Xenofanés, řecký básník a filozof, předchůdce filosofické školy v Eleji (tj. školy elejské), přichází na svět někdy kolem roku 565 př. n. l. v Kolofónu na západním, Řeky osídleném, pobřeží Malé Asie.
Během svého života Xenofanés nejprve dlouhá desetiletí putuje jako pěvec a básník po řeckých městech, aby se nakonec usadil v Eleji na západním italském pobřeží (jižně od dnešního Salerna), kde zakládá tamější filosofickou školu, nazývanou dnes školou elejskou.
Jako filozof je Xenofanés znám především svými útoky vůči starému řeckého náboženství – říká, že bozi, kteří mají v jeho době příliš lidských rysů, nejsi hodni jména bůh a zároveň toto zlidštění bohů vyčítá Homérovi a Hésiodovi, kteří podle něj přisuzují bohům činy, které obecně platí mezi lidmi za hanebné – krádež, cizoložství či podvod.
V naučné básni, která je dodnes zčásti zachovaná, pak Xenofanés toto zlidštění bohů, tuto jejich antropomorfní podobu, zesměšňuje – říká, že je hloupá lidská představa, že se bozi rodí jako lidé, že mají lidskou podobu a že jako lidé jednají, podle něj by pak např. voli, koně a lvi, kdyby to dovedli, zpodobnili své bohy taky jako voli, koně a lvi – dali by svým bohům stejnou podobu, jako ji svým bohů dávají lidé.
Podle Xenofana lidé o bozích neví a nikdy nevěděli nic určitého, nic jistého, bohové, tak, jak si je lidé představují, vznikají jen v jejich myslích.
Ale Xenofanés není ateistou, jak by se mohlo zdát, Xenofanés si je bohem jist – ale bohem, jedním bohem, ne bohy, tak jak jsou líčeni olympskou tradicí, podle Xenofana nemůže být množství bohů – podle něj to, co je nejvyšší a nejlepší, může být jen jedno – toto Xenofanovo jedno je pak všudypřítomné a jeho podoba ani myšlení nelze srovnávat s podobou a myšlením lidským: bůh je pro Xenofana identický s jednotou celku světa – Xenofanova filozofie se tak dá nazvat filosofií panteistickou.
Xenofanes je tedy prvním z řeckých filosofů, který se staví do opozice vůči tehdy obecně přijímanému systému tradičního řeckého náboženství – odmítá každý druh pověry, bojuje proti víře v zázraky i proti nauce o putování duší.
Svým ztotožněním boha s jednotou celku světa se pak Xenofanés stává zároveň zakladatelem nauky o věčném, neproměnlivém bytí, jenž je ukrytou za rozmanitým světem jevů – tato jeho nauka je pak důsledně rozpracována jeho následníky, Parmenidem (viz Parmenidés z Eleje) a Zenónen z Eleje.
Xenofanés umírá někdy kolem roku 470 před naším letopočtem.