo, že hoření síry bylo natolik bouřlivé, že Walkerovy zápalky zapálily i to, co zapáleno být nemělo – koberce, nábytek nebo i oblečení, které měl člověk se sirkou v ruce právě na sobě.
S neduhy Walkerových zápalek si poradili jeho následovníci. V roce 1844 je švédský chemik Gustaf Erik Pasch zdokonalil tím, že nahradil chlorát draselný bezpečnější látkou – jodidem draselným. Riziko náhodného vzplanutí tím bylo sníženo na minimum.
O dalších jedenáct let později, v roce 1855, vyrobil švédským vědec Johan Edvard Lundström se svým mladším bratrem Carl Fransem první tzv. bezpečné zápalky (safety matches). Jejich princip? Hořlavými se stávají až v okamžiku, kdy se spojí zápalné látky v hlavičce zápalky a na škrtátku. Zápalky obsahovaly fosforový sesquisulfid, zatímco drsný povrch škrtátka červený fosfor. Tím bylo zajištěno, že se zápalky mohly vznítit pouze při škrtnutí. Samovzplanutí tak bylo minulostí.
Stejně tak byly minulostí Lucifers, třaskavé sirky Johna Walkera.