Ema Destinnová (vlastním jménem Emílie Kittlová), česká světově proslulá operní pěvkyně (sopranistka), ve své době jedna z největších operních hvězd vůbec, přichází na svět 26. února roku 1878 v Praze v zámožné rodině (její otec finančně podporuje mimo jiné spisovatele J. Nerudu či malíře V. Brožíka).
Vzdělání získává Ema Destinnová nejprve na pražské Vyšší dívčí škole, po jejím absolvování pak začíná studovat zpěv (kterému se věnuje zároveň s hrou na housle a na klavír již od dětství) u Marie Loewe-Destinnové – v její péči stráví Ema celých pět let, jako výraz vděku pak přijímá za svůj umělecký pseudonym jméno Destinnová.
Po odchodu od Loewe-Destinnové studuje od roku 1893 Ema Destinnová herectví v Dramatické škole Národního divadla.
Přes svůj nebývalý pěvecký talent ale Destinnová po svých studiích dlouhé roky nemůže získat odpovídající angažmá – pražským Národním divadlem je několikrát odmítnuta, v Drážďanech (1897) není přijata vinou zákulisních machinací, na scéně Theater des Westens ji odmítnou proto, že prý není dostatečně pohledná.
Teprve v roce 1898 získává pak Ema Destinnová své první stálé angažmá, a to v Královské dvorní opeře v Berlíně – na jejím pódiu pak zažije svá první velkolepá vystoupení, svým podáním Santuzzy v Mascagniho opeře „Sedlák kavalír“ či Carmen ve stejnojmenné opeře G. Bizeta (viz Bizet, Georges) si získává na svoji stranu okouzlené berlínské publikum.
V Berlíně Ema Destinnová stráví celých deset let, během nichž vystupuje pohostinsky i na mnoha dalších evropských operních scénách – v londýnské Covent Garden (tady se seznamuje se svým budoucím blízkým spolupracovníkem E. Carusem), v Paříži (tady vystupuje ponejvíce s operní hvězdou té doby K. Burianem) a jinde. Od roku 1901 Ema Destinnová též vystupuje na scéně pražského Národního divadla (v roce 1908 je jmenována čestnou členkou jeho souboru).
V roce 1908 začíná patrně nejúspěšnější období života E. Destinnové – v tomto roce začíná její osmileté působení ve Spojených státech amerických, v newyorské Metropolitní opeře – mimo jiné, v roce 1909 zde zazní v jejím podání vůbec poprvé „Prodaná nevěsta“ B. Smetany (zpívá roli Mařenky).
Americké období v životě Emy Destinnové je obdobím její úzké spolupráce s těmi nejslavnějšími osobnostmi hudby té doby – na jevišti se Destinnová střetává téměř výhradně s E. Carusem, Pucciniho a Verdiho opery, v nichž nejčastěji vystupuje, řídí dirigent A. Toscanini, sám Puccini pro Destinnovu píše operu „Děvče ze zlatého západu“, operu, která se po svém uvedení stává okamžitě hitem (Destinnová ztvárňuje postavu Minnie).
V roce 1916, v době bojů první světové války, se Ema Destinnová vrací do Čech – po návratu je pak rakouskými úřady obviněna z protirakouských postojů a styků s protirakouským odbojem, je pod policejním dohledem a má zakázáno vycestovat do zahraničí – v této situaci Ema Destinnová opouští Prahu a uchyluje se na zámeček ve Stráži nad Nežárkou, kde žije v ústraní.
Teprve v roce 1918 se Ema Destinnová vrací na operní jeviště, po skončení první světové války pak působí v pražském Národním divadle, zároveň se snaží opět (a nepříliš úspěšně) získat angažmá v zahraničí (v newyorské metropolitní opeře působí ještě v letech 1920-21, v londýnské Covent Garden v roce 1919).
V roce 1923 se Ema Destinnová vdává, jejím manželem se stává důstojník československé armády J. Halsbach – nato se Ema Destinnová vzdává své pěvecké kariéry, odchází z Národního divadla a odchází již natrvalo do Stráže nad Nežárkou, kde se pak věnuje literární činnosti: během několika let pak vzniknou romány „Ve stínu modré růže“ či „Dr. Casanova“.)
Ve stráži nad Nežárkou Ema Destinnová i umírá, a to 28. ledna roku 1930, její ostatky jsou uloženy v Praze na vyšehradském Slavíně.