Jan Švankmajer. Filmař – surrealista

Jan Švankmajer, český režisér, scénárista, výtvarník a animátor, jedna z nejvýznamnějších osobností českého filmu, přichází na svět 4. září roku 1934 v Praze v rodině aranžéra výloh.

Vzdělání Švankmajer získává nejprve na pražské Vyšší škole uměleckého průmyslu, poté studuje obor loutkářské scénografie a režie na Divadelní akademii múzických umění (též v Praze).

Od roku 1958 Jan Švankmajer působí ve svobodném povolání (věnuje se převážně grafice a kresbě), o dva roky později v roce 1960 pak zakládá Divadlo masek (divadlo přináleží k Divadlu Semafor), v roce 1962 Jan Švankmajer nastupuje jako režisér v divadle Laterna Magika.

V roce si Jan Švankmajer splní sen – natáčí svůj první film, nazvaný „Poslední trik pana Schwarzewalda a pana Edgara“, snímek, v němž se vzájemně trumfují (a nakonec i zničí) dva kouzelníci ve varieté. Již od počátků své tvorby přitom Jan Švankmajer používá netradiční tvůrčí postupy – umně kombinuje živé herce s animací, chytře využívá možností filmového triku.

V roce 1965 Jan Švankmajer natáčí svůj druhý snímek – jmenuje se „J. S. Bach – Fantasia g moll“. Po jeho úspěchu pak o rok později vznikají ve Švankmajerově režii další dva snímky – „Et cetera“ a „Rakvičkárna“.

Do roku 1970 pak vznikají ještě další čtyři Švankmajerovy filmy „Historia naturae“ (1967), za nějž je mu udělena na festivalu v Oberhausenu cenu Maxe Ernsta, „Byt“ (1968), „Tichý týden v domě“ (1969) a „Don Šajn“ (1970).

V roce 1970 se Jan Švankmajer stává po setkání s V. Effenbergerem členem Surrealistické skupiny, ve stejném roce pak vzniká i Švankmajerův hraný reportážní snímek „Kostnice“.

V sedmdesátých letech Jan Švankmajer, kromě své filmové tvorby, pracuje jako scénograf v divadle Činoherní klub v Praze, ve druhé polovině sedmdesátých let pak společně se svojí manželkou (Eva Š.) vytváří keramické artefakty.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ  Matyáš Řezníček. Herecký talent, který se nebojí žádných výzev

Za normalizace není Švankmajerovo dílo československým komunistickým režimem příliš vítáno, nicméně, tvořit je Švankmajerovi dovoleno – v sedmdesátých a osmdesátých letech vznikají pak slavné krátko- a středometrážní snímky „Otrandský zámek“ (1976), „Zánik domu Usherů“ (1980), natočený na motivy povídky E. A. Poea  či hrůzná filmová vize „Jáma a kyvadlo“ (1983) na motivy povídky stejného autora.

V roce 1987 pak Jan Švankmajer natáčí svůj první celovečerní film (všechny jeho dosavadní práce byly pouze krátko- či středometrážními snímky), a to film „Něco z Alenky“ na motivy knihy L. Carolla.

Po pádu komunistického režimu v Československu a obnovení demokratického zřízení v roce 1989 natáčí hned v roce 1990 Jan Švankmajer groteskní hříčku „Konec stalinismu v Čechách“ , o dva roky později vzniká krátkometrážní dílko „Jídlo“.

V roce 1994 vzniká Švankmajerův druhý celovečerní film, a to film „Lekce Faust“ – ve filmu se zaskví v hlavní roli, spojující v sobě jak Fausta, tak Mefistofela, herec Petr Čepek.

Další Švankmajerův snímek „Spiklenci slasti“ z roku 1996 nahlíží groteskním pohledem na problematiku sexuálních úchylek a dosahování slasti.

V roce 2000 pak Jan Švankmajer natáčí svůj třetí celovečerní film „Otesánek“ na motivy lidové pohádky – za tento film je Švankmajer oceněn v roce 2001 dvěma Českými lvy (za nejlepší film a za výtvarné řešení).

Kromě vlastních filmů se Jan Švankmajer spolupracuje jako výtvarník na mnoha filmech ostatních tvůrců – jeho specifický výtvarný rukopis je k vidění mimo jiné ve snímcích „Adéla ještě nevečeřela“ (1977), „Tajemství hradu v Karpatech“ (1981) či „Tři veteráni“ (1983).

V současnosti (psáno na podzim 2004) natáčí Jan Švankmajer svůj čtvrtý celovečerní snímek, nazvaný „Šílení“.