Životopisy online – osobnosti, celebrity

Ve starořecké mytologii je Midás, fryžský král, hrdinou mnoha lidových (a moralizujících) příběhů.

Podle jedné legendy např. zachrání Dionýsova druha Siléna, když ho, přemoženého vínem, zajmou fryžští venkované a přivedou ho k němu spoutaného girlandami z růží – Midás, zasvěcený do mystérií boha Dionýsa, Siléna osvobodí a pak ho deset dní hostí. Nakonec ho sám doprovodí k Dionýsovi, který mu na znamení díků slíbí vyplnit jakékoli přání.

Midás si nepřeje nic menšího než to, aby se vše, čeho se dotkne, změnilo ve zlato - Dionýsos jeho přání splní: vše, čeho se Midás dotkne, se proměňuje ve zlato. Midás je zprvu nadšen, ale toto nadšení záhy vyprchá, když zjistí, že se ve zlato mění i vše, co nese k ústům – král se tak neprozřetelným přáním odsoudí ke smrti hladem a žízní. Nakonec ale Dionýsos vezme svůj dar zpět – pošle Mida, aby provedl očistu v řece Paktólos – ta je pak od těch časů zlatonosná.

Podle další legendy pak Midovi nechal bůh Apollón narůst oslí uši - na začátku tohoto příběhu stojí spor Apollóna s Pánem o to, kdo je lepším hudebníkem: Pán prohlásí, že melodie, které vyluzuje na své píšťale (sýrinx, Pánova flétna), znějí lépe než melodie Apollónovy lyry – v hudebních závodech, které pak Apollón s Pánem svádí, je pak jedním ze soudců i Midás, který za vítěze označí Pána.

Apollóna Midovo rozhodnutí rozezlí – potrestá jej pak tím, že mu nechá narůst oslí uši. Midás své zohyzdění skryje pod tiaru, ale to, že má oslí uši, se stejně brzy prozradí - otrok, jenž krále stříhá (byť pod pohrůžkou trestu smrti musí slíbit, že nikdy o králových oslích uších nepromluví), jednoho dne tajemství už nemůže dál unést a na odlehlém místě vykope jámu, které ho svěří – po čase ale na tomto místě vyroste rákosí, které pak šuměním svých listů prozradí celému svět, že „král Midás má oslí uši…“

Kršna (též Krišna, v sanskrtu „černý“, nebo také „nejpřitažlivěj­ší“), nejoblíbenější hinduistické božstvo a osmé vtělení, tj. avatár, jednoho ze tří nejdůležitějších indických božstev (vedle Brahmy a Šivy), a to boha Višnua, je v hinduistickém náboženství zobrazován ve dvou podobách – nejprve jako lidská bytost, posléze je pak zbožštěn (jako božská bytost vystupuje v části eposu Mahábhárata, v Bhagavadgítě).

Podle tradice Kršna přichází na svět snad někdy mezi lety 400–200 před naším letopočtem v indickém městě Mathura – rodí se princezně Dévakí, neteři místního panovníka jménem Kamsa: Kršnovo narození je přitom předpovězeno, má být tím, kdo Kamsu, vládnoucího tyranským způsobem, zbaví moci.

Předpověď Kršnova narození způsobí, že každé Dévakíno dítě je na Kamsův příkaz po narození usmrceno – když ale Dévakí otěhotní posedmé, je zárodek dítěte přenesen zázrakem do dělohy další z žen Dévakínina manžela (tato žena se jmenuje Róhiní) – na svět přichází částečné vtělení Višnua, syn jménem Balaráma.

Dévakíno osmé těhotenství je pak zázrakem před Kamsou zatajeno – na svět pak příchází vtělení boha Višnua, osmý avatár, Kršna, který je po svém narození dán na vychování adoptivním rodičům (pastevcům krav) do Vrndávanu.

Když se Kamsa dozví, že Dévakí porodila syna, nechává povraždit všechna novorozeňata (mužského pohlaví) na území své říše – Kršna se svými rodiči (vlastními i nevlastními), bratrem Balarámou a Róhiní, je ale zachráněn, podaří se jim uniknout do sousedního království.

Podle tradice pak Kršna vyrůstá mezi pastevci – jako dítě je přitom neposedný („dětský“ Kršna je často zobrazován, jak krade matce máslo), jeho mládí a ranná dospělost je spojována s mnoha milostnými pletkami a hrami: Kršna podle legendy např. tančí s několika tisící pastýřkami (ty jsou přezdívány gópí), láká je k sobě hrou na flétnu (s flétnou je velice často pak zobrazován), je výtečným svůdcem – milostné hry s pastýřkami, symbolizované především rituálním tancem ráslílá, lze interpretovat jako vyjádření mystické lásky mezi Bohem a jeho věrnými.

V dospělosti pak má Krišna podle tradice přes šestnáct tisíc manželek a na sto osmdesát tisíc synů, jeho život je pak životem plným hrdinských činů – podaří se mu zabít mnoho démonů, patrně i Kamsu.

Dospělý Kršna přitom ztrácí svoji lidskou podobu a začíná vystupovat jako božský učitel, jako hlasatel božského – jeho myšlenky jsou vyjádřeny v Bhagavadgítě, která má formu dialogu mezi ním a jeho přítelem Ardžunou, velitelem vojska Pánduovců, který se na bitevním poli Kurukšétra rozhoduje, zda má dát povel k útoku na vojsko Kuruovců, kteří jsou s jeho rodem pokrevně spřízněni – v této chvíli se mu Kršna, jeho vozataj, zjeví jako Nejvyšší Božstvo a vyloží mu svoji nauku.

V dalších staletích je Kršnův kult inspiračním zdrojem mnoha indických literárních památek, jeho osoba pak stojí, i dnes, v centru mnoha sekt a náboženských směrů – Kršna je často uctíván ne jako vtělení Višnua, nýbrž jako samotný nejvyšší a jediný bůh (kult bhakti).

V České republice je osoba Kršny spojována s celosvětově působícím hnutím (sektou) Haré Kršna.

Podle tradice Kršna umírá na následky zranění – po probodnutí nohy šípem.

Bůh Hádes starořecký bůh je vládcem nad mrtvými. Je synem Krona (viz Kronos)a Rhey a bratrem Dia (viz Zeus) a Poseidóna (viz Poseidón), s nimiž si po vítězství nad Titány rozděluje vládu nad vesmírem. Panuje v temné podsvětní říši.

Hádés je bůh neoblomný, všemi nenáviděný, oškliví si ho dokonce i ostatní bohové, přestože nepáchá ani zlo, ani bezpráví. Již samotné vyslovení jeho jména přináší neštěstí, a proto je často označován ne jako Hádés, nýbrž jako Plútón (Plútós), což znamená „Boháč“, protože jako pán Země vlastní nerostné bohatství a řídí úrodnost půdy (v tomto ohledu má mnoho společného s Démétrou). Často bývá zobrazován s rohem hojnosti v ruce. K jeho atributům patří také čapka, kterou dostal darem od Kyklópů – kdo si tuto čapku nasadil na hlavu, stal se neviditelným. Ostatně – samotné jméno Hádés znamená „Neviditelný“.

Je třeba ještě dodat, že přestože si ostatní bohové Háda ošklivili, jeho čapku používali s oblibou, např. Athéna, Hermés, Perseus a další.

Postava Háda se ve starořeckých mýtech příliš neobjevuje – důležitou roli hraje pouze v mýtu o jeho sestře Démétře, jíž unese dceru Koru, aby ji pod jménem Persefoné učinil královnou podsvětí. Jejich manželství ale zůstává bezdětné.

Vůči své ženě se pak Hádes dopustí dvou nevěr – první s nymfou Menthou, kterou, aby ji ukryl před žárlivou Persefonou, promění v rostlinu mátu. Druhé nevěry se Hádés dopustí s Ókéanovnou Leukou, z níž učiní stříbrnou vrbu, rostoucí v Élysiu na břehu řeky Paměti.

Významnější postavení zaujímá Hádés u Homéra, kde ho Hérakles zraní šípem do ramene, protože mu nechce dovolit vstoupit do svého království. Vládce podzemí se pak musí uchýlit na Olymp, kde mu bohové zázračnou mastí zranění okamžitě zhojí…

Poseidón je starořeckým bohem moře a vodního živlu. Je to syn Kronův (viz Kronos) a Rheiin, ale hned po narození byl svým otcem pozřen stejně jako jeho bratři a sestry, kromě nejmladšího Dia (viz Zeus), který když dospěl, donutil otce všechny děti vyvrhnout.

Když je svým bratrem Diem vysvobozen z otcových útrob, bojuje pak po jeho boku se svými sourozenci proti Titánům o vládu nad Olympem. Při této příležitosti dostává od Kyklópů trojzubec, který se stává jeho atributem a slouží mu k rozpoutání bouří a zemětřesení. Při dělení světa mezi tři Kronovy syny – Dia, Poseidóna a Háda (viz Hádes) – mu pak připadne mořská říše, i když Homér se o něm zmiňuje jako o tom, „kdo otřásá zemi“.

Poseidón je bůh svárlivý a ctižádostivý - jednou též spřádal s Hérou pikle proti Diově všemohoucnosti. S pomocí téměř všech ostatních olympských bohů Dia ve spánku svážou, ale Zeus se díky zásahu Thetidy a storukého obra Briarea osvobodí a tvrdě pak viníky ztrestá  – Apollóna a Poseidóna odsoudí k roční otrocké službě u fryžského krále Láomedonta, pro něhož tito odsouzenci postaví trójské hradby. Když jim ale pak král odmítne vyplatit stanovenou mzdu, pomstí se mu – Apollón sešle na jeho království mor a Poseidón způsobí, že z moře vyvstane nestvůra, která všude rozsévá zkázu.

Za trójské války pak Poseidón pronásleduje Trójany neustále svojí záští (kromě Aineia, kterého zachrání při jeho souboji s Achilleem, ale Aineás nepochází z Láomedontova a Priamova rodu) – stojí vždy na straně Řeků.

Poseidón svého času též krutě pronásleduje Odyssea – je to proto, že tento hrdina oslepil Poseidónova syna Kyklópa Polyféma.

Poseidón, jak už bylo řečeno, je bůh ctižádostivý a svárlivý, často se dostává do sporů s ostatními bohy – zejména tehdy, chce-li si zajistit nadvládu nad různými městy. Nejznámější příběhy se týkají Athén a Argu. Ve sporu o Athény Poseidóna předbíhá bohyně Athéna – Poseidón udeří trojzubcem do akropolské skály a vytryskne pramen slané vody (jiné verze říkají, že z ní vyskočil kůň), Athéna však nechala vyrůst olivovník. Její dar byl jako symbol míru a blahobytu více oceněn a vláda nad Athénami připadla tedy jí. Nazlobený Poseidón se pak pomstí tak, že zaplaví část Attiky.

V Argu se pak Poseidón v boji o vládu nad městem utkává s Hérou – tři bohové řek tohoto kraje se v hlasování vysloví pro bohyni, která tak zvítězí. Poseidón se pomstí tím, že vysuší všechny vodní toky v kraji.

Tato kletba je pak ale zmírněna, když se Poseidón zamiluje do jedné z padesáti dcer krále Danaa, kterou otec se sestrami poslal hledat vodu. Úderem trojzubce zbaví bůh dívku při hledání dotěrného satyra a nechá pro ni vytrysknout tři prameny sladké vody. Za to pak ona svoluje k milostným hrátkám.

Přes svoji ctižádostivost je pak Poseidón neúspěšný i ve svých dalších pokusech o posílení své moci – V Delfách ho nahrazuje Apollón, Aigíně Zeus, na Naxu Dionýsos a v Troizéně Athéna. Ale v Korinthu, kde se utkává s Héliem, bohem slunce, který získává jen opevněný vrch Akrokorinthos, mu připadnou velká území, zejména šíje, omývaná mořem. Též panuje v bájné Atlantidě.

Poseidón obvykle sídlí ve zlatém paláci na dně Egejského moře. Na moři jezdí ve voze taženém zvířaty, která jsou napůl koňmi a napůl hady, v doprovodu ryb, delfínů nebo i mořských božstev jako Néreoven, Tritónů (bytostí s vrchní částí těla lidskou a dolní rybí) nebo Prótea, hlídajícího Poseidónova stáda tuleňů.

Poseidónovou zákonitou manželkou je Amfitríté, ale on se zaplétá postupně s mnoha jinými ženami, jak bohyněmi, tak smrtelnicemi, s nimiž má nesčetné potomstvo – se svojí prabábou Gaiou má obra Antaia, jehož později přemůže Héraklés. V podobě koně se spojí se svojí sestrou Démétér, která se mu snažila uniknout v podobě kobyly – porodí mu koně Ariona a dceru Paní (Despoina), jejíž jméno se nesmělo ve starém Řecku vyslovit. V podobě koně se Poseidón později zmocní ještě Gorgony Medůsy, která ze svého useknutého krku přivede na svět koně Pégasa.

Poseidón je otcem mnoha řeckých héroů a mýtickým předkem četných královských rodů. Pocházejí od něj např. Agénór a Kadmos v Thébách.

Mnohé z bytostí, které zplodil, jsou nestvůrné nebo páchají zlo - kromě Polyféma to jsou Alóeovci, lupiči Kerkyón a Skeirón, které zabil Théseus, Lamos, král Laistrygonů, kteří jsou v Odyssei líčeni jako kanibalové, obrovitý lovec Órión aj.

Staří Řekové obětovali Poseidónovi býka a koně, protože tato pozemská zvířata symbolizovala dravost, násilí, ale také plodivou sílu.

Římané ztotožnili Poseidóna s bohem Neptunem.

Gáia (někdy nazývaná též Gé), řecká bohyně, či spíše prabohyně, je v antické kosmogonii personifikací Země a má úlohu ochránkyně – v Hésiodově spise „Původ bohů“ (Theogonie) má velmi významné místo: vzniká po prvopočátečním Chaosu a před Erótem, je první hmotnou substancí Kosmu.

Sama pak Gáia bez jakéhokoliv svazku počíná Úrana, tj. Nebe, pak Hory a Ponta, tedy živel mořský. Ze spojení se svým synem Úranem, jenž ji celou pokryje, se pak zrodí nejstarší bohové - šest Titánů a šest Titánek, Kyklópové a šest Hekatoncheirů (storukých obrů).

Ne všechny Gáiny děti ale přijdou na svět – Úranos, spočívají na Gái ve věčně oplodňujícím svazku, brání rození svého potomstva, které tak zůstává v matčině lůně.

Gáia proto svěří svému nejmladšímu synovi Kronovi (viz Kronos) rituální srp a požádá ho, ať zbaví svého otce mužství a tím ji osvobodí – sám se pak ujímá moci.

Gáia poté zplodí se svým dalším synem, Pontem, mořská božstva, např. Nérea.

Poté, co se Kronos po oddělení otce a matky ujímá moci, zasáhne Gáia v okamžiku, když se Kronos, který všechny děti své ženy Rhei ihned po narození pozře, chystá pozřít svého nejmladšího syna Dia (viz Zeus) – Gáia poradí Rhee, aby dala Kronovi místo syna kámen zabalený v plenách a aby malého Dia ukryla na Krétě. Tímto svým činem Gáia napomůže Gáia tomu, že Zeus později přemůže svého otce Krona a stane se vládcem olympských bohů.

S božstvem Tartarem Gáia pak zplodí ještě jedno dítě – nestvůru hrozné síly, Týfóna, kterého Zeus musí přemoci, aby se dostal k moci.

Mimoto jsou za její děti považovány i jiné nestvůry – Pýthón, Charybdis (viz Charybdis), Harpije aj.

V helénismu je prabohyně Gáia často ztotožňována s bohyní Démétrou.