Výročí dne – 9. června 68: Císař Nero spáchal sebevraždu

[adsenseyu1]

Qualis artifex pereo! Jaký to jen umělec ve mně hyne! Muž, který pozoroval, kterak mu sloužící kopou hrob, byl na útěku. Přesněji na konci útěku. Dál nebylo utíkat kam. Moc jeho pronásledovatelů byla neomezená, dostihli by jej všude. A jestli muž třeba ještě před hodinou doufal, že se vše nakonec obrátí v dobré, nyní už věděl, že pokud neodejde ze světa vlastní rukou, bude popraven.

Slova v dopisu, který mu přivezl zaprášený jezdec, hovořila jasně – byl Senátem prohlášen za nepřítele lidu, pokud bude dopaden, bude vsazen do vidlice a metlami ušlehán k smrti. Jaká to potupa pro císaře, byť bývalého!

Muž odloží dopis a ponoří se do vzpomínek. Vzpomíná na koktavého strýce Claudia, který snil o společné vládě syna Britannika a mojí. Blázen! Snad si nemyslel, že se budu o vládu dělit? Britannik musel zemřít. A zemřít musela i matka Agrippina, manželka Octavia (ta se zdráhala spáchat sebevraždu, gardisté jí sami podřezali žíly a nakonec ji zadusili polštáři), nakonec došlo i na Senecu. Býval to dobrý učitel a rétor, ale přičichl k moci. V mém Římě! Byl jsem dobrým císařem.

Ale říkají, že ne. Muži přelétl po tváři stín. Prý jsem nechal zapálit Řím. Jaké to troufalé obvinění. Ale ať říkají moji nepřátelé tyto lži, ať mě obviňují, vypálení Říma mi pomohlo oslabit vliv těch nechutných sektářů, uctívajících židovského krále Ježíše Nazaretského. Smrt Pavla a Petra, které uctívači jednoho boha zvali apoštoly, jim zcela jistě zasadila poslední ránu.

Ozve se hlas. Můj pane, blíží se vojáci, říká. mají vás zatknout a předat Senátu. Ten, který slova pronáší, Epafroditos, má v ruce dýku. Muž přikývne, dýku vezme a aniž by se příliš rozmýšlel, vrazí si ji do hrdla. Za několik okamžiků je dokonáno.

Stane se tak 9. června roku 68, naším mužem není nikdo jiný než římský císař Nero, jeden z nejšílenějších krutovládců na římském císařském trůnu.

[adsenseyu1]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.