Římský císař Claudius, plným jménem Tiberius Claudius Nero Germanicus, přichází na svět jako nejmladší syn Drusa Staršího a Antonie 1. srpna roku 10 před naším letopočtem v Lugdunu (dnešní Lyon).
Claudia již od dětství trápí mnoho neduhů – je velice pravděpodobné, že v raném dětství prodělá mozkovou obrnu či nějaký druh encefalitidy, následky onemocnění si pak nese po celý zbytek života. Nemoc postihne především nohy, Claudius – přestože je jinak statné postavy – je má velmi tenké, slabé a pokroucené, někdy více, někdy méně kulhá. Zasaženy jsou u Claudiva i mozkové funkce (intelekt patrně ne, a když, tak jen neznatelně) – neovládá dobře obličejové svalstvo, třese se mu hlava, v rozčilení silně koktá a z koutků úst mu někdy kapají sliny. Nemoc se také podepisuje na jeho povaze – Claudius je bojácný, paranoidní, jindy zase krutý a vzteklý.
Claudiovy zdravotní peripetie způsobí, že se jeho rodina za něj stydí a pohlíží na něj s odporem. Po dosažení plnoletosti je dokonce prohlášen za nesvéprávného a je mu přidělen dohlížitel, bývalý císařský podkoní, o němž později Claudius prohlásí, že ke zvířatům se určitě choval lépe než k němu.
Mnoho let je pak Tiberius Claudius Nero Germanicus považován v Římě za naprostého outsidera – ani Augustus, ani Tiberius (viz Tiberius) mu nikdy nesvěří žádné, ani to nejpodřadnější místo ve státní správě. Až jeho synovec Caligula (viz Caligula), spíše ze žertu, protože předtím mu nabídl místo vrátného u svého veřejného domu, ho dá zvolit konzulem. Caligula si v té době jistě nedovede představit, že kulhající, koktající a uslintaný strýc ho jednou nahradí na císařském trůnu.
Pak dojde ke Caligulově zavraždění. Claudius, který je právě v besídce zvané Hermaeum, se poté, co se o smrti tyrana dozví, zcela zhroutí – obává se, že se hněv praetoriánské gardy obrátí proti celé císařské rodině, tedy i proti němu. Proplíží se tedy do paláce, a když uslyší rázné vojenské kroky praetoriánů, ukryje se za závěs, kde ho pak gardisté objeví.
Ke Claudiově překvapení ho ale nechtějí zavraždit, naopak, v nosítkách ho dopraví do kasáren, kde ho za dva dny, vyplněné debatami senátorů o možnosti znovunastolení republiky, provolají císařem. Když se o tom, že se z Claudia stal císař dozví jeho sestra Livilla, dává se slyšet, že římský národ stihl nedůstojný a nespravedlivý osud. Budoucnost ukáže, že se mýlí…
V Claudiovi totiž přes všechna jeho postižení a handicapy nastupuje na trůn císař s organizačním talentem a pílí, císař, který se na rozdíl od svých předchůdců Tiberia a Caliguly bude plně věnovat svým vladařským povinnostem. Též v jeho osobě nastupuje osoba neobyčejně vzdělaná – léta, kdy je mu odepřen podíl na státní správě, stráví totiž studiem historie a psaním historických děl, Plinius Starší ho dokonce ve své knize „Dějiny přírody“ řadí mezi sto nejvýznamnějších učenců své doby…
Císař Claudius je po svém provolání horlivým zastáncem římských tradic a vynakládá velké úsilí, a nutno říci že naivní úsilí, protože mnoho senátorů z obav o život už dávno „zapomnělo“ vyjadřovat vlastní názor, na přesvědčení senátorů, aby při jednáních vystupovali samostatně a iniciativně. Postupně ale Claudia tato jeho horlivost opouští – prvním impulsem je pokus o povstání, který vyvolá zhruba rok po Claudiově nástupu na trůn správce Dalmácie Marcus Furius Camillus Scribonius.
Povstání je sice v samém zárodku potlačeno, ale císař se stává ještě podezíravějšínm a bázlivějším než dosud a také mnohem krutějším – ačkoliv se vždy snaží jednat racionálně a roztržky se senátem řešit domluvou, nechává za dobu své vlády popravit 35 senátorů a asi 200 až 300 jezdců…
Přesto se ale Claudius projevuje povětšinou jako císař s velkým porozuměním pro potřeby svého lidu a své říše. Do senátu uvádí mnoho významných mužů z jiných italských měst než z Říma, dokonce z Galie, čímž si popularitu mezi obyvateli hlavního města rozhodně nezískává, též je velice aktivní v politice rozšiřování římského občanství, oproti stavu za Agusta zvýší počet plnoprávných obyvatel říše o celou jednu pětinu na šest miliónů obyvatel.
Pozoruhodných úspěchů dosáhne císař Claudius v zahraniční politice – zlepší řízení provincií a uskuteční úspěšné (a zároveň své jediné) vojenské tažení, když zhruba sto let po letmém vpádu Caesarových vojsk na Britské ostrovy dobudou římské legie pod Claudiovým vedením (rozhodující bitvy u Camolodunu, dnešního Colchesteru se učastní císař osobně) jižní a střední Anglii a ihned nato je vyhlášena nová římská provincie, Britanie.
Zvláštní kapitolou je Claudiův vztah k ženám – je ženat celkem čtyřikrát. Jeho první ženou je Plautie Urganilla, s níž se posléze dává rovést pro její „smilnou neřestnost“. Přesto s ní stihne počít dvě děti, syna Drusa, lehce vyšinutého a zemřivšího těžko uvěřitelnou smrtí – tak dlouho vyhazoval do vzduchu hrušku a chytal ji otevřenými ústy, až se jí zadusil…, a dceru Claudii.
Rozvod pak čeká i jeho manželství s Aelií Paetinou, s níž má dceru Antonii. Jeho třetí ženou je o generaci mladší, asi dvacetiletá Valerie Messalina. Ta později vstoupí do dějin jako nymfomanka, která ve svých komnatách v Palatiu zřídí nevěstinec. S Claudiem má Messalina dvě děti, dceru Octavii a syna Britannika – oba sourozence později nechá zavraždit Nero (viz Nero).
Ještě jedna záležitost je spojena s Messalinou – roku 48 n. l. se spolu se svým posledním milencem, konzulem Gaiem Siliem se rozhodne, že Claudia odstraní a místo něj usadí na trům teprve sedmiletého syna Britannika. Messalina kalkuluje s tím, že do doby synovi dospělosti bude společně se Siliem vládnout jako regentka Římu ona.
Svůj puč zahájí tito dva svatebním obřadem, když je Claudius mimo Řím. Obřad-puč se brzy změní v nevázané sexuální orgie a Claudiovu prvnímu ministru Narcissu v císařově zastoupení nedá mnoho práce ho rozprášit. Messalinu a jejího milence stojí jejich nápad život.
Tato epizoda přinutí Claudia k veřejné přísaze, že se už nikdy neožení, ale jeho přísaha vezme brzy zasvé. Brzy, rok od Messalininy smrti, se totiž žení počtvrté, tentokráte s dcerou svého bratra Germanica, Agrippinou (Mladší), ženou panovačnou a toužící po moci, ženou, která chce vidět na císařském trůně svého syna, který je ve všech ohledech lépe vybavený k vládě než-li Claudiův Britannik.
Její přání se jí má brzy vyplnit, Claudius podléhá jejímu naléhání a zasnoubí Agrippina syna se svojí dcerou Octavií a adoptuje ho pod jménem Nero. Tím sám nad sebou vynáší rozsudek smrti…
Agrippina, která totiž postupně získává faktickou vládu na Římem (má podporu praefekta praetoriánské gardy Sexta Afrania Burra, svého chráněnce, kterého na tento post prosadila), se rozhodne běh osudu uspíšit a umožnit tak svému synovi Neronovi usednout na trůn – na hostině v rodinném kruhu podá Claudiovi otrávené hřiby a ráno 13. října roku 54 n. l. pak císař Claudius vydechne naposledy.
Dalším vládcem Římské říše, Imperium Romanum, se stane Agrippin syn, Nero…