Golda Meirová, v historii Izraele jeho jediná ministerská předsedkyně, jedna z nejvýznamnějších političek Blízkého východu druhé poloviny 20. století, přichází na svět 3. května roku 1898 jako Golda Mabovičová v židovské čtvrti v ukrajinském Kyjevě.
Dětství ale Golda prožije ve Spojených státech amerických – její otec, tesař, tam odchází v roce 1903, zbytek rodiny, manželka a tři dcery, o tři roky později. Rodina se usadí Milwaukee, kde pak Golda pomáhá matce v hokynářství a kde navštěvuje základní školu.
Ve čtrnácti letech, poté, co ji rodiče nechtějí nechat studovat střední školu, odchází Golda z domova a stěhuje ke starší sestře Šejně do Denveru – tady studuje na střední škole a přitom pracuje v místní čistírně oděvů.
Se Šejnou ale Golda vychází špatně, po necelém roce od ní odchází a stejně tak zanechává studia – živí se pak prací v prádelně a v obchodním domě.
Brzy se ale vrací domů, k rodičům, do Milwaukee – během dvou let pak dokončuje střední školu a hlásí se na učitelský ústav v Milwaukee.
V této době se Golda začíná poprvé vážněji zajímat o sionistické hnutí.
V roce 1917 se pak Golda vdává za Morrise Meyersona – má ale jednu podmínku: provdá se za něj, když se s ní vystěhuje do Palestiny.
Meyerson souhlasí, a tak žije mladý pár od roku 1921 v Palestině – nejprve dva roky v kibucu Merhavia, a poté v Jeruzalémě, kde pak oba začínají pracovat v Histadrutu (Federace práce).
V Jeruzalémě Golda vyučuje angličtinu a zároveň si přivydělává praním prádla – je v podstatě hlavní živitelkou rodiny (Meyrsonovi mají dvě děti), manželovi chatrné zdraví nedovoluje vydělávat tolik, aby byla rodina zabezpečena.
V roce 1928 se Golda rozhodne věnovat aktivně palestinské politice – zapojuje se výrazně do dělnického hnutí, stává se tajemnicí Dělnické rady žen a posléze i členkou výkonného výboru Histadrutu.
V roce 1940 získává pak Golda Meyrsonová funkci vedoucí politického oddělení Histadrutu a začíná toto seskupení zastupovat na mezinárodních konferencích. Jako delegátka Světové sionistické rady podniká v této době i několik cest do Velké Británie a Spojených států, kde se jí daří získávat stále větší politickou i finanční podporu pro vznik samostatného izraelského státu.
Po zavedení britského mandátu nad Palestinou v roce 1946 se stává Meyrsonová ředitelkou politického oddělení Židovské agentury – na britských úřadech vymůže pak povolení, které umožní přestěhování tisíců židovských rodin z britských internačních táborů na Kypru do Palestiny.
V květnu roku 1948 je pak Meyrsonová signatářkou prohlášení nezávislosti Izraele a stává se první velvyslankyní tohoto nového státu v Sovětském svazu.
Následujícího roku je pak zvolena za Stranu práce do Knesetu (izraelský parlament) a za vlády prvního izraelského ministerského předsedy Davida Ben-Guriona je ministryní práce a posléze, od roku 1950, ministryní zahraničí.
Ve stejném roce umírá Goldin nyní již bývalý manžel (odešla od něj v roce 1941) Meyerson – když Ben-Guderion pak vyzve členy své vlády, aby přijali hebrejská jména, přijímá Golda jméno podobné Meyrsonovu – stává se z ní Golda Meirová (Meir znamená hebrejsky „ozářit“).
V letech 1953-1966 je pak Meirová velvyslankyní Izraele v OSN, kde zejména v roce 1956, po preventivní vojenské akci Izraele proti Egyptu a po vypuknutí suezské krize, jen velmi těžko obhajuje práva izraelského lidu na sebeurčení a na samostatný, suverénní stát.
V letech 1965-68 je Golda Meirová generální tajemnicí Strany práce – v roce 1968 pak odchází do penze, ale hned v roce následujícím, poté, co je vyzvána, se ujímá funkce prozatímní ministerské předsedkyně po zemřelém Levim Eškolovi.
Ve funkci ministerské předsedkyně pak Golda Meirová zůstává i po volbách v říjnu roku 1969 a v čele koaliční vlády ovládne i Kneset.
V roce 1971 je v Knesetu Meirovými odpůrci vyvoláno hlasování o vyslovení nedůvěry její vládě – prý příliš ustupuje v mírových jednáních Egyptu: Golda Meirová toto hlasování vyhrává.
Jiná situace nastává po nečekaném egyptsko-syrském útoku o svátku Jom kipur v roce 1973, kdy jsou izraelská vojska zjevně zaskočena a nepřipravena – Izrael utrpí těžké ztráty a kabinet Meirové je tvrdě kritizován – následující rok pak Golda Meirová podává demisi, když se jí ani na druhý pokus nedaří sestavit novou koaliční vládu.
I v dalších letech pak Golda Meirová aktivně působí ve Straně práce.
8. prosince roku 1978 Golda Meirová, po patnáctiletém zápasu s rakovinou, umírá.