Svět podle Arthura Schopenhauera není místem, kde se všechno děje k nějakému vyššímu cíli. Člověk touží, získá to, po čem toužil, a vzápětí začne chtít něco dalšího. A právě v tom podle německého filozofa spočívá jeden ze zdrojů lidského utrpení. Schopenhauer bývá označován za filozofa pesimismu, jeho myšlení však nebylo pouze temné. Hledal také způsob, jak se z nekonečného koloběhu tužeb alespoň na chvíli vymanit – prostřednictvím umění, soucitu a nakonec potlačení vlastní vůle.
Arthur Schopenhauer se narodil 22. února 1788 v Gdaňsku, tehdy Danzigu. Jeho otec Heinrich Floris byl úspěšný obchodník a synovi plánoval kariéru v rodinném podnikání. Po otcově smrti v roce 1805 se však Schopenhauer začal stále více přiklánět k filozofii. Jeho matkou byla spisovatelka Johanna Schopenhauerová, která ve Výmaru vedla literární salon a znala se také s Johannem Wolfgangem Goethem.
Nejprve studoval medicínu na univerzitě v Göttingenu, brzy ale přešel k filozofii. Později pokračoval v Berlíně, kde se setkal například s přednáškami Johanna Gottlieba Fichteho. V roce 1813 získal doktorát za práci O čtverém kořenu věty o dostatečném důvodu. Už tehdy se začal vymezovat vůči dominantnímu německému idealismu a zejména proti filozofům, jako byli Fichte, Schelling a Hegel.
Jeho hlavním dílem se stala kniha Svět jako vůle a představa, dokončená v roce 1818 a vydaná o rok později. Schopenhauer v ní tvrdil, že skutečnost můžeme chápat dvěma způsoby. Svět je na jedné straně tím, jak se nám jeví, tedy „představou“, na druhé straně je jeho hlubší podstatou slepá a iracionální „vůle“. Ta není vědomým rozhodnutím, ale neustálým pudem k životu a usilování. Člověk proto podle něj nikdy nedosáhne trvalého uspokojení – jakmile jedna touha zmizí, objeví se další.
Schopenhauer tím získal pověst jednoho z největších filozofických pesimistů. Jeho závěr ale nebyl jednoduše „život je špatný“. Úlevu viděl například v umění, protože při skutečném estetickém prožitku se člověk může na okamžik přestat soustředit na vlastní touhy. Zvláštní význam přikládal hudbě, kterou považoval za přímější vyjádření samotné podstaty světa než ostatní umění.
Důležité místo měla v jeho filozofii také etika. Za skutečný morální základ považoval soucit s ostatními. Člověk podle něj není od přirozenosti altruistický – řídí ho vlastní vůle a zájmy. Právě schopnost překročit vlastní egoismus a vnímat utrpení druhých proto představuje jednu z cest, jak se od diktátu vůle osvobodit. Schopenhauer se přitom inspiroval také některými prvky indických náboženských tradic a buddhismu.
Přestože jeho první velké dílo zpočátku příliš velký úspěch nemělo, později se situace změnila. Výraznější uznání přišlo zejména po vydání Parerga a paralipomena v roce 1851. Schopenhauer tehdy už nebyl mladým neúspěšným akademikem, který se marně snaží konkurovat Hegelovi. Na konci života se konečně dočkal širokého zájmu o své dílo.
Jeho vliv se později výrazně projevil ve filozofii, literatuře i umění. Ovlivnil například Friedricha Nietzscheho, později také některé myšlenkové proudy spojené s psychoanalýzou. Jeho pesimistický pohled na lidské touhy a důraz na nevědomé impulzy zaujal řadu spisovatelů a umělců 19. a 20. století.
Arthur Schopenhauer zemřel 21. září 1860 ve Frankfurtu nad Mohanem ve věku 72 let. Jeho filozofie ale rozhodně nezmizela s ním. Paradoxně právě jeho otázka, zda nás naše vlastní touhy skutečně dělají šťastnějšími, působí i dnes překvapivě současně.