Životopisy online – osobnosti, celebrity

Radovan Karadžič, jedna z výrazných postav  konfliktu na Balkáně po rozpadu bývalé Jugoslávie v devadesátých letech 20. století, bosensko-srbský básník, psychiatr a politik, který je (jako politický vůdce bosenských Srbů) viněn za masakr více než 8000 muslimů v bosenské Srebrenici v roce 1995, za ostřelování Sarajeva a za genocidu nesrbského obyvatelstva v Bosně mezi roky 1992–1995, se narodil 19. června roku 1945 v malé obci Petnjica v Černé Hoře v tehdejší SFRJ rodině krejčího (jeho otec za druhé světové války bojuje v řadách srbských četniků proti Titovým partyzánům a po válce je obviněn z válečných zločinů, kterých se dopustil na černohorských muslimech, a je odsouzen Titovým režimem na několik let do vězení).

Základní vzdělání Karadžič získává v Černé hoře, jako patnáctiletý pak odchází do bosenského Sarajeva,  kde studuje střední zdravotnickou školu, později pak pokračuje ve vysokoškolských studiích na lékařské fakultě sarajevské univerzity (studuje psychiatrii), v roce 1974 v rámci svých studií působí na Columbia University ve Spojených státech amerických, krátký čas studuje též v Dánsku.

Po studiích Karadžič pracuje jako psychiatr v sarajevské nemocnici Koševo, zároveň se začíná prosazovat jako básník a profiluje se pod vlivem spisovatele Dobrici Cosiče jako srbský nacionalista. Od roku 1983 Radovan Karadžič působí jako lékař v nemocnici v Bělehradě, v roce 1984 je pak zatčen a obviněn ze zpronevěry státem poskytnutého úvěru, který využívá pro své soukromé účely (stavba domu), v roce 1987 má pak Karadžič se zákonem problémy opět – za čachrování s lékařskými nechopenkami je 11 měsíců vězněn, nakonec je ale pro nedostatek důkazů propuštěn. Později své problémy se zákonem Karadžič vysvětluje údajnou protikomunistickou činností.

Do světa politiky Radovan Karadžič vstupuje po roce 1989, kdy spoluzakládá Srbskou demokratickou stranu v Bosně a Hercegovině, v roce 1991 pak Karadžič stojí za vyhlášením  referenda, v němž se bosenští Srbové vyslovují pro vytvoření srbského státu v Bosně a o federativní svazek se Srbskem a Černou horou – v lednu roku 1992 pak Karadžičova strana vyhlašuje Republiku srbskou v Bosně a Hercegovině – tento stát (Karadžič se stává jeho prezidentem)  se má ve svazku se Srbskem a Černou Horou stát základem nové Jugoslávie.

Političtí představitelé Bosny a Hercegoviny Karadžičovo jednostranné vyhlášení svrchovanosti Srbů v Bosně a Hercegovině prohlásí za protiústavní, v následném referendu se pak naprostá většina (nesrbského) obyvatelstva zasadí o vznik celistvého svrchovaného státu Bosna a Hercegovina – 6. dubna roku 1992 uznává nový stát EU, 7. dubna pak Spojené státy americké.

Vzápětí po vyhlášení svrchovaného státu Bosna a Hercegovina začínají Karadžičem vedená bosenskosrbská vojska, podporovaná srbskou armádou, válku proti nesrbské části Bosny – jen samotné Sarajevo je obléháno a ostřelováno celé čtyři roky, po celou dobu trvání konfliktu.

Jako prezident Republiky srbské v Bosně a Hecegovině a vrchní velitel jejích vojenských sil je Radovan Karadžič zodpovědný za masakry nesrbského obyvatelstva Bosny (v roce 1995 je povražděno více než 8000 muslimů ve městě Srebrenica) a za jeho genocidu – západní mocnosti jej proto obviní z válečných zločinů, ze kterých se má po skončení bojů v Bosně po uzavření daytonských mírových smluv (v roce 1995, zároveň je mu těmito smlouvami zakázáno vystupovat ve funkci bosenskosrbského prezidenta), zodpovídat Mezinárodnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávi se sídlem v Haagu.

Zatčení se ale Radovan Karadžič vyhne a celých třináct let se mu daří úspěšně spravedlnosti unikat, když pod falešnou identitou (skrývá se za jménem se Dragan Dabič a působí jako lékař, zabývající se alternativní medicínou, v srbském Bělehradě) – až 21. července 2008 je Radovan Karadžič v Bělehradě zatčen - v blízké budoucnosti pak můžeme čekat jeho převoz do Haagu a soudní proces, v němž bude obviněn z genocidy a zločinů proti lidskosti během války v Bosně a Hercegovině.

Co se týče rodinného života, Radovan Karadžič je ženatý (jeho ženou je Ljiljana-Zelen Karadžič) a má dvě děti. 

Alžběta Báthoryová,  známá jako Čachtická paní, „proslulá“ především jako sériová vražedkyně, mající na svědomí prý až několik stovek životů mladých žen, které nechala umučit a prý se koupala v jejich krvi, přichází na svět 7. srpna roku 1560 v maďarském Nyírbátoru  jako příslušnice významného a bohatého maďarského šlechtického rodu Báthoryových – strýcem Alžběty Báthoryové je samotný polský král Štěpán Báthory.

Dětství tráví Báthoryová na hradě v Ecsedu, kde získává poměrně slušné vzdělání (hovoří např. několika jazyky, zajímá se o astronomii apod.), ve stále ještě dětském věku je pak (z politických důvodů) provdána za maďarského šlechtice a vojevůdce Ference (Františka) Nádasdyho – jako patnáctiletá pak porodí svému manželovi první dítě (celkem porodí šest dětí, dvě z nich zemřou v ještě novorozeneckém vě­ku).

Po svatbě Báthoryová žije střídavě na manželových rodinných statcích v  Sárváru, Keresztúru, Vranově na Topľou či na panství v malokarpatských Čachticích nedaleko Trenčína, kde se po smrti manžela (ten umírá ve věku 47 let na následky mnoha zranění, která jako významný uherský velitel a válečník utrpí v průběhu válek s Turky) v roce 1604 usazuje natrvalo a kde pak páchá nejvíce ze svých sadistických činů.

Zločiny Alžběty Báthoryové můžeme považovat za vymyšlené (podle některých badatelů může být její vyšetřování a odsouzení pouze výsledkem mocenského boje v Uhrách na začátku 17. století), pokud ale budeme věřit historickým pramenům (které mohou působit více či méně věrohodně), trpí hraběnka Báthoryová impulzivní sadistickou poruchou, která ji donutí zosnovat a fyzicky vykonat několik stovek vražd především mladých žen (počet obětí kolísá v odhadech od několika desítek do téměř třech tisíc) – tyto ženy, většinou služky a obyčejné ženy z okolí čychtického hradu, jsou přitom před smrtí neobyčejně krutě mučeny - na mraze jsou nahé polévány studenou vodou, dokud nezmrznou, jsou jim zabodávány rozpálené jehlice do genitálií a jinam do těla, hraběnka je nechává ubít k smrti či zemřít hlady atd. Podle (ničím nepodložených) pověstí se hraběnka Báthoryová též koupe v krvi mladých panen, aby si zachovala věčné mládí a krásu.

V roce 1610 začínají být zločiny hraběnky Báthoryové uherské šlechtě na obtíž – její „proslulost“ začíná být známa i ve Vídni, je proto rozhodnuto, že bude proti Báthoryové zakročeno – králem Matyášem II. je do Čachtic vyslán uherský palatin hrabě György Thurzó, který má za úkol domnělé hraběnčiny zločiny vyšetřit.

Po svém příchodu hrabě Thurzó nachází ve sklepeních hradu tělo mrtvé dívky (později se spekuluje, že jde o tělo exhumované a umístěné do čachtických sklepení až těsně před palatinovým příjezdem, aby byl nalezen důkaz) a několik mučením zbědovaných dívek – čachtická paní je zatčena a je ihned, bez veřejného soudu, palatinem odsouzena k doživotnímu domácímu vězení na čachtickém hradě (tento rozsudek je často interpretován jako výsledek dohody hraběte Thurza a příslušníků mocného rodu Báthory, podle feudálního práva by hraběnka Báthoryová mohla být souzena a odsouzena i přes šlechtický původ k trestu smrti – vedlejším produktem dohody je i Alžbětina závěť, v níž veškerý majetek odkazuje svým dětem).

Uherskému obyvatelstvu i šlechtě je ale třeba předložit nějaké hmatatelné výsledky šetření – v roce 1611 (7. ledna) pak tedy začíná ve Velké Bytči soudní proces s osobami, které měly čachtické paní v jejích zločinech pomáhat: souzeni jsou János Újváry (též zvaný Ficko), Dorottya Szentes (též zvaná Dorko), Katarína Benická a Ilona Jó – Katarína je odsouzena na doživotí, Újváry, Dorottya a Ilona jsou odsouzeni k trestu smrti: Újváry je sťat, obě ženy jsou upáleny na hranici, když jim před upálením kat ještě kleštěmi utrhá prsty na rukou. O něco později, 24. ledna 1611, je pak upálena Eržika Majerníková z Myjavy, která hraběnce Báthoryové údajně dodávala jedy a věnovala se čarodějnictví.

Sama hraběnka Alžběta Báthoryová umírá v osamění domácího vězení na čachtickém hradě (z něj dnes zbyly pouze ruiny) 21. srpna roku 1614 – po její smrti se pak stává nechvalně proslulou legendou, krutou vražedkyní, v jejímž životě se v průběhu staletí smísí historická fakta s neověřenými výmysly natolik, že dnes nelze zcela spolehlivě potvrdit či vyvrátit, zda byla či nebyla jednou z „největších“ sériových vražedkyň historie.

Bibliografie:

• Šárka Horáková: Alžběta Báthoryová – oběť nebo vrah? (koupit na Eruditus.cz)
• Jožo Nižnánsky:  Čachtická paní (koupit na  Eruditus.cz)
• Andrej Štiavnický: V podzemí Čachtického hradu (koupit na  Eruditus.cz)
• Tomáš Bednařík: Čachtická paní – Ďábel s andělskou tváří (koupit na Eruditus.cz)

Pol Pot (vlastním jménem Saloth Sar), jeden z nejkrvavějších diktátorů v dějinách lidstva, vůdčí osoba kambodžského maoistického režimu v sedmdesátých letech 20. století a komunistický politik, který je zodpovědný za smrt nejméně jednoho miliónu Kambodžanů, přichází na svět 19. května roku 1928 jako Saloth Sar.

Již v mládí se Pol Pot, původně buddhistický mnich, stává stoupencem Ho Či Mina, do jehož Komunistické strany Indočíny pak v době druhé světové války vstupuje.

V roce 1949 Pol Pot odchází do Paříže, kde studuje a odkud se pak vrací v roce 1953 do Kambodže jako vystudovaný učitel.

Od roku 1963 žije Pol Pot na severu Kambodži, kde se stává předním funkcionářem komunistické strany a kde začíná organizovat povstalecké oddíly Rudých Khmerů – v jejich čele, a s podporou vietnamských partyzánů, pak Pol Pot bojuje proti phnompenské vládě.

V roce 1975 je boj rozhodnut – Rudí Khmerové svrhávají proamerickou vládu generála Lon Nola a brzy poté, v dubnu roku 1976 se Pol Pot stává předsedou vlády nově vyhlášené Demokratické Kampučie.

Po uchopení moci začíná Pol Pot Kambodžu (nyní Kampučii) „reformovat“ – cílem reforem je vybudování zemědělské, soběstačné a mezinárodně zcela izolované komunistické společnosti (Pol Pot je výrazně ovlivněn Mao Ce-Tungem). Městské obyvatelstvo je vyhnáno na venkov, jsou zrušena média atd. – za obě padne režimu Rudých Khmérů, vládnoucího terorem a cílenou genocidou, asi tři a půl miliónů obyvatel Kambodži – umírají hladem, vysílením, v pracovních táborech… Pol Potova vize komunistického ráje plodí jen a jen hrůzu.

Pozvolný pád Pol Potova režimu začíná rokem 1977, a to pohraničním vojenským konfliktem s Vietnamem – v lednu roku 1979 pak tento konflikt vyvrcholí invazí vietnamské armády do Kambodže: Pol Potovi Rudí Khmérové jsou vytlačeni do hor na kambodžsko-thajském pomezí, v Kambodži je ustavena provietnamská vláda.

Proti té se ale mezi zdecimovaným obyvatelstvem zvedne vlna odporu a v roce 1982 je pak ustavena exilová „koaliční vláda demokratické Kambodže“, v níž mají zastoupení představitelé mnoha kambodžských politických směrů – členem vlády je i Pol Pot, který je ale zároveň doma, v Kambodži odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti.

V roce 1985 se Pol Pot začíná stahovat do pozadí – odchází z čela Rudých Khmerů, ponechává si jen možnost „poradního hlasu ve vojenských otázkách“. V roce 1990 pak Pol Pot odchází i z exilové vlády.

15. dubna roku 1998 Pol Pot umírá v jednom z khmerských vojenských táborů na thajsko-kambodžském pomezí.

Erich Raeder (celým jménem Erich Hans Albert Raeder), německý admirál a v letech 1935–43 vrchní velitel Hitlerova (viz Hitler, Adolf) válečného námořnictva, přichází na svět 24. dubna roku 1876 v německém městě Wandsbek v rodině školního rady.

V mládí Erich Raeder absolvuje důstojnickou kadetku, v roce 1894 pak nastupuje k německému císařskému námořnictvu - tady postupuje Raeder velice rychle vzhůru v důstojnické hierarchii, v době první světové války již působí jako náčelník štábu admirála F. von Hippera (od roku 1912).

Po skončení první světové války působí Erich Raeder v nově se tvořícím německém námořnictvu, v roce 1928 se pak stává velitelem německého námořnictva a je povýšen do hodnosti admirála  – na tomto postu se Erich Raeder výrazně zaslouží o výstavbu německého válečného loďstva.

Po Hitlerově nástupu k moci se Erich Raeder stává v roce 1935 vrchním velitelem německého válečného loďstva, v roce 1939 je Raeder povýšen do hodnosti velkoadmirála.

Vztah Raedera a Hitlera není jednoduchý – Raeder podporuje Hitlerovy snahy o vyzbrojování Německa a jeho hospodářskou stabilitu, stejně tak sdílí jeho ideu německé rozpínavosti  – v oblasti válečného loďstva nicméně A. Hitler Raedarovy snahy o jeho co největší rozvoj nepodporuje, více prostoru dostává Luftwaffe H. Göringa (viz Göring, Hermann Wilhelm).

Přesto je přijat v roce 1938 plán (tzv. Plán Z), kterým Erich Raeder získává dostatek prostředků k vybudování loďstva, které má do konce roku 1945 být nejsilnějším loďstvem v Evropě a má se vyrovnat loďstvu britskému (Royal Navy).

V roce 1939 pak Erich Raeder vypracovává další svůj plán, a to plán na využití válečného loďstva při invazi do Norska a Dánska (1940).

Ve stejném roce (1940) se Erich Raeder připravuje na operaci Seelöwe (námořní invaze do Velké Británie) – nakonec je ale operace, k níž sám Erich Raeder přistupuje značně skepticky, když prohlašuje, že německé válečné loďstvo nemá dostatečné kapacity k tomu, aby během invaze na britské ostrovy překonalo kanál La Manche, odvolána, aby již nikdy nebyly přípravy na ni obnoveny.

Raedarovo námořnictvo pak v dalších letech operuje převážně v Severním moři a v arktických vodách, kde se snaží ničit (nepříliš úspěšně) spojenecké konvoje  – po jedné z porážek německých lodí, v Barentsově moři v roce 1943, je admirál Erich Raeder Hitlerem ze svého postu odvolán a nahrazen K. Dönitzem (viz Dönitz, Karl).

Na konci války je Erich Raeder zatčen postupujícími sovětskými jednotkami, po skončení války je pak souzen Norimberským válečným tribunálem – ten jej za válečné zločiny odsoudí k trestu doživotního odnětí svobody, v roce 1955 je ale Erich Raeder ze zdravotních důvodů propuštěn.

Erich Raeder umírá 6. listopadu roku 1960 v Kielu.

Joachim von Ribbentrop, německý nacistický politik a jeden z Norimberským procesem k trestu smrti odsouzených představitelů hitlerovského (viz Hitler, Adolf) Německa, přichází na svět 30. dubna roku 1893 v německém městě Wesel v rodině armádního důstojníka.

V mládí Ribbentrop studuje ve Švýcarsku, nějaký čas pak tráví ve Velké Británii a ve Francii – po studiích Ribbentrop pracuje nějaký čas jako úředník, krátce před první světovou válkou pak žije ve Spojených státech amerických a Kanadě.

První světovou válku Joachim von Ribbentrop tráví v řadách německé armády (za své vojenské schopnosti je oceněn Železným křížem), v roce 1917 je pak Ribbentrop vážně zraněn.

Po válce se Joachim von Ribbentrop živí jako obchodník (především obchoduje s vínem).

Do politiky Joachim von Ribbentrop vstupuje v roce 1932, kdy se stává členem Hitlerovy NSDAP (1. května) – v nacistické straně Ribbentrop dosahuje rychle těch nejvyšších postů a stává se jedním z nejbližších Hitlerových spolupracovníků (zároveň i jedním z těch nejoddanějších).

Po nástupu A. Hitlera k moci se stává Ribbentrop vůdcovým pověřencem a zvláštním vyslancem pro zahraniční oblast, v roce 1934 je Joachim von Ribbentrop jmenován zvláštním komisařem Říšské vlády pro odzbrojení (je přitom zařazen jako velvyslanec, podléhající ministerstvu zahraničních věcí) – v těchto svých postech pak Ribbentrop působí do roku 1936, kdy se stává německým velvyslancem ve Velké Británii.

V roce 1938 se Joachim von Ribbentrop dostává do nejvyšší politiky, když se 4. února (1938) stává německým ministrem zahraničních věcí (nahrazuje v této funkci K. von Neuratha {Neurath, Konstantin von}) – jako německý ministr zahraniční pak Ribbentrop v roce 1939 podepíše za Německo tzv. Ocelový pakt s mussoliniovskou (viz Mussolini, Benito) Itálií, ve stejném roce pak podepíše za Německo i tzv. sovětsko-německý pakt v Moskvě (pakt Ribbentrop-Molotov), kterým jsou vymezeny sféry vlivu obou mocností ve střední Evropě – Sovětský svaz krátce nato okupuje Pobaltí a část Polska, na zbylou část Polska pak zaútočí v září roku 1939 německé jednotky.

27. září roku 1940 Německo Ribbentropovým prostřednictvím uzavírá válečné spojenectví s Japonskem a Itálií.

Během samotné druhé světové války Joachim von Ribbentrop stále více ustupuje do pozadí (německým ministrem zahraniční je nicméně až do jejího konce), po smrti A. Hitlera a neúspěšném pokusu o získání vládního místa v kabinetu Hitlerova nástupce K. Dönitze (viz Dönitz, Karl) , se pak Ribbentrop stahuje do ústraní; po německé kapitulace se Ribbentrop ještě celý měsíc uniká zatčení, nicméně v červnu roku 1945 je v Hamburku spojeneckými jednotkami zatčen a převezen do Norimberku, kde se stává jedním ze souzených válečných zločinců během tzv. Norimberského procesu – rozhodnutím soudu je pak Ribbentrop odsouzen  k trestu smrti.

Joachim von Ribbentrop je popraven 16. října roku 1946 v Norimberku.

Bibliografie:

• Michael Bloch: Ribbentrop (koupit v knihkupectví Eruditus.cz)