Svatý Vojtěch (též Adalbert – toto jméno přijme na počest svého magdeburgského učitele biskupa Adalberta při biřmování), český světec a pražský biskup (od roku 982) z rodu Slavníkovců, český a polský zemský patron, přichází na svět (patrně) někdy v roce 956 v Libici nad Cidlinou jako syn knížete Slavníka a Střezislavy (příslušnice rodu Přemyslovců).
Základní vzdělání získává sv. Vojtěch v rodičovském hradišti, v Libici, později pak studuje v Magdeburgu (v letech 972-81) – po návratu do Čech působí v řadách pražského kněžstva. V roce 982 (19. února), po smrti prvního pražského biskupa, Sasa Dětmara, je sv. Vojtěch zvolen (na popud knížete Boleslava II. Pobožného {viz Boleslav II. Pobožný}) jeho nástupcem – římskoněmeckým císařem Otou II. je pak na tomto postu potvrzen 3. června téhož roku, arcibiskup mohučský jej pak potvrdí 29. června.
Jako biskup je sv. Vojtěch přívržencem tzv. clunyjského hnutí, které bojuje proti pohanským přežitkům ve společnosti hlubším prosazením zásad křesťanské morálky v jejím životě – Vojtěch vyžaduje od kněží dodržování celibátu, brojí proti krevní mstě, proti polygamii, pohrává si s myšlenkou odluky církve od světské moci.
Boleslav II. Pobožný a další představitelé tehdejší světské moci ale nemají pro Vojtěchovy snahy příliš pochopení – vzájemné spory nakonec vedou k tomu, že se sv. Vojtěch v roce 988 rozhodne opustit biskupský úřad a odchází nejprve do Říma, k papeži Janu XV., a poté do kláštera v Monte Cassinu, odkud odchází do kláštera na Aventinu v Římě (990).
V roce 992 se sv. Vojtěch, poté, co si jej vyžádá sám Boleslav II., vrací do Čech – po svém návratu pak zakládá benediktinský (viz sv. Benedikt) břevnovský klášter v Praze (první mužský klášter na našem území).
V roce 994, poté, co mezi představiteli české světské moci a biskupem opět propuknou vzájemné spory, odchází sv. Vojtěch z rodné vlasti podruhé, tentokrát již nastálo – jeho kroky vedou opět do Říma, do aventinského kláštera, při své cestě (podle legendy) pokřtí v Uhrách knížecího syna Štěpána (budoucího uherského krále a světce).
O rok později se pak v Čechách stává událost – kníže Boleslav II. nechává na Libici vyvraždit Slavníkovce, své soupeře o moc nad českými zeměmi, jedinými Slavníkovci, kteří řádění přemyslovského knížete přežijí jsou sv. Vojtěch a jeho bratr Soběslav.
V roce 996 se sv. Vojtěch setkává v Římě s císařem Otou III., na jehož dvoře pak stráví krátký čas (světce a panovníka pojí přátelství).
Po odchodu z Otova dvora se vydává sv. Vojtěch na misionářskou dráhu – odchází ke dvoru polského krále Boleslava I. Chrabrého, rozhodnut šířit křesťanství mezi pohanskými Prusy.
Touha šířit křesťanství se hned v roce 997 stává Vojtěchovi osudnou – při jedné ze svých misijních cest je sv. Vojtěch, doprovázený dvěma společníky, Radimem a Benediktem, při pobřeží Baltského moře 23. dubna, na svátek sv. Jiří (viz sv. Jiří), probodnut pohanskými obyvateli kopím.
Po Vojtěchově smrti je jeho tělo od Prusů vykoupeno králem Boleslavem I. Chrabrým a je pohřbeno v polském Hvězdně – v roce 999 je pak Vojtěch svatořečen, v roce 1053 jsou pak jeho ostatky českým knížetem Břetislavem I. (viz Břetislav I.) během jeho válečného tažení do Polska přeneseny z Hvězdna do Prahy a uloženy na Pražském hradě.
Na závěr je třeba ještě poznamenat, že sv. Vojtěch během svého života podporuje české písemnictví, je považován za autora nejstarší české („Hospodine, pomiluj ny“) a polské ( „Bogurodzica“) duchovní písně.
V českých zemích i v Polsku je sv. Vojtěch uctíván jako zemský patron.