Životopisy online – osobnosti, celebrity

Sargon I. Akkadský, první semitský vládce starověké Mezopotámie a zakladatel akkadské dynastie, přichází na svět (podle legendy) někdy kolem roku 2350 př. n. l. v rodině semitského kočovníka a chrámové kněžky – ta prý chlapce po narození vhodí v košíku do řeky, z níž jej vyloví zahradník, který ho pak vychová.

V mládí je Sargon číšníkem kišského krále Ur-Zababy, kterého posléze svrhne (někdy kolem roku 2334 př. n. l.).

Poté, co se chopí moci v Kiši, zahajuje Sargon sérii válečných tažení – nejprve poráží krále nejmocnějšího z městských sumerských států, tj. státu Uruku, Lugalzagesiho, pak postupně ovládne celou jižní Mezopotámii. Poté si Sargon podmaňuje během dalších válečných výprav města na středním Eufratu, stříbrná ložiska na jihu Anatólie a části Sýrie a Elamu. Není vyloučeno, že Sargonovy akkadské výpravy pronikají i do Egypta, Etiopie a Indie.

Díky svým úspěšným výbojům získává Sargon přístup nejen ke stříbru anatolských nalezišť, získává přístup i ke dřevu libanonských cedrů a k lazuritovým dolům Badachšánu – bohatství jeho stále se rozrůstající říše roste, Sargon za své vlády navazuje čilé obchodní styky s národy, žijícími v údolí řeky Indus, na pobřeží Ománu i na ostrovech v Perském zálivu a na jeho pobřeží. Sargon dále obchoduje též s kmeny obývajícími pohoří Taurus, patrně má styky i s Kapkadokií, Krétou a nejspíše i s pevninským Řeckem.

Za své vlády nechá Sargon vystavět nad Eufratem nádherné hlavní město Akkad (Agade) – toto město se však do dnešních časů nedochovalo, nepodařilo se dosud dokonce ani určit místo, kde stálo.

Kdy přesně a jak Sargon I. Akkadský, první semitský vládce Mezopotámie, umírá, není známo.

Saul (hebrejsky Šaul, tj. „vyžadovaný“, „dotazovaný“), židovský vojevůdce a první král izraelských kmenů, přichází na svět někdy v 11. století před naším letopočtem jako syn Kiše z Benjaminova kme­ne.

O Saulově životě je toho známo málo – v podstatě jediným zdrojem o něm je starozákonní „První kniha Samuelova“ (kapitoly 9.-12.).

Stejně jako o jeho životě, je toho známo málo i o Saulově nástupu do čela izraelských kmenů – za jisté se dá pokládat snad jen to, že prorok Samuel, v podstatě „vůdce“ volně sdružených izraelských kmenů, jeho nastolení izraelským králem výrazně podpoří, třebaže se současně snaží o omezení nebezpečí vzniku diktatury či absolutistické monarchie ze Saulovi strany.

Proč Samuel podpoří Saulovu snahu postavit se do čela národa Izraelitů? Odpověď je jednoduchá – Samuel (a jemu blízcí představitelé jednotlivých izraelských kmenů) si jsou vědomi toho, že kmenová roztříštěnost a nesvornost znemožňují vytvoření účinného obranného systému proti útokům Pelištejců, tj. Filištínů: Saul, jenž má pověst statečného a úspěšného vojevůdce, je pak jako nejvhodnější kandidát, schopný ochránit izraelské kmeny před Filištíny, postaven do jejich čela (někdy kolem roku 1025 př. n. l.).

V čele sjednocených izraelských kmenů Saul za své vlády dokáže vytlačit Filištíny z izraelských území, sám pak ovládne Judsko a Zajordánsko.

Mezi Izraelity má král Saul pověst moudrého a spravedlivého vládce – jeho osobnost se ale začne měnit v okamžiku, kdy začne (podle proroka Samuela) chorobně žárlit na rostoucí popularitu a vojenské a politické úspěchy svého charismatického chráněnce Davida – jeho žárlivost se pak pomalu mění v nenávist, která zcela zatemní jeho do té doby skvělé strategické uvažování a úsudek: Saul, zaslepený nenávistí podcení nebezpečí filištínského vpádu do Izraele – výsledkem je pak Saulem podceněná a nezvládnutá bitva na hoře Gilbóa (Gelboe) (někdy kolem roku 1000 př. n. l.) kde Saul tváří v tvář porážce a následnému zcela jistému zajetí spáchá sebevraždu.

Saulovým nástupcem a králem Izraele se pak stává David.

Tímoleón, řecký vojevůdce a politik, pocházející z Korintu, muž, díky němuž jsou ve 4. století před naším letopočtem zbaveny Syrakúsy vojenské diktatury tyrana Dionýsia II. Mladšího a celá Sicílie je pak osvobozena z kartaginského útlaku, přichází na svět kolem roku 411 před naším letopočtem.

Tímoleónův život je dnes velkou neznámou – první zmínky o Tímoleónovi pocházejí z doby kolem roku 365 př. n. l., kdy zosnovuje vraždu vlastního bratra, který od něj vyžaduje podporu svých despotických snah.

Další desetiletí Tímoleónova života nejsou známa, znovu se s Tímoleónem setkáváme až ve druhé polovině 4. století př. n. l., kdy se se svým vojskem staví do čela obyvatel Syrakús, nespokojených s despotickou vládou Dionýsia II. Mladšího – v roce 341 je pak tyran Dionýsios II. donucen vzdát se vlády a v Syrakúsách je nastolena demokracie.

Tímoleónova armáda pak stojí za rozkvětem nejen Syrákús, nýbrž celé Sicílie – Tímoleón během několika vojenských tažení porazí a vytlačí z oblasti kartáginská vojska, která do té doby usilují o co největší vliv na sicilské (řecké) kolonie.

Tímoleón, korintský vojevůdce a politik, který osvobodil Sicílii z kartáginského vlivu a pomohl nastolit demokracii v Syrákúsách, umírá někdy kolem roku 337 př. n. l..

Tímúr, celým jménem Tímúr Leng (též je známý pod jménem Tamerlán), tureckotatarský vládce Íranu v letech 1370 až 1405, jeden z největších vojevůdců a pustošitelů západní Asie, přichází na svět někdy v roce 1336 v Keshi (dnešní Šahrisabz v Uzbekistánu) v rodině nevýznamného vojenského náčelníka – jeho jméno Tímúr Leng lze přitom přeložit jako Timur Chromec, Chromec proto, že je již od dětství částečně ochrnutý na levou polovinu těla.

Ale ani skromný původ, ani tělesná vada nikterak neomezuje Tímúra v tom, aby během několika let vystoupal na politickém a vojenském žebříčku mongolského státu Čagataj ve středoasijské oblasti, státu, jehož dnešní území tvoří Turkmenistán a centrální Sibiř, na ty nejvyšší příčky – v roce 1370 stane v čele vlády, svrhne chána a ujímá se vedení Čagatajů.

Po svém nástupu do čela se prohlásí za Mongola a přímého potomka Čingischána a dá si za cíl obnovit jeho bývalou říši.

Na rozdíl od Čingischána se ale Tímúr nesoustředí na správu a rozvoj dobytých území, Tímúr dobytá území plení – jejich poklady odváží do svého paláce v Samarkandu, za jeho vojsky zůstává obrovská zkáza, lemovaná velikými pyramidami z lebek nepřátel, pyramidami, které nechává vršit jako památníky svých vítězství.

Přitom má Tímúr velké pochopení pro umění a literaturu, ze svého sídelního města učiní středisko kultury - na dobytých územích si ale počíná jako ten nejkrutější barbar.

V počátečních letech své vlády se Tímúr soustředí na podrobení sousedních kmenů. Poté se obrací proti Persii a mezi lety 1380 až 1389 dobývá Írán, Mezopotámii, Arménii a Gruzii. Ve stejném období Tímúr zpustoší i jižní Povolží.

V roce 1390 Tímúr vtrhává do Ruska a o dva roky později se vrací přes Persii zpět do střední Asie – vzpouru, která proti němu v Persii vypukne, pak potlačí tím nejkrutějším možným způsobem: nechá povraždit všechny, kdo proti němu povstali, včetně celých jejich rodin, města povstalců nechá spálit.

V roce 1398 napadne Tímúr bez zjevné příčiny Indii – jeho vojska obsadí Dillí a zmasakrují veškeré místní obyvatelstvo a zničí vše, co nelze odvézt do Samarkandu. Zkáza Indie je přitom taková, že jen Dillí to bude trvat více než jedno století než dosáhne své původní předinvazní velikosti.

V Indii ale Tímúr nemasakruje jen civilní obyvatelstvo – po bitvě u Panipatu 17. prosince roku 1398 nechá popravit sto tisíc zajatých indických vojáků…

V dalších letech Tímúrovy výboje pokračují. V roce 1401 dobývá Sýrii a jen v Damašku nechá povraždit dvacet tisíc obyvatel. Hned následujícího roku podobným způsobem zpustoší říši osmanského sultána Bajezída I. po vítězství u Ankary.

Není proto divu, že některé státy v této době začínají platit Tímúrovi poplatek za to, že jeho hordy nezaútočí na jejich území – v roce 1404 mu tak platí např. egyptský sultán či byzantský císař Jan I.

Ve stejném roce začíná Tímúr plánovat vpád do Číny - tento svůj záměr již ale neuskuteční, 19. ledna roku 1405 náhle umírá. Je pohřben v Samarkandu, kde je jeho hrobka, Gúr Emír, dodnes jedním z největších architektonických monumentů tohoto města.

Přemysl Otakar II., markrabě moravský (od roku 1247) a král český v letech 1253–78 (korunován je v roce 1261), jeden z nejslavnějších českých panovníků vůbec, přichází na svět (snad) někdy v roce 1233 jako druhorozený syn českého krále Václava I.Jednookého (viz Václav I. Jednooký) a Kunhuty Štaufské.

Do dějin českých zemí se Přemysl Otakar II. poprvé výrazně zapisuje v roce 1247, kdy je částí českého panstva zvolen tzv. „mladším králem“, v letech 1248–49 pak Přemysl stojí v čele povstání proti otci – povstání je ale neúspěšné (v jeho průběhu je Přemysl Václavem i krátce vězněn na hradě Přimda) a končí Přemyslovou porážkou.

Po smíření otce a syna je Přemysl, po smrti Václavova prvorozeného syna Vladislava, jediný dědic přemyslovského trůnu, na počátku padesátých let 13. století vybrán rakouským panstvem na místo nového rakouského vévody (rakouské země jsou po vymření Babenberků bez panovníka) – volba samotná pak proběhne v roce 1251 a je pak stvrzena v roce 1252 politickým sňatkem Přemyslava s Markétou Babenberskou (která je v té době takřka padesátiletá), dědičkou babenberského panství.

Po celá padesátá léta pak Přemysl Otakar II. ale o babenberské dědictví bojuje s uherským králem Bélou IV. – několikaleté období válek pak končí v roce 1260 bitvou (pro Přemysla vítěznou) u Kressenbrunnu a následným smírem.

Ve stejném roce je rozvedeno i Přemyslovo bezdětné manželství s Markétou, novou Přemyslovou ženou se pak o rok později (1261) stává vnučka Bély IV. Kunhuta Uherská.

V roce 1261 je pak Přemysl Otakar II. slavnostně korunován českým králem.

Vláda Přemysla Otakara II. je obdobím velkolepého rozmachu přemyslovského panství - za jeho vlády jsou k českým zemím (a babenberským, tj. rakouským) připojena mnohá území: v roce 1261 získává Štýrsko, v roce 1266 připojuje ke svému panství Chebsko, v roce 1269 pak Korutany, Kraňsko a vindickou marku (jako dědictví sponheimské), v roce 1272 Přemysl získává aquilejský patriarchát, o rok později pak (pravděpodobně) i Sušicko.

V domácí politice Přemysl Otakar II. výrazně posiluje panovnickou moc na úkor šlechty, výrazně podporuje kolonizaci v pohraničních územích své říše a výstavbu nových měst (jsou založena mimo jiné města Klatovy, České Budějovice, Louny, Domažlice aj.), za Přemyslovy vlády dochází k prudkému rozvoji hospodářství. Přemysl Otakar II. též zřizuje zemský soud, při kterém jsou vedeny zemské desky.

Zpět k zahraničí – kromě expanze na jih se Přemysl Otakar II. pokouší rozšířit své panství i směrem severovýchodním – v letech 1254–55 a 1267–68 se účastní dvou křížových výprav do (pobaltského) Pruska, jeho snahy o nastolení přemyslovské moci v Litvě a Pobaltí jako takovém ale nejsou úspěšné (hlavně díky malé podpoře papežské kurie). Za připomenutí stojí nicméně fakt, že při těchto svých výpravách Přemysl zakládá na březích Baltu hrad (později město) Královec (Königsburg).

Jeden z rozhodujících okamžiků Přemyslova života pak nastává v roce 1273, kdy je po smrti římskoněmeckého krále Richarda Cornwallského zvolen na říšský trůn Rudolf Habsburský – Přemysl Otakar II. tuto volbu neuzná (na říšský trůn aspiruje sám), tento krok pak postupně vede k jeho politické izolaci na mezinárodní scéně i doma.

Na počátku druhé poloviny sedmdesátých let 13. století proti Přemyslovi povstane šlechta v alpských zemích i v zemích českých (povstání v Čechách vedou Vítkovci), v roce 1276 je Přemysl Otakar II. Rudolfem Habsburským donucen vzdát se tzv. vídeňským mírem (26. listopadu 1276) alpských území a Chebska, v jeho moci pak zůstanou jen Čechy a Morava, které od Rudolfa přijme v léno. Zároveň je uzavřena svatební smlouva mezi Rudolfovými a Přemyslovými dětmi.

V roce 1278 se Přemysl, pokoušející se o obnovu své říše, střetává s Rudolfem Habsburským 26. srpna roku 1278 v bitvě na moravském poli – v této bitvě, která končí jeho porážkou, pak Přemysl Otakar II. umírá. Jeho ostatky jsou nejprve veřejně vystaveny ve Vídni, poté jsou uloženy ve Znojmě. V roce 1296 jsou pak Přemyslovy ostatky přeneseny do Prahy, kde jsou nejprve uloženy v klášteře na Františku (od roku 1296), odkud jsou přeneseny do chrámu sv. Víta (viz sv. Vít) na Pražském hradě (v roce 1373) – po Přemyslově smrti pak nastává v českých zemích krátké období bezvládí, kdy za jeho nezletilého syna Václava II. (viz Václav II.) vládne jeho poručník Ota V. Braniborský (tzv. období Braniborů v Čechách).

Přemysl Otakar II. byl za svého života dvakrát ženatý – poprvé s Markétou Babenberskou (toto manželství je bezdětné) a s Kunhutou Haličskou, s níž má čtyři děti: již zmíněného syna Václava, Kunhutu, Markétu a Anežku. Kromě toho má Přemysl Otakar II. tři nelegitimní potomky ze vztahu s Anežkou z Kuenringu – Mikuláše, Anežku a Elišku.