Johannes Kepler. Jméno slavného astronoma, který své největší objevy vykonal v Praze při pobytu na dvoře císaře Rudolfa II. Habsburského, máme spojeno nejčastěji se zformulováním tzv. Keplerových zákonů nebeské mechaniky. Na císařském dvoře působil jako matematik a astrolog – koneckonců, astrologie byla v té době nedílnou součástí astronomie.
Jméno Jana Keplera, použijeme-li počeštěnou verzi jeho jména, je i s událostí, ke které došlo i 9. října 1604 – v ten den vyšla „Keplerova hvězda“. Nikoli v přeneseném smyslu slova, vyšla skutečně – Keplerovo jméno dnes totiž nese supernova, kterou slavný astronom pozoroval poprvé právě toho dne v souhvězdí Hadonoše jako „novou hvězdu“. Byla přitom tak jasná, že na obloze byla viditelná pouhým okem – řečí vědy se její jasnost náhle zvýšila na -2,5 zdánlivé hvězdné velikosti.
Keplerova hvězda (též Keplerova supernova) zůstala na obloze celý rok, poté opět pohasla. Johannes Kepler svá pozorování později shrnul do práce De Stella nova in pede Serpentarii (O nové hvězdě v Hadonošových nohách) vydané na náklady císaře v roce 1606. O tom, že pozoruje zánik hvězdy, nemohl mít ve své době ani tušení. Zcela jistě neměl tušení ani o tom, že byl svědkem patrně poslední podobné události – od té doby se na obloze okem viditelný a zdokumentovaný výbuch supernovy neobjevil.
Zajímavost na závěr – Keplerova hvězda se objevila 9. října 1604, k samotnému výbuchu ale došlo o 20 000 let dříve, tedy v době mladého paleolitu a Věstonické venuše. Z toho si jistě snadno odvodíte, že se tak událo ve vzdálenosti 20 000 světelných let. Nejrychlejší zbytky hvězdy se od té doby pohybují vesmírem rychlostí těžko představitelných 37 milionů kilometrů za hodinu.
Přečtěte si také životopis Jana Keplera.