Bylo mu osmadvacet let a věděl, že tentokrát už není kam uniknout. Ladislav Hojer, jeden z nejbrutálnějších sériových vrahů v dějinách Československa, strávil poslední roky života ve vězení a dlouho působil dojmem člověka, který si možnost vlastního konce nepřipouští. Když ale přišel 7. srpen 1986, jeho chování se změnilo. Muž, který při vyšetřování dokázal kriminalistům popisovat své zločiny s děsivým odstupem, se před vlastní smrtí zoufale bránil.
Hojer byl za pět vražd žen a další násilné trestné činy odsouzen k trestu smrti. K vraždám se během vyšetřování postupně přiznal, další dvě mu kriminalisté podezřívali, ale nepodařilo se je prokázat. Podle psychiatrických posudků šlo o psychopatickou osobnost s výraznými agresivními a sexuálně patologickými rysy. V listopadu 1984 dostal trest smrti a jeho žádost o milost prezident Gustáv Husák zamítl. O samotném rozsudku se Hojer zpočátku vyjadřoval poměrně lehkovážně, později se však jeho postoj výrazně změnil.
Smrt se blížila
Poprava byla kvůli Hojerovým zdravotním problémům dvakrát odložena. Čím více se blížil definitivní termín, tím silnější měl být jeho strach. Podle svědectví a pozdějších rekonstrukcí případu nakonec přišel den, kdy už věděl, že žádné další odklady nepřijdou.
Ráno 7. srpna 1986 čekali v pankrácké věznici lidé, kteří měli výkon trestu smrti zajistit. Hojer se odmítal podřídit. Když pro něj přišli, držel se mříží a bránil se natolik prudce, že při zápasu s pomocníkem kata došlo ke zlomení jeho prstu. O této scéně později informovala mimo jiné Prima ZOOM, která vycházela z materiálů Policie ČR a kriminalistických zdrojů.
Jeho odpor pokračoval i těsně před popravou. Hojer podle několika zdrojů křičel hrůzou a v krajním stresu se pokálel. Stejný detail uvádějí Prima ZOOM, TV Nova i další média, která se případem zabývala. Nejde tedy o scénu známou pouze z pozdější televizní dramatizace.
Poslední cesta na popraviště
Hojer byl nakonec dopraven na popraviště v pankrácké věznici. Trest smrti oběšením byl vykonán 7. srpna 1986. Bylo mu 28 let.
TV Markíza při připomenutí případu uvedla, že Hojerova žádost o milost byla zamítnuta prezidentem Gustávem Husákem a rozsudek byl vykonán v pankrácké věznici. V tehdejším Československu šlo o jednu z posledních poprav; v roce 1986 byly v Praze vykonány tři tresty smrti.
Hojerův konec je přitom v ostrém kontrastu s jeho chováním během vyšetřování. Kriminalistům poskytoval písemná přiznání a při rekonstrukcích svých činů dokázal působit až nepochopitelně klidně. Vyšetřovatel Jiří Markovič si s ním během vyšetřování vytvořil specifický pracovní vztah, který později zaujal i tvůrce minisérie Metoda Markovič: Hojer. Podle dobových a pozdějších svědectví se Hojer dokonce těšil pozornosti, kterou mu vyšetřování a zájem kriminalistů přinášely.
Čtyřicet let po jeho smrti zůstává případ Ladislava Hojera jedním z nejtemnějších příběhů československé kriminalistiky. Ne kvůli způsobu, jakým zemřel, ale především kvůli tomu, co jeho popravě předcházelo. Poslední den jeho života tak není příběhem o „legendárním“ zločinci, nýbrž o konci člověka odsouzeného za mimořádně brutální činy – a zároveň o posledních hodinách éry, v níž stát v Československu stále vykonával trest smrti.