Jaroslav Seifert. Laureát Nobelovy ceny za literaturu

Jaroslav Seifert, český básník, v raném období významný představitel české proletářské poezie a posléze pak jeden z našich největších básníků poetismu, první a dosud také jediný český laureát Nobelovy ceny za literaturu (po J. Heyrovském {viz Heyrovský, Jaroslav} druhý český laureát Nobelovy ceny vůbec), přichází na svět 23. září roku 1901 na pražském Žižkově v dělnické rodině.

V mládí Seifert studuje gymnázium, nicméně, studia nedokončí, ještě před maturitou ze školy odchází a stává se novinářem – během dvacátých let 20. století pak působí v komunistickém a avantgardním tisku (je členem Komunistické strany Československa)

Mimo jiné v Rudém právu, Právu lidu, Rovnosti, Reflektoru, přispívá do Kytice či do Nové scény, společně s K. Teigem patří k mluvčím Devětsilu, jehož je členem (v roce 1922 spolurediguje Jaroslav Seifert sborník „Devětsil“).

V roce 1929, poté co podepíše společně s dalšími levicovými spisovateli manifest proti novému vedení komunistické strany v čele s K. Gottwaldem (viz Gottwald, Klement), je Jaroslav Seifert ze strany vyloučen – o rok později pak vstupuje do strany sociálně demokratické.

Od stejného roku (1930) Jaroslav Seifert pracuje jako redaktor v divadelní revui Nová scéna, v Panoramě a v sociálnědemokratickém tisku (Ranní noviny, Pestré květy aj.). Za druhé světové války Jaroslav Seifert působí v redakci deníku Národní práce, po roce 1945 pak pracuje jako redaktor deníku Práce (do roku 1949), v letech 1946-48 rediguje kulturní měsíčník Kytice.

V roce 1946 se Jaroslav Seifert stává členem České akademie věd a umění.

Od roku 1949 se jaroslav Seifert věnuje již výhradně literární práci, zároveň se veřejně občansky angažuje – žádá ve svých výzvách komunistický režim, aby propustil vězněné spisovatele, ve stejném duchu se nese jeho projev na sjezdu spisovatelů v roce 1956: pro komunistický režim je po celá padesátá léta nepohodlným, ale trpěným kritikem.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ  Alexandra Potter. Já a pan Darcy

Ve druhé polovině padesátých let 20. století Jaroslav Seifert onemocní těžkým onemocněním pohybového aparátu – po dobu nemoci se pak básnicky zcela odmlčí.

V období tzv. pražského jara Jaroslav Seifert podporuje obrodné síly v komunistické straně, invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 pak ostře odsoudí – v roce 1969 se pak Jaroslav Seifert stává předsedou Svazu českých spisovatelů, v této funkci pak zůstává do roku 1970, kdy je svaz násilně rozpuštěn. Do normalizačního svazu spisovatelů pak Jaroslav Seifert odmítne vstoupit.

V sedmdesátých letech, s nástupem husákovské (viz Husák, Gustáv) normalizace, je Jaroslav Seifert jako literát omezován – mohou vycházet pouze reedice jeho děl, nová díla vycházet nesmějí: Jaroslav Seifert publikuje mimo oficiální sféru, v samizdatu a v zahraničí, svůj podíl na tomto stavu má nepochybně i Seifertův podpis pod Chartou 77.

Teprve na konci sedmdesátých let začínají Seifertova nová díla opět oficiálně vycházet, nicméně v omezeném nákladu a cenzurována.

V roce 1984 se pak Jaroslav Seifert stává laureátem Nobelovy ceny za literaturu.

Jaroslav Seifert-literát vstupuje do světa literatury s proudem proletářské poezie počátku dvacátých let 20. století – dokladem toho jsou básnické sbírky „Město v slzách“ (1921) a „Samá láska“ (1923).

V polovině dvacátých let se pak Seifert začíná přiklánět k poetismu, jeho básně překypují fantazijními obrazy, Seifert je okouzlen moderní civilizací – mezi Seifertovy poetistické sbírky jsou řazeny lyrický deník „Na vlnách TSF“ (1925, v roce 1938 přepracováno jako „Svatební cesta“), „Slavík zpívá špatně“ (1926) a „Poštovní holub“ (1929).

Třicátá léta 20. století jsou v Seifertově tvorbě obdobím intimní lyriky, jeho básně získávají pevný, strofický tvar, místo dřívější mnohomluvnosti přichází umírněnost – tak je tomu ve sbírkách „Jablko z klína“ (1933), „Ruce Venušiny“ (1936) a „Jaro, sbohem“ (1937).

úpJako reakci na mnichovské události v roce 1938 Jaroslav Seifert vydává sbírku „Zhasněte světla“ (1938), v době okupace pak vycházejí jeho sbírky „Vějíř Boženy Němcové“ (1940), „Světlem oděná“ (1940) a „Kamenný most“ (1944).

PŘEČTĚTE SI TAKÉ  Christopher Paolini: Eragon, Eldest, Brisingr, Inheritance

Po druhé světové válce vychází ještě v roce 1945 Seifertova sbírka „Přilba hlíny“, reagující na Pražské povstání, v roce 1954 se pak Jaroslav Seifert vrací k postavě B. Němcové ve sbírce „Píseň o Viktorce“, ve stejném roce pak vychází i sbírka „Maminka“, o dva roky později, v roce 1956, pak sbírka na motivy obrázků J. Lady „Chlapec a hvězdy“.

Po několikaleté autorské odmlce, způsobené již výše zmíněným onemocněním, pak Jaroslav Seifert začíná tvořit až v polovině šedesátých let 20. století – jeho poezie přitom ztrácí svoji rytmičnost a rým, stává se neuhlazenou a drsnou, přibývá melancholie a nostalgie, objevuje se motiv smrti – první sbírkou, vydanou po několikaleté odmlce, je sbírka „Koncert na ostrově“ (1965) , v roce 1967 pak vycházejí sbírky „Halleyova kometa“ a „Odlévání zvonů“.

V sedmdesátých letech 20. století pak Seifertovy vycházejí sbírky „Morový sloup“ (samizdat 1973, Německo 1977, v Československu pak 1981), a „Deštník z Piccadilly“ (1979), jedním z vrcholů Seifertovy pozdní tvorby se stává kniha vzpomínek „Všecky krásy světa“ (samizdat 1979, Německo, Kanada 1981, Československo 1982).

V roce 1983 pak vychází Seifertova poslední básnická sbírka „Býti básníkem“.

Jaroslav Seifert umírá v Praze 10. ledna roku 1986.