Alexandr II. Nikolajevič, ruský car v letech 1855-81 z rodu Romanov-Holstein-Gottorp, za jehož vlády dochází k částečné liberalizaci ruského samoděržaví, přichází na svět 29. dubna roku 1818 v Sankt-Peterburgu jako syn cara Mikuláše I..
V mládí se Alexandru II. dostává výtečného vzdělání – hovoří několika jazyky, je vzdělán v oblasti práv, politických věd i ve vojenských záležitostech – na ruský carský trůn pak Alexandr II. Nikolajevič usedá v roce 1855 po otcově smrti. Na carský trůn Alexandr II. Nikolajevič usedá v nezáviděníhodný čas – Rusko stojí na pokraji porážky v krymské válce (nakonec je i poraženo), po pařížském míru (1856) je pak otřeseno postavení Ruska jako evropské velmoci – toto postavení se pak v následujících desetiletích car Alexandr II. snaží obnovit.
Rusko expanduje do střední Asie a na Kavkaz, během berlínského kongresu je mu pak potvrzeno vlastnictví Besarábie, poměrně úspěšně si Alexandr II. Nikolajevič počíná ve válce Tureckem (1878-79). V rámci ruské říše pak Alexandr II. poskytuje poměrně rozsáhlou autonomii Finsku, polské národní povstání v roce 1863 je ale krvavě potlačeno. V roce 1867 pak Alexandr II. odprodá Spojeným státům americkým Aljašku.
Daleko zajímavější je pak z hlediska nezúčastněného pozorovatele pohled na počínání Alexandra II. Nikolajeviče v politice vnitroruské – car Alexandr II. zahajuje za své vlády do té doby nevídané reformy samoděržaví: s pomocí mnoha poradců, kteří mají rozsáhlé kompetence se Alexandr II. Nikolajevič změnit Rusko ze zaostalého zemědělského státu v moderní průmyslovou velmoc.
V roce 1861 je carským výnosem zrušeno nevolnictví (tento krok znamená svobodu pro více než dvacet milionů ruských rolníků), o tři roky později je pak zavedena soustava zemstev, regionálních vlád, které rozhodovaly o místních záležitostech (dosud bylo toto rozhodování v rukou ústřední vlády), za vlády Alexandra II. dochází též k reformě právního a soudního systému, který je oddělen od výkonné moci, značnou proměnou pak v sedmdesátých letech 19. století prochází i ruská armáda.
Základy ruského samoděržaví ale podkopány nejsou – všechna moc je stále soustředěna přes veškeré reformy v rukou panovníka (cara), parlamentní systém je pro Rusko za vlády Alexandra II. Nikolajeviče zatím v nedohlednu.
Alexandr II. Nikolajevič umírá 13. března roku 1881 na následky atentátu, který na něm spáchají krajně levicově orientovaní socialisté. Na carský trůn poté usedl předposlední ruský car, jeho syn Alexandr III.