František Gellner, český básník, autor provokativních veršů, prozaik a výtvarník, přichází na svět 19. června roku 1881 v Mladé Boleslavi v rodině nezámožného židovského obchodníka. Vzdělání získá Gellner na mladoboleslavském gymnáziu (maturitu skládá v roce 1899), kde ve studentských časopisech tiskne verše, překlady i karikatury a jiné kresby.
Poté, po dvouletém studiu na technice ve Vídni, studuje na báňské akademii v Příbrami, a to až do roku 1904.V této době začíná František Gellner přispívat do „Nového kultu“, hlásí se k české předválečné bohémě a úzce se přitom stýká s českými anarchistickými básníky té doby, s básníky soustředěnými kolem S. K. Neumanna – jeho přáteli jsou mimo jiné F. Šrámek, K. Toman, J. Mach, L. Freimuth a jiní.
Po předčasném propuštění z dvouleté vojenské služby (roku 1905) studuje pak František Gellner v Mnichově a Paříži (v letech 1905-1908) malířství, živí se přitom jako ilustrátor francouzských satirických časopisů (např. Cri de Paris).
I v Paříži se František Gellner stýká se svými přáteli, českými básníky – K. Tomanem, M. Majerovou a H. Malířovou.
Z Paříže se František Gellner vrací do Čech v roce 1908, a to kvůli onemocnění otce. V příštím roce, roce 1909 pak nastupuje Gellner na malířskou akademii v Drážďanech, ale po roce studium vzdává a odjíždí podruhé do Paříže.
Od roku 1911 žije František Gellner v Brně, kde působí nejprve jako karikaturista Lidových novin, později jako redaktor jejich nedělní přílohy Večery – postupně se pak Gellner stává proslulým fejetonistou a prozaikem.
František Gellner se aktivně účastní i politického života jako jednatel Občanského klubu lidové strany pokrokové.
Ale ke Gellnerově tvorbě – jeho poezie je již od samého počátku nesena silnou protispolečenskou revoltou, která se rodí z konfliktu mezi Gellnerovou dychtivou a neutuchající touhou po lásce, upřímnosti i sociální spravedlnosti na straně jedné a malostí doby, pokrytectvím a maloměšťáctvím na straně druhé. Gellnerova revolta nabývá často ironické či cynické podoby, příkladem je například již Gellnerova prvotina „Po nás ať přijde potopa!“ z roku 1901.
František Gellner se ve své tvorbě, ve svých básních, zaměřuje především a zejména na milostné vztahy, jeho neúprosný pohled odhaluje jejich prodejnou sexuální podstatu i jejich tragickou banalitu… – deziluzivní vidění současného života, důraz na bolestnou osobní zpověď, zbavenou všeho zbytečného poetizujícího balastu, písňovost (později často využívaná mnohými hudebníky) i převaha přímých pojmenování odlišuje Gellnera od symbolistně dekadentní poezie mnohých jeho současníků.
Hloubka životního zklamání, skepse a ironie, gesto vzdoru, ale i rezignace na život se pak prohlubuje v Gellnerově další básnické sbírce „Radosti života“ z roku 1903 – v tomto „románu ve verších“ (jednotlivé básně jsou číslovány jako kapitolky) vystupuje do popředí scenérie nočních ulic, pivnic a kaváren spolu s šantánem a jeho písněmi, s melodikou kupletů a šansonů…
V této sbírce Gellner dospívá od osobní zpovědi vyjádření utrpení druhých bytostí, jež prožívají podobně bolestný životní pocit.
Vzdorný patos, ironie a sarkasmus předchozích sbírek se pak proměňuje v Gellnerově tvorbě v elegický tón jeho posmrtně vydaných „Nových verších“ z roku 1919 – tragédie lidského života se v této sbírce promítá do šedivé věcnosti a drobných banalit.
Obraz lidské bolesti a slabosti soustřeďuje František Gellner nejen ve svých básních, v roce 1914 vychází jeho soubor próz z židovského prostředí „Cesta do hor a jiné povídky“.
Svoji životní filozofii, svůj protest vůči světu, pak František Gellner vyslovuje v rozsáhlé veršované skladbě, „románu ve verších“, „Don Juan“ (časopisecky vychází roku 1914, knižně roku 1924).
Více toho František Gellner za svůj krátký život již nestihne – po vypuknutí první světové války rukuje v srpnu roku 1914 v Mladé Boleslavi do rakousko-uherské armády, v jejíž řadách je pak odvelen na haličskou frontu, kde je pak 13. září téhož roku prohlášen za nezvěstného…. Kde a kdy přesně František Gellner umírá, není pak nikdy zjištěno…