Mikoláš Aleš. Národní malíř

Mikoláš Aleš, český malíř, ilustrátor a kreslíř, jeden z nejvýznamnějších představitelů českého národně orientovaného malířství druhé poloviny 19. století (české národní obrození ve výtvarném umění je právě jeho tvorbou završeno), přichází na svět 18. listopadu roku 1852 v Miroticích v rodině písaře.

Vzdělání Aleš získává nejprve v Písku, v roce 1869 pak začíná studovat na pražské Akademii výtvarných umění (u profesorů M. Trenkwalda a J. Sweertse, studia končí v roce 1876) – již během studií se přitom Aleš projevuje jako vynikající pokračovatel národně orientovaného díla J. Mánese, a to jednak svým romantizujícím stylem, tak svým tematickým čerpáním z české historie.

Aleš se vrací ve své tvorbě až k počátkům české státnosti, mnohé významné osobnosti českých dějin jsou pak dnes známy především z jeho podání – Jan Žižka (viz Jan Žižka z Trocnova), Jiří z Poděbrad (viz Jiří z Poděbrad) či Václav IV..

Po svém odchodu z Akademie žije Mikoláš Aleš takřka rok v Suchdole poblíž Prahy na statku Brandejsových (statkář A. Brandejs v této době patří k předním mecenášům českého výtvarného umění).

Významným rokem v Alšově životě je pak rok 1879 – v tomto roce Aleš vítězí v soutěži na výzdobu foyeru pražského Národního divadla (společně s F. Ženíškem) – jeho návrh, cyklus čtrnácti lunet, nazvaný „Vlast“ (1977-81) se pak stává vrcholem raného období Alšovy tvorby.

Mikoláš Aleš. Zdroj: Wikipedia.

Na počátku osmdesátých let 19. století se Mikoláš Aleš pak začíná stále více věnovat knižní ilustraci – spolupracuje s mnoha významnými literáty této doby, pro jejich díla vytváří působivý obrazový doprovod: Alšovi ilustrace se objevují v mnoha slavných dílech A. Jiráska, K. V. Raise, F. L. Čelakovského (viz Čelakovský, František Ladislav) či J. Arbese (viz Arbes, Jakub). Velkou oblibu si získávají Alšovy ilustrace ve dvousvazkové sbírce českých a moravských národních písní, nazvané „Špalíček jednoho sta národních písní a říkadel“ (1906 a 1912).

PŘEČTĚTE SI TAKÉ  Giotto. Otec italské malířské renesance

Po roce 1884 se Mikoláš Aleš též stále více začíná věnovat ilustraci časopisecké, spolupracuje mimo jiné s časopisy Květy, Šotek, Světozor Humoristické listy či Zlatá Praha (ilustrátorské práci pro české časopisy se přitom Aleš věnuje již od dob svým studií na Akademii, kdy pracuje např. pro časopis Paleček).

Od osmdesátých let 19. století Mikoláš Aleš také spolupracuje s mnoha významnými českými architekty při návrzích dekorativní výzdoby mnohých staveb, a to jak výzdoby fasádní, tak výzdoby interiérů – z této oblasti Alšovy tvorby jsou známé např. jeho návrh výzdoby dvorany Městské spořitelny či vestibulu pražské Staroměstské radnice.

Z Alšova nepřeberného malířského odkazu jmenujme jen těch několik nejznámějších obrazů: „Husitský tábor“, „Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem“ či již zmíněný cyklus lunet „Vlast“. Z dalších Alšových cyklů jsou pak známé především cykly „Smysly“ (1876), „Živly“ (1881) či „Život starých Slovanů“ (1891).

Mikoláš Aleš se aktivně účastní i společenského života – je prvním předsedou Spolku výtvarných umělců Mánes, členství jej váže též k Umělecké besedě.

V posledním létech svého života se pak Mikoláš Aleš stále více a stále zřetelněji jako malíř směřuje k secesní tvorbě, 10. července roku 1913 pak Mikoláš Aleš, malíř, který svojí tvorbou pomáhá ve druhé polovině 19. století spoluvytvářet českou národní identitu, v Praze umírá.