Životopisy online – osobnosti, celebrity

Muhammad, Prorok a zakladatel islámu, jednoho ze tří nejrozšířenějších monoteistických náboženství světa, přichází na svět někdy v roce 570 n. l. ve městě Mekka v jižní Arábii (v dnešním Hidžázu v Saudské Arábii) jako příslušník rodu Hášim kmene Kurajšovců.

Muhammadovo dětství není šťastné – ještě před jeho narozením umírá jeho otec, brzy po narození je pak Muhammad dán na dva (nebo na tři) roky na vychování do pěstounské rodiny v sousedním kmeni. Pak žije Muhammed s matkou – ta zemře, když je Muhammadovi šest.

Po matčině smrti se o Muhammada stará nějaký čas dědeček, poté je Muhammad vychováván rodinou Abú Táliba, který se stává jeho druhým otcem.

Jako mladého muže si pak Muhammada vydržuje bohatá vdova Chadídža – ta se nakonec stává jeho ženou (v Muhammadových 25 letech), po sňatku se pak budoucí Prorok věnuje obchodování.

Kolem roku 610 se Muhammadův život radikálně změní – prostřednictvím anděla Džibríla (Gabriela) je Muhammadovi Alláhem (Bohem) zvěstováno, že právě on je vybrán, aby šířil nové náboženství – islám.

Další léta pak tráví Muhammad v Mekce, kde je mu pak postupně útržkovitě zjevováno Písmo (Korán) a kde pracuje na vývoji jednoduchého náboženského ritu a zásadách morálky svého náboženství (islámu): Muhammadův rituál spočívá zejména ve vykonávání určitého počtu modliteb (později se jejich počet ustálí na pět denně), které se konají ve stavu obřadní čistoty dosahované omýváním (jak modlitby praktikovat ukáže Muhammadovi Gabriel), co se týče morálky, Muhammadova představa morálky zahrnuje především zásady jako např. zdržet se smilstva, krádeže apod.

V těchto letech prožije Muhammad též nadpřirozenou pouť – jedné noci, ve spánku, jej Gabriel odnese do Jeruzaléma, kde se pak Muhammad setkává s Abrahamem, Mojžíšem a Ježíšem  – Muhammad pak tyto vede v modlitbě a je vzat na návštěvu do nebe.

V tomto období se k Muhammedově víře začínají přiklánět první obyvatelé Mekky – nejprve Prorok po celé tři roky přednáší pouze úzkému kruhu posluchačů (patří k nim jeho žena, Alí, mladší syn Abú Táliba a Zajda, otrok, jemuž Muhammad věnuje svobodu), poté Alláh Muhammadovi přikáže, aby náboženství zveřejnil – nato si islám získá v Mekce a jejím okolí mnoho přívrženců a začíná se o něm mluvit po celé Arábii.

Po roce 613, kdy Muhammad své monoteistické (věřící v jednoho Boha, zde Alláha) zveřejní, začínají jeho problémy s pohanskými autoritami Mekky – přestože mekkinské pohanské rody nejprve na nové náboženství reagují snášenlivě (někdy i posměšně), když začne Muhammad odsuzovat jejich pohanská božstva, zavládne mezi pohany a Muhammadovými příznivci nepřátelství.

Po smrti Abú Táliba, Muhammadova „druhého otce“, začíná být pak Muhammadova pozice v Mekce neudržitelná – Muhammadovi nezbývá než hledat ochranu pro sebe a své přívržence mimo Mekku. Nejprve hledá Prorok pomoc a ochranu u etiopského panovníka – jeho moc ale není tak silná, aby dosáhla až do Arábie, a tak se Muhammad musí porozhlédnout po ochraně jiné – nakonec ochrana přichází ze severu, z města Jathrib (dnešní Medína, Medínet-al-Nabi, tj. Město Prorokovo), jež je tehdy bohatou zemědělskou oázou v Hidžázu.

Nejprve do Medíny odcházejí z Mekky Muhammadovi stoupenci a pak, v roce 622, i sám Muhammad – tento odchod (zvaný hidžra) je pak zlomovým momentem v rozvoji islámu – rok 622 je pak do budoucna přijat jako první rok islámského letopočtu.

V Medíně pak pod Muhammadovým vedením vzniká obec (umma) věřících (muslimů), tvořená jeho stoupenci, kteří s ním přicházejí z Mekky a jsou nazýváni „přesídlenci“ (muhádžirún) a jeho příznivci z Jathribu, kterým se říká „pomocníci“ (ansár). Tato obec má Medínu zbavit vnitřních nesvárů, a to prostřednictvím tzv. „Medínské ústavy“, která říká, že jakýkoliv vážný spor mezi těmi, kdo tuto ústavu přijmou, musí být předložen Alláhovi a Muhammadovi. Medínským Židům je ústavou ponechána možnost vyznávat vlastní náboženství.

Konsolidovat medínské zřízení se ale Muhammadovi daří jen ztěžka, zejména s židovskými kmeny má řadu roztržek – během prvních pěti let hidžry (tedy do roku 627) jsou pak Židé z Medíny buď vyhnáni nebo popraveni.

Během svého života v Medíně vede Muhammad mnoho válek i proti nepřátelům vnějším – zdaleka nejvýraznější a nejznámější je jeho boj s rodnou Mekkou: již ve druhém roce hidžry (624) se chystá Muhammad přepadnout bohatou mekkánskou karavanu, vracející se ze Sýrie. Karavaně se podaří uniknout, ale vojsko, které je Mekkou vysláno na její ochranu, je muslimy (posílenými anděly) poraženo.

Další dvě významné bitvy mezi muslimy a mekkánci se odehrají v blízkosti Medíny – v té první u Uhudu (625) je Muhammad poražen, při té druhé (627) se pak nucen bránit samotnou Medínu.

V roce 628 se pak Muhammad pokouší o pokojnou pouť do Mekky – do města není vpuštěn, ale mezi Mekkou a Medínou je ujednáno příměří. V osmém roce hidžry (630) pak Mekka dobrovolně kapituluje a přijímá islám – Muhammad se pak jako vítěz vrací do města, které musel před osmi lety nedobrovolně opustit – vítězné tažení islámu arabským světem začíná.

Prorok Muhammad umírá 8. června roku 632 po krátké nemoci v Medíně: nechává po sobě devět vdov a jednu egyptskou souložnici, s níž má syna Abrahama, z ostatních dětí ho přežijí čtyři dcery – v době Muhammadovy smrti již muslimové ovládají celou jižní Arábii.

Mistr Eckhart, největší osobnost mezi středověkými mystiky, myslitel, který velmi výrazně napomáhá uvolnění sil víry z racionalizované teologie a filozofie vrcholné scholastiky, přichází na svět jako Johannes Eckhart v rytířské rodině v Hochheimu u Gothy v Durynsku.

V mládí získává Johannes výtečné teologické a filosofické vzdělání v Kolíně nad Rýnem a Paříži, obzvláště přesně přitom ovládá scholastiku a Aristotela (viz Aristotelés ze Stageiry), někdy se uvádí, že jeho učitelem byl sám Albert Veliký (viz Albert Veliký), „doctor universalis“.

Po studiích následuje Johannesova církevní kariéra – postupně dosahuje v dominikánském řádu, jehož je členem, těch nejvyšších postů: nejprve je převorem dominikánů v Erfurtu, pak postupně provinciálem řádu pro Sasko, generálním vikářem pro české kláštery, učitelem v Paříži, kazatelem ve Štrasburku, převorem ve Frankfurtu nad Mohanem a v posledním období svého života převorem v Kolíně nad Rýnem.

V místě jeho posledního působiště pak naplno propuká dlouhodobý, latentní spor mezi Eckhartem a církví – arcibiskup kolínský jej staví před duchovní soud a Mistr Eckhart musí v roce 1327, krátce před svojí smrtí (která přichází ve stejném roce), v kolínském dominikánském chrámu své učení odvolat. Jeho odvolání je ovšem jen velmi formální a obecné, Eckhart je formuluje takto: " …jestliže něco, co jsem napsal, řekl nebo kázal, obsahuje snad nějaký omyl ve víře, odvolávám to a chci, aby to bylo považováno za nikdy nevyřčené…"

Po Eckhartově smrti pak papež svojí bulou odsoudí celou řadu jeho tvrzení, shrnutých zejména ve dvou knihách, a to v knize „Otázky o bytí“ (Quaestiones de esse) a knize „Trojité dílo“ (Opus tripartium), jako kacířství.

Eckhartovu filozofii nelze z formálního hlediska srovnávat s velkými systémy scholastiky  – nepodává propracovaný sytém, v němž má vše své pevné místo, je spíše výrazem intenzivního náboženského prožitku, nestará se o jednotlivosti světa a přírody, nýbrž krouží výhradně kolem dvou věčných pólů mystiky – Boha a duše.

Eckhart ve svém pojetí Boha navazuje na Plótína (viz Plótínos) a na spisy domnělého Dionýsia Aeropagity – Bůh je tak absolutně dobrý, jediný, absolutní a nad světem, že o něm lidský jedinec nemůže vůbec nic vypátrat – cokoliv by mu chtěl člověk připsat jako atribut, mu spíše nepřísluší než přísluší, teologie proto sestává především z negativních výpovědí. Eckhart svého Boha, který je zcela mimo tento svět, nazývá „božstvím“ nebo „nezpřírodnělou (nestvořenou) přírodou“ – toto „božství“ je ale nutno odlišovat od „Boha“(neboli „zpřírodnělé, stvořené přírody“).

Eckhartovo „božství“, protože mu nelze v podstatě přisoudit ani atribut „bytí“ (kvůli jeho neuchopitelnosti), je čímsi jako propastí nicoty a teprve, když se „prohlásí“, když je „vysloveno Slovem“, zjeví se a stane se z něj trojjediný Bůh křesťanství, „božství se rozestoupí v objekt a subjekt, přičemž subjektem je Bůh Otec a objektem (Slovem, v němž je "božství“ prohlášeno) je Bůh syn – řečeno s Mistrem Eckhartem: „Věčné Slovo je Slovo Otce a je jeho jednorozený Syn, náš Pán Ježíš Kristus. V něm vyslovil všechna stvoření bez počátku a bez konce…“ Pouto lásky, které spojuje Otce a Syna, je pak pro Eckharta Duchem svatým. Trojjediného Boha křesťanského chápe Eckhart jako první „emanaci“, jako vyzáření původnějšího „božství“, které stojí nad ním.

Druhou základní myšlenkou Eckhartovy filozofie je stará mystická nauka o jednotě Boha a lidské duše, která je vytvořena podle obrazu Boha – duše je přitom u Eckharta stejně jako Bůh trojjedinná: sestává ze tří duševních sil, z poznání, z „hněvání se“ a z chtění, jimž Eckhart přiřazuje při základní křesťanské ctnosti – víru, lásku a naději. Ale jako na trojjediným Bohem stojí „božství“ i nad duší a jejími třemi silami stojí božská " …jiskérka, která je světlem božské rovnosti, které se po celý čas obrací k Bohu…"

Třetí základní myšlenkou, a nutným důsledkem myšlenek předchozích, Eckhartovy mystické filozofie je vystoupení ze sebe a splynutí s Bohem – podmínkou tohoto splynutí je zřeknutí se hříchu, který nás od Boha odděluje, dále dosáhnutí klidu a vnitřního uvolnění a dospění k „oproštění“, tj. k odloučení se od všech pozemských věcí a nakonec i od svého vlastního já a vzdání se vlastní vůle – jen tak jedinec vejde do vůle Boží.

Po tomto vejití se podle Eckharta stává lidská duše rovnou Bohu a poznává přitom, že všechno kromě Boha je nejen bezcenné, nýbrž zcela nicotné, že všechno existuje jen potud, pokud je to v Bohu – v tomto stavu duše vystoupí nad prostor a čas a poznává, že bytost, která je základem všeho, není časová pomíjivost, nýbrž věčná, bezčasová přítomnost. Duše ale také poznává věčnou nutnost, která je základem všeho, protože " …z nutnosti musí Bůh dělat všechna svoje díla…"

Tato poznaná věčná nutnost také zakládá proces vykoupení, kterým duše vstupuje do Boha – nutnost opět nikoli jen pro člověka, nýbrž také pro Boha, protože „Bůh nás může postrádat právě tak málo, jako my jeho“.

Eckhart, podobně jako celý křesťanský středověk, vidí spásu jedince v podstatě v poznání  – rozdíl oproti např. scholastikům je ale v tom, že toto poznání je u Eckharta mystické a lze ho dosáhnout již v pozemském životě.

Eckhartovo dílo, plné jazykového mistrovství a duchovní a náboženské hloubky, jedno z nejvelkolepějších děl v dějinách křesťanského ducha, nicméně v teologických kruzích v průběhu staletí zapadlo – až moderní doba, a jedinec hledající cestu k sobě i k vyšším duchovním hodnotám, toto dílo znovu postupně objevuje.

V řecké mytologii je Mínotauros (ve skutečnosti nese jméno Asterión) nestvůrou, křížencem člověka a býka, stvořením, které je zrozené z nepřirozeného svazku manželky krétského krále Mínoa (syna boha Dia a Európy) Pásifaé s bílým býkem (jímž Mínoa obdaruje bůh Poseidón) a které má tělo člověka a býčí hlavu.

Král Mínós se Mínotaura zhrozí a nechá jej zavřít do vynálezcem Daidalem vybudovaného Labyrinthu, budovy, z jejíchž útrob, plných spletitých místností a chodeb, se nikdo nedokáže dostat ven.

Každý rok si pak král Mínós žádá na Athénách lidskou oběť, která má sloužit Mínotaurovi jako potrava – obětováno má být vždy sedm chlapců a sedm dívek.

Syn athénského krále Aigea, slavný hrdina Théseus, se ale brzy rozhodne, že učiní těmto obětem přítrž – nechá se najmout jako jeden z mladíků, kteří mají být obětováni a poté, co je se svými druhy zavřen do Labyrinthu se s Mínotaurem utká a zabije ho – cestu z Labyrinthu pak najde díky klubku niti, které mu předtím dá z lásky Mínoova dcera Ariadné.

Ve starořecké mytologii je Midás, fryžský král, hrdinou mnoha lidových (a moralizujících) příběhů.

Podle jedné legendy např. zachrání Dionýsova druha Siléna, když ho, přemoženého vínem, zajmou fryžští venkované a přivedou ho k němu spoutaného girlandami z růží – Midás, zasvěcený do mystérií boha Dionýsa, Siléna osvobodí a pak ho deset dní hostí. Nakonec ho sám doprovodí k Dionýsovi, který mu na znamení díků slíbí vyplnit jakékoli přání.

Midás si nepřeje nic menšího než to, aby se vše, čeho se dotkne, změnilo ve zlato - Dionýsos jeho přání splní: vše, čeho se Midás dotkne, se proměňuje ve zlato. Midás je zprvu nadšen, ale toto nadšení záhy vyprchá, když zjistí, že se ve zlato mění i vše, co nese k ústům – král se tak neprozřetelným přáním odsoudí ke smrti hladem a žízní. Nakonec ale Dionýsos vezme svůj dar zpět – pošle Mida, aby provedl očistu v řece Paktólos – ta je pak od těch časů zlatonosná.

Podle další legendy pak Midovi nechal bůh Apollón narůst oslí uši - na začátku tohoto příběhu stojí spor Apollóna s Pánem o to, kdo je lepším hudebníkem: Pán prohlásí, že melodie, které vyluzuje na své píšťale (sýrinx, Pánova flétna), znějí lépe než melodie Apollónovy lyry – v hudebních závodech, které pak Apollón s Pánem svádí, je pak jedním ze soudců i Midás, který za vítěze označí Pána.

Apollóna Midovo rozhodnutí rozezlí – potrestá jej pak tím, že mu nechá narůst oslí uši. Midás své zohyzdění skryje pod tiaru, ale to, že má oslí uši, se stejně brzy prozradí - otrok, jenž krále stříhá (byť pod pohrůžkou trestu smrti musí slíbit, že nikdy o králových oslích uších nepromluví), jednoho dne tajemství už nemůže dál unést a na odlehlém místě vykope jámu, které ho svěří – po čase ale na tomto místě vyroste rákosí, které pak šuměním svých listů prozradí celému svět, že „král Midás má oslí uši…“

František Tomášek, český katolický duchovní, pražský arcibiskup a kardinál, osobnost, která stojí po obnovení demokratického zřízení v Československu v roce 1989 v čele obrodného procesu v československé katolické církvi, přichází na svět 30. června roku 1899 v moravské Studénce (okres Nový Jičín) v rodině učitele – od svých sedmi let, po otcově smrti, pak Tomáška, společně s dalšími pěti sourozenci, vychovává pouze matka.

V mládí budoucí kardinál Tomášek studuje Slovanské gymnázium v Olomouci, po něm pokračuje ve studiích na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě ve stejném městě – v roce 1922 je pak Tomášek vysvěcen na kněze. Po svém vysvěcení působí František Tomášek jako katecheta na Moravě (Olomouc-Pavlovice, Kelč u Hranic na Moravě…), v roce 1934 pak nastupuje na post asistenta pro pedagogiku a katechetiku na olomoucké bohoslovecké fakultě – v roce 1938 právě na této fakultě Tomášek obhájí doktorát z teologie.

V době okupace (a uzavření vysokých škol v zemi) působí Tomášek nejprve opět jako katecheta (Olomouc-Hodolany), později pak jako školní inspektor náboženství.

Po skončení druhé světové války se František Tomášek vrací na své místo na olomoucké bohoslovecké fakultě, v roce 1946 je pak jmenován papežem titulárním biskupem butským a světícím biskupem olomouckým.

Po komunistickém převratu v roce 1948 a stále intenzivnější perzekuci katolické církve, kterou pražský arcibiskup J. Beran (viz Beran, Josef) odmítne podřídit komunistické moci, je pak František Tomášek v roce 1949 tajně arcibiskupem J. Matochou vysvěcen na světícího biskupa olomouckého – mezi roky 1951–54, v době nejostřejších zásahů komunistické moci vůči katolické církvi, je Tomášek internován v pracovním táboře v Želivi, společně s dalšími vůdčími osobnostmi československé katolické církve.

Po částečném uvolnění církve z komunistického sevření (a po propuštění ze Želivi) se František Tomášek stává administrátorem v Moravské Huzové u Olomouce.

V následujících letech se Tomášek stává významnou osobností české katolické církve – komunistická moc jej považuje za člověka schopného podřídit církev komunistickému režimu a tak se Tomášek stává partnerem komunistů při jednáních o vztahu československého komunistického státu a katolické církve.

V letech 1963–65 se František Tomášek účastní II. vatikánského koncilu, v roce 1965 je pak jmenován, po nedobrovolné emigraci pražského arcibiskupa a kardinála J. Berana, apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze.

V období kolem roku 1968, kdy dochází během tzv. pražského jara k částečnému uvolnění komunistické diktatury v Československu, se František Tomášek aktivně zapojuje do obrodného procesu v katolické církvi.

V průběhu první poloviny sedmdesátých let 20. století se František Tomášek, v době nastupující husákovské (viz Husák, Gustáv) normalizace, účastní mnoha jednání s komunistickou mocí, týkajících se společenskopo­litického postavení katolické církve v komunistickém režimu.

V roce 1977 je František Tomášek jmenován papežem Pavlem VI. kardinálem, o rok později je pak uveden na post 34. pražského arcibiskupa a primase českého – ve stejném roce se Tomášek účastní konkláve, která zvolí za nového papeže Karola Wojtylu (viz Jan Pavel II.).

V osmdesátých letech 20. století pak kardinál Tomášek stále otevřeněji a razantněji vystupuje na obranu lidských práv a (nejen náboženských) svobod, navazuje přitom mnohé významné vztahy s československým disentem (protikomunistickou politickou opozicí).

V roce 1989 je to pak právě nejvíce kardinál František Tomášek, kdo se zaslouží o svatořečení Anežky České (viz sv. Anežka Česká), v listopadu téhož roku se pak katolická církev v jeho osobě rázně postaví na stranu prodemokratických sil, žádajících obnovu demokratického zřízení v Československu.

Kardinál a arcibiskup pražský František Tomášek umírá 4. srpna roku 1992 v Praze, když předtím, v roce 1991 na vlastní žádost opouští úřad pražského arcibiskupa. Ostatky kardinála Františka Tomáška jsou uloženy v chrámu sv. Víta (viz sv. Vít) v Praze.