James Cleveland Owens, proslulý americký atlet třicátých let dvacátého století přichází na svět 12. září roku 1913 v americkém Denville. Jeho předkové, resp. jeho pradědeček, byl africkým černochem, přivezeným do Spojených států a prodaným bohatému farmáři v Alabamě.
Úděl otroka pak prožil téměř celý svůj život i Jamesův dědeček. Jamesův otec je sice již svobodný, ale na postavení rodiny Owensových v tehdejších Spojených státech to takřka nic nemění – rodina s jedenácti dětmi tře bídu s nouzí, každý den od rána do večera dřou všichni jako sběrači bavlny…
I Owens již od svých pěti let pomáhá na plantážích bavlny. Když je mu pak devět let, ničivá bouře zničí veškerou úrodu a Owensovým, kteří žijí v nuzné chatrči zcela bez prostředků, hrozí doslova smrt hlady.
Rodina zcela bez prostředků se rozhodne odejít do Clevelandu, kde jednak není tak silná rasová diskriminace a kde se nechá snáze sehnat práce. Jamesův otec i matka si opravdu práci, i když podřadnou, nacházejí a najímají si holou místnost na předměstí – začínají nový život.
V devíti letech James Owens poprvé zasedne v Clevelandu do školních lavic. Ve škole také James přichází ke své přezdívce, pod níž se později tak proslaví – když se ho učitel ptá, jak se jmenuje, uvede svá dvě křestní jména ve zkratce – „džei sí“ – učitel si Jamese Clevelanda zapíše jako Jesseho.
Ve škole Jesse Owens ihned vyniká v hodinách tělocviku, není disciplína, v níž by ostatní spolužáky výrazně nepředčil. Jeho talentu pro atletické disciplíny, hlavně pro běhy na krátké trati, si brzy všímá zkušený atletický odborník Charlie Riley, bývalý trenér atletů na univerzitě v Ohiu, nyní hledač talentů. Pro Jesseho se Charlie postupně stává druhým otcem…
Jesse Owens a Charlie spolu tráví několikrát týdně tři až čtyři hodiny. Během několika let je Jesseho běžečký styl vypilován k dokonalosti.
Ve čtrnácti letech Jesse Owens překoná již všechny školní rekordy v bězích a ve skoku dalekém a dostává se na seznam sledovaných talentů univerzity v Ohiu.
Rodina Owensových v této době žije stále velmi skromně: Jesse Owens pomáhá vydělávat peníze tím, že se po škole živí jako čistič bot. Až do svých dvaceti let.
Ve svých dvaceti letech je totiž Jesse Owens přijat na univerzitu v Ohiu – dostává stipendium a dostatek času i materiálních podmínek v intenzivnímu tréninku.
Pak dne 25. května roku 1935, v Jesseho dvaceti dvou letech, poprvé jeho jméno obletí celý svět – v průběhu půldruhé hodiny překonává na přeboru západních států v atletice na stadionu Michiganské univerzity v Ann Arboru hned tři světové rekordy a jeden vyrovnává.
Nejdříve vyrovnává do té doby nejlepší čas v běhu na 100 yardů výkonem 9,4 s. Ihned poté překonává světový rekord v dálce výkonem 8,13 m. Tento výkon je pak překonán až po pětadvaceti letech. Po tomto rekordu překonává Jesse Owens ještě rekord v běhu na 220 yardů výkonem 20,3 s a rekord v překážkovém běhu na 220 yardů časem 22,6 s. Dva poslední rekordy byly pak uznány i na odpovídajících metrových tratích.
Tento neuvěřitelný výkon Jesseho Owense nebyl dodnes překonán, a nejspíše, při vědomí úzké specializace dnešních sportovců, ani nebude. Sám Owens už nikdy své výkony z Ann Arboru nezopakuje, ale přesto pak připraví sám sobě i celému, nejen sportovnímu světu, další podobně neuvěřitelný zážitek.
Tento zážitek se uděje při olympijských hrách v Berlíně v roce 1936, hrách, které spíše než oslavou olympijského hnutí, jsou oslavou nacistického Německa a jeho zákonů a tezí o nadřazenosti bílé rasy nad rasami „méněcennými“.
V den zahájení těchto her je Berlín doslova zahlcen vlajkami s hákovými kříži, davy lidí v uniformách nejrůznějších fašistických organizací, všude zní písně SA, bubínky a píšťaly Hitlerjugend atd.
Ani to, že rozhodčí při těchto hrách jsou neobjektivní, a to zejména v těch disciplínách, kde hlavní roli hraje jejich subjektivní pohled, a ani to, že celková atmosféra doslova bičuje domácí borce k maximálním výkonům, nevede k tomu, co si nacisté přejí – naprostou převahu sportovců Německa.
Daleko lepší jsou totiž sportovci Spojených států, mezi nimiž je řada černochů – Hitler (viz Hitler, Adolf), Goebels a další nacističtí pohlaváři často musí z čestných lóží přihlížet právě jejich vítězstvím.
Určitě největší roztrpčení připraví Hitlerovi Jesse Owens – vyhraje běh na sto metrů v čase 10,3 s, dvě stě metrů za 20,7 s, dálku výkonem 806 cm a je i členem vítězné štafety Spojených států na 4 x 100 m, která časem 39,8 s překonává světový rekord – Hitler pak odmítne Owensovi podat, ač dle protokolu by měl, jako vítězovi ruku…
Olympijské hry v Berlíně jsou pro Owense olympijskými hrami posledními, další se budou konat až za dvanáct let, v roce 1948 v Londýně, a to už bude Owensovi 35 let.
Po berlínském triumfu podniká Owens spolu s dalšími americkými atlety turné po Evropě, závodí také v Československu. Po návratu do Spojených států mu pak Američané připraví triumfální přivítání, ale euforie netrvá dlouho.
Amerika jde hledat nové idoly a na Jesseho Owense, který nemá v kapse nic než čtyři zlaté olympijské medaile a osm dolarů (dalších padesát jich má naspořených doma), rychle zapomíná. Pro Owense a jeho rodinu, má ženu a dvě malá děvčátka, nastávají těžké časy.
Po nějaké době pak ale dostává Jesse Owens telegram od známého herce a podnikatele v oblasti zábavy Eddy Cantora, který mu nabízí vysoký výdělek.
Při setkání s Cantorem se Jesse Owens dozvídá, že mu nabízejí profesionální smlouvu, obsahující ustanovení, že kromě jiného bude závodit s poníky, koňmi, psy…
Přestože chce zprvu odmítnout, nakonec, když si uvědomí, že má nezaopatřenou rodinu a jen mizivou naději na dobře placenou práci, přijímá.
Později se pak Jesse Owens připojuje ke známé profesionální skupině basketbalistů Haarlem Globetrothers a jezdí s nimi po světě jako funkcionář a jako atrakce přestávek o poločasech. Krátký čas též diriguje džezový orchestr, dělá reklamu na kalhoty, automobily atd. a pomalu upadá do zapomnění.
O jeho druhé objevení se pak zaslouží vlna zájmu o sport a olympijské hnutí ve Spojených státech v sedmdesátých letech dvacátého století – Owens se stává nejprve sekretářem atletického svazu ve státě Illinois, později působí jako osobní vyslanec prezidentů na olympijských hrách. V srpnu roku 1976 pak dostává od prezidenta Forda „Medaili svobody“ a v únoru roku 1979 mu prezident Carter odevzdává cenu „Živá legenda“.
Do konce svého života pak Jesse Owens vystupuje jako neúnavný propagátor idejí olympismu a je činný i v hnutí proti rasové diskriminaci.
31. března roku 1980 pak Jesse Owens v Tusconu umírá.