Životopisy online – osobnosti, celebrity

Hamburgery, pizza, instatní polotovary, umělá ochucovadla, nekvalitní suroviny, které se tváří jako špičkové výrobky. Doba je uspěchaná, na jídlo není čas, honem něco zhltnout a honem dál.

Tradiční česká (a samozřejmě moravská a slezská) kuchyně, zdá se, umírá na úbytě. V  restauraci člověku jako tradiční menu nabídnou držkovou z mraženého polotovaru a  vepřovou s knedlíkem a zelím, kde všechno plave v omastku a knedlík si může o ruční práci nechat jen zdát. A vařit tradiční kuchyni nebo recepty, které z ní vycházejí a jsou její moderní podobou, doma? Buď chybí suroviny nebo je recept je pracný, nejčastějším důvodem, proč recepty našich maminek a babiček nevaříme, je ten, že jsou naše chuťové buňky už natolik otupělé, že nám jídlo bez umělých ochucovadel a instantních  polotovarů zkrátka nechutná.

A to je přitom velká škoda. Tradiční tuzemské recepty jsou stejně jako jiné evropské regionální kuchyně skvělých příspěvkem do světové gastronomie. A nejde přitom jen o obligátní a světově unikátní a proslulý knedlík, který je dnes (což je trochu škoda) synonymem naší tradiční kuchyně ve světě.

Tak třeba polévky. Kulajda, držková, česnečka nebo zelná polévka s klobásou, ty všechny patří mezi naše rodinné gastronomické zlato, o polévkách s knedlíčky a z drůbků nemluvě. A co teprve omáčky – svíčková, koprová, houbová nebo třeba rajská. Co pokrm, to delikatesa.

Vaří se ve vaší kuchyni nějaký zajímavý tradiční recept? Pokud ano, zúčastněte se soutěže o večeři se Zdeňkem Pohlreichem (právě vyšla jeho nová kniha Prostřeno bez servítků), známým českým šéfkuchařem, televizním moderátorem a úspěšným provozovatelem restaurací.

Více informací naleznete na stránce Vyhrajte večeři se Zdeňkem Pohlreichem, aktuální soutěžní dění můžete sledovat i na fanouškovské stránce na Facebooku.

Diana Frances Spencerová, jedna z nejznámnějších osobností 20. století a první manželka následníka britského trůnu prince Charlese, žena jejíž život končí tragicky po automobilové nehodě v Paříži v roce 1997, přichází na svět 1. července roku 1961 v Sandringhamu v Norfolku v Anglii v aristokratické rodině jako jedno ze čtyř dětí v aristokratické rodině – jejími rodiči jsou Edward John Spencer, vikomt Althorp(od roku 1975 hrabě John Spencer) a Frances Spencerová (rozená Rocheová) – v roce 1969 se manželství rozpadá a Diana zůstává v péči otce.

Vzdělání Diana, budoucí princezna z Walesu, získává nejprve na  Riddlesworth Hall v Norfolku, jako devítiletá pak přichází do internátní West Heath Girls' School v Sevenoaksu v hrabstí Kent, zde je nicméně považována za slabou studentku, v roce 1977 pak nakonec její studia na této dívčí škole končí. Krátce pak Diana studuje ve Švýcarsku na soukromé dívčí škole (institutu Alpin Videmanette) – i otdud ale po několika měsících odchází a vrací se do Anglie, kde se pak živí v různých povoláních (vychovatelka v mateřské školce, chůva apod.).

Do dějin 20. století se Diana Spencerová zapsala ponejvíce jako první manželka následníka britského trůnu, prince Charlese a matka jeho dvou synůWilliama Arthura Philipa Louise a Henryho Charlese Alberta Davida – se svým budoucím manželem se přitom Diana jako příslušnice anglické aristokracie zná již od dětství, vážnějších obrysů jejich vztah začíná nabývat v roce 1980 – o rok později, v únoru roku 1981 pak princ Charles Dianu požádá o ruku a 29. července téhož roku se Diana s Charlesem na jednom z nejvelkolepěj­ších svatebních obřadů 20. století v londýnské katedrále sv. Pavla stávají manželi. V roce 1982 pak přichází na svět první potomek následnického páru – princ Willia, v roce 1984 pak potomek druhý (princ Harry).

Manželství prince Charlese a Lady Diany (ta po sňatku začíná používat titul Její královská výsost Princezna z Walesu) není šťastné – manželé jsou pod neustálým dohledem bulvárních novinářů, princ Charles pak začíná od poloviny osmdesátých let znovunavazovat důvěrný vztah se svou milenkou Camillu Parker Bowlesovou – manželství začíná být v krizi, která postupně vyvrcholí až k Dianinu pokusu o sebevraždu. V roce 1992 britská králoská rodina oficiálně přiznává, že Charles a Diana žijí odděleně, v roce 1996 je pak manželství za velkého zájmu bulvárních médií rozvedeno.

Svět ale nezná princeznu Dianu pouze z titulních stran bulvárních plátků – princezna Diana je známá jako jedna z největších osobností charitativních hnutí osmdesátých a devadesátých let 20. století – jen namátkou: jen to právě princezna Diana, kdo se nechá v době panické hrůzy z AIDS vyfotografovat v roce 1987 s dítětem nemocným AIDS na klíně, významné je angažování se princezny Diany v boji proti nášlapným minám, velký prostor v Dianině životě má charita (blízký vztah ji pojí např. s Matkou Terezou ).

Ani po rozvodu s princem Charlesem neutichá zájem bulváru o osobu princezny Diany – tento zájem je nakonec Dianě osudný - 30. srpna umírá i se svým přítelem, arabským podnikatelem Dodim Al-Fayedem při autonehodě v Paříži – příčinou nehody je nepřiměřená rychlost, když se řidič snaží v tunelu ujet paparazziům. Vyšetřování nehody je definitivně uzavřeno v roce 2002, nicméně stále se vyskytuje mnoho nejasností,které vedou ke stále novým a novým konspiračním teoriím ohledně Dianiny smrti.

Dianina smrt (Diana není mrtvá ihned po nehodě, umírá až v nemocnici) a její pohřeb se pak stávají celosvětovou demonstrací lidství – smutečního obřadu ve Westminsterském opatství přihlíží po celém světě na 2,5 miliardy lidí. Lady Diana je pohřbena v Althorp Park, v Northamptonshire, na malém ostrůvku uprostřed jezera známém jako The Oval.

Bibliografie:

• Sarah Bradford: Diana (koupit v knihkupectví Eruditus.cz)
• Jay Mulvaney: Diana a Jackie (koupit v knihkupectví Eruditus.cz)
• Ingrid Sewardová: Královna a Diana (koupit v knihkupectví Eruditus.cz)

Grigorij Jefimovič Rasputin (vlastním jménem Grigorij Jefimovič Novych), ruský mnich, samozvaný mystik, „léčitel“ a „svatý muž“, mezi ruským lidem všeobecně nazývaný „šílený mnich“, mající významný vliv na rodinu posledního ruského cara Mikuláše II. (viz Mikuláš II.), přichází na svět někdy v roce 1872 v rodině sibiřského rolníka.

V mládí žije Rasputin životem nevázaným a plným divokých výstřelků – ostatně, jméno Rasputin (tj. „nemrava“ či „smilník“) získává právě proto.

Později pak Grigorij Jefimovič Rasputin vstupuje do kláštera, kde si získává pověst léčitele a divotvorce – tato jeho pověst pak rychle přesáhne hranice ruského venkova a v roce 1907 je Rasputin pozván k carskému dvoru.

Zde si G. J. Rasputin získá především carevnu, Alexandru Fjodorovnu, která je přesvědčena, že se díky Rasputinovým (pochybným) hypnotickým schopnostem zlepšuje stav jejího těžce nemocného (hemofilického) syna, careviče Alexeje Nikolajeviče (1904–1918).

Od roku 1911 pak Grigorij Jefimovič Rasputin zasahuje díky svému vlivu na carevnu i do státních záležitostí carského Ruska – jeho vliv na ruskou politiku je pak velmi zřetelný po roce 1915, když car Mikuláš II. přebírá osobně velení ruské armády a odjíždí na frontu – Rusku pak vládne carevna a její rádce – Rasputin.

Svým skandálním soukromým životem (v Petrohradě se Rasputin brzy vrací k divokým výstřelkům svého mládí) Rasputin zanedlouho notně zdiskredituje carskou rodinu nejen v očích petrohradské veřejnosti, nýbrž i před celým ruským národem – není divu, že se brzy mezi ruskou aristokratickou opozicí, obávající se naprosté ztráty carské prestiže v Rusku a bolševické revoluce, objeví myšlenky na jeho odstranění.

Tyto myšlenky se pak stanou skutečností na konci roku 1916 – v noci z 29. na 30. prosince tohoto roku nabídne nejprve kníže Felix Jusupov, manžel carovy neteře, „šílenému mnichovi“ Rasputinovi ve svém paláci otrávené víno a zákusky – jed ale neúčinkuje a tak Jusupov na Rasputina vystřelí: Rasputin, třebaže je zasáhnut, uprchne na dvůr paláce, kde pak na něj Jusupov se svými komplici střílí – Rasputin ale opět přežije.

Přežije i pak, když se jej spiklenci snaží dobít pažbami svých zbraní - zemře teprve tehdy, když jej sváží a polomrtvého hodí pod led zamrzlé řeky Něvy.

Carevna Alexandra pak nechá mnichovo mrtvé tělo vylovit a pohřbít v parku Carského Sela – v roce 1917 je pak Rasputinovo tělo exhumováno a spáleno.

Jan Zajíc, český student, který se, inspirován činem J. Palacha (viz Palach, Jan), 25. února roku 1969 upálil na pražském Václavském náměstí na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, přichází na svět 3. července roku 1950 v obci Vítkov (okres Opava) jak prostřední ze tří dětí učitelky a drogisty.

Dětství Zajíc prožívá v rodné obci, kde také absolvuje základní školu.

V roce 1965 je pak Jan Zajíc přijat na střední průmyslovou školu železniční v Šumperku – za doby studií se Jan věnuje četbě literatury, zejména té tzv. krásné, sám se též pokouší o tvorbu básní.

Po maturitě na střední škole chce pak Jan Zajíc studovat dějepis a filozofii.

V období tzv. „pražského jara“ roku 1968, tedy v období částečné demokratizace československé společnosti, je Jan Zajíc nadšeným příznivcem změn ve společnosti – v Šumperku se účastní řady mítinků a schůzí, na nichž patří k nejvášnivějším diskutérům.

Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se Jan Zajíc zapojuje aktivně do studentských protestních akcí – když se pak v lednu roku 1969 upálí na pražském Václavském náměstí student Jan Palach, odjíždí Zajíc do Prahy, kde se pak účastní na Václavském náměstí, pod sochou sv. Václava (viz sv. Václav) protestní hladovky, trvající až do Palachova pohřbu.

O měsíc později se Jan Zajíc, když vidí, že Palachův čin nepřinesl žádný významný zvrat do kompromisní a kolaborantské politiky československých politických představitelů, rozhodne Palachův čin následovat - 25. února roku 1969 odjíždí ráno do Prahy, když ho na cestě doprovázejí tři spolužáci. V Praze se pak Jan Zajíc v průjezdu domu č. 39 na Václavském náměstí polije benzínovým čističem, vypije kyselinu a zapálí se - na Václavské náměstí se mu ale z průjezdu vyběhnout nepodaří, po několika krocích padá a na místě umírá.

Před svojí mučednickou smrtí napíše Jan Zajíc čtyři dopisy – jeden zanechává na místě sebeupálení, druhý je adresován rodičům a sourozencům, třetí je určen O. Vítovi, studentovi teologické fakulty v Praze, s nímž držel hladovku po sebeupálení J. Palacha, a čtvrtý je pak určen československé veřejnosti – v tomto dopise se Zajíc označí za další oběť okupace Československa a vyzve v něm k boji za svobodu vlasti.

Pohřeb Jana Zajíce se koná 2. března roku 1969 v rodném Vítkově (on sám chtěl být pohřben v Praze, ale úřední cestou bylo jeho pražskému pohřbu zabráněno) a stává se, podobně jako pohřeb Jana Palacha manifestací odporu československých občanů vůči nastupujícím normalizačním snahám husákovského (viz Husák, Gustáv) komunistického vedení.

Matka Tereza, vlastním jménem Agnes Gonxha Bojaxhiu, patrně nejznámější misionářka dvacátého století, zakladatelka řeholního řádu Misionářky milosrdenství, přichází na svět 27. srpna roku 1910 jako nejmladší dcera úspěšného obchodníka v makedonské (tehdy albánské) Skopji, dcera, která se již ve svých dvanácti letech rozhodne, že se stane řeholnicí, řádovou sestrou a kterou již tehdy více než Evropa přitahují země Orientu.

Když balkánské války, a poté i první válka světová, změní politickou mapu světa a Skopje se najednou ocitá v Makedonii, rozptýlí se rodina Bojaxhiuvých po světě – Agnes se ocitá v Irsku, kde ve svých osmnácti letech vstupuje do řádu loretánských sester – důvodem je hlavně to, že řád vyvíjí své aktivity hlavně v Indii, v zemi, jež ji mocně přitahuje.

Po krátké přípravě v Dublinu odjíždí pak Agnes ve svých devatenácti letech do vysněné Indie odjíždí – v Dárdžilingu pak skládá slib novicky a přijímá jméno, pod kterým ji později pozná celý svět – Tereza. V Dárdžilingu pak sestra Tereza vyučuje na misionářské dívčí škole zeměpis, a protože je nadprůměrně nadaná a má vynikající organizační schopnosti je jí brzy svěřeno vedení Vyšší misijní školy St. Mary´s High School v Kalkatě.

V roce 1946, když pocítí, že jí práce ve škole nepřináší již uspokojení, sestra Tereza opustí loretánský klášter a začíná se věnovat nejchudším a umírajícím. O další tři roky později, když je kolem ní soustředěno již mnoho mladých dívek, zakládá Tereza kalkatský řeholní řád nazvaný Misionářky milosrdenství (někdy nazývaný též Misionářky lásky či řád milosrdenství).

Vatikán uzná nový řád, řídící se františkánskými principy 7. října roku 1950 (dnes je Misionářek milosrdenství kolem tří tisíc a pracují ve více než 500 nemocnicích, útulcích pro chudé a umírající atd., ve více než sto zemích světa).

Terezin řád má přísný režim – jeho členky vstávají již ráno o půl páté, následuje ranní modlitba v pět, v šest se pak sestry shromažďují na mši v prosté kapli. Po mši některé snídají, jiné se pouštějí do každodenního rituálu praní sárí. Sestry řádu nevlastní žádný majetek, vedou asketický život bez nejmenšího pohodlí a zábavy.

Nový řád brzy začíná být známý – Tereza začíná zakládat útulky. Prvním je útulek pro umírající, sestry řádu při svým cestách po Kalkatě doslova sbírají po ulicích umírající, aby jim dali možnost zemřít v alespoň trochu důstojných podmínkách, následuje útulek pro sirotky a opuštěné děti, následují nemocnice a školy. Zpočátku neznámá řeholnice dokáže během několika roků vyvinout obrovské úsilí a odvést neobyčejnou organizační práci.

Za tuto a jinou práci je sestra Tereza oceněna – v roce 1979 se stává laureátkou Nobelovy ceny míru.

Sestra (Matka Tereza, jak se jí začne později říkat) toho pak za svůj život udělá opravdu hodně – po rozšíření řádu za hranice Indie, do takřka celého světa, navštěvuje bolavá místa planety, navštíví např. osadu, kam jsou přesídleni lidé, kterým vzala domovy černobylská havárie, je i v obleženém Bejrútu, kde zachraňuje děti ohrožené válkou – nakonec jich v rozvalinách města najde, zmrzačených a nemocných, na šedesát a všechny se jí je podaří evakuovat do bezpečí.

Je to málo nebo hodně – šedesát zachráněných dětí? Matka Tereza na tuto otázku odpovídá: „Mě nezajímá dav. Kdybych viděla davy ubožáků, nikdy bych nemohla svoji práci začít. Zajímá mě jen můj bližní, jednotlivec, tomu mohu pomoci, a tak pomáhám…“

V roce 1985, při oslavách čtyřicátého výročí založení OSN, má premiéru dokumentární film s prostým názvem „Matka Tereza“. Film vzniká pět let, jeho autorky, známé americké dokumentaristky Ann a Janette Petrioovy (slovem dokument doprovází David Attenborough), zachycují ta nejzbídačenější místa naší planety - Etiopii vysílenou hladomorem, Guatemalu po ničivém zemětřesení, otřesné brlohy na okrajích zářivých velkoměst – všude tady se snaží Matka Tereza pomáhat.

Matka Tereza ale nemá jen příznivce a obdivovatele – v roce 1996 je natočen film s provokativním názvem „Matka Tereza: Anděl pekla“, v němž je obviňována ze solidarity s diktátorskými režimy, kterým prý dovoluje, aby se za příspěvky na její útulky hřáli v její popularitě. Po filmu pak následuje knižní verze Christophera Hitchense, v níž autor kritizuje nedostatečnou lékařskou péči o nemocné a umírající v domech řádu milosrdenství, údajné snahy Matky Terezy získávat své pacienty pro křesťanskou víru, její odmítání potratů a antikoncepce a již zmíněné styky s diktátorskými režimy…

Matka Tereza a Česká republika – k tomu lze říci snad jen to málo, že Matka Tereza přijíždí do českých zemí třikrát. Poprvé ještě za socialistického Československa, v roce 1984, kdy ji pozve kardinál Tomášek (viz Tomášek, František), podruhé pak v roce 1990, kdy je v Československu na pozvání prezidenta Václava Havla (viz Havel, Václav). Téhož roku získává v Praze 6, v ulici Na Zátorce jednopatrovou vilu pro zřízení útulku svého řádu. Naposledy pak Matka Tereza navštěvuje Československo (tehdy už Českou a slovenskou federativní republiku) v roce 1992, kdy její sestry zakládají útulek v Bratislavě – Rači.

V roce 1996 se Matka Tereza, těžce nemocná (má voperovaný kardiostimulátor a za sebou několik infarktů myokardu) a unavená stářím, rozhodne předat vedení řádu některé zástupkyň. Po dvouměsíční poradě nakonec sestry generální kapituly řádu zvolí za novou představenou řádu třiapadesátiletou sestru Nirmalu, bývalou hinduistku, která konvertovala ke katolictví.

5. září roku 1997 pak Matka Tereza umírá – v Indii je ihned vyhlášen státní smutek, vlajky jsou spuštěny na půl žerdi. Tělo zesnulé je pak vystaveno v kalkatském kostele sv. Tomáše – rozloučit se přijdou statisíce lidí.

V sobotu 13. září je Matka Tereza pohřbena – osm indických vojáků vynáší z chrámu její tělo zabalené do státní vlajky na dělovou lafetu, stejnou, která před padesáti lety převážela tělo Mahátmy Ghándhího. Pohřebního úřadu se pak účastní na dvacet tisíc hostů.