Konfucius (?551 př. n. l. – ?479 př. n. l.): Zakladatel první filosofické školy Číny

[adsenseyu1]

Konfucius (čínsky Kchung-fu-c‘, tj. „Mistr z rodu Kchung„, Konfucius je latinizovaná forma tohoto jména, též Kongfuz, Kchung Čchiou, Kong Qui), zakladatel první filozofické školy v Číně a patrně nejvlivnější ze všech filozofů, kteří kdy žili (učení jeho školy ovlivňuje zcela zásadním způsobem až do 20. století život v Číně, Japonsku a Koreji), přichází na svět někdy v roce 551 př. n. l. ve státě Lu v dnešní čínské šantungské provincii ve staré šlechtické rodině Kchung.

Již v mládí si zařizuje Konfucius svůj dům jako školu, kde pak žáky, kteří se kolem něj vzápětí shromažďují, vyučuje dějinám, básnictví a formám slušného chování – během deseti let jeho školou projdou na tři tisíce mladých mužů.

Jak roste jeho sláva, dostává pak Konfucius stále častěji nabídky, aby zastával některý z vedoucích úřadů ve státě Lu – Konfucius ale odmítá, tvrdí, že nemůže přijmout úřad, jehož vykonávání by nemohl sloučit se svými morálními zásadami.

Teprve jako padesátiletý se Konfucius rozhodne do státní správy vstoupit – nastupuje do úřadu ministra spravedlnosti, kde pak podle tradice dosahuje mimořádných úspěchů: již při jeho samotném nástupu do úřadu se prý zločinci sami rozprchávají a lid začíná usilovat o správný, slušný život – do státu Lu přichází období rozkvětu.

Tento rozkvět se ale znelíbí vládci sousedního státu – pošle proto knížeti státu Lu darem družinu mladých zpěvaček a tanečnic a stádo koní, načež se tento odvrátí od Konfuciových zásad a oddá se radovánkám.

Podle tradice pak zklamaný Konfucius odstupuje ze svého úřadu a opouští rodnou zemi, aby příštích třináct let putoval po Číně.

Po těchto třinácti letech je pak s úctou povolán zpět do státu Lu, kde poslední léta života věnuje shromažďování a vydávání písemných památek, sepisuje též kroniku své vlasti – veřejný úřad ale již nikdy nepřijme.

Základním rysem Konfuciovy filozofie je příklon k člověku a k praktickému životu (ostatně tento rys je charakteristický pro veškerou čínskou filozofii) – proto nenalézáme u Konfucia žádný ucelený a propracovaný systém logiky, etiky či metafyziky: na prvním místě u Konfucia jako myslitele stojí vždy blaho lidu – jeho nauka je v podstatě souborem zásad chování a mravních zásad člověka, přičemž jedinec není u Konfucia izolovaným individuem, nýbrž je vždy nahlížen jako součást společnosti.

Konfuciovo dílo je shrnuto do tzv. devíti klasických knih (jsou to knihy ťing, tj. knihy kanonické) – autorem prvních čtyř je sám Konfucius, pátá je jeho dílem zčásti, zbylé čtyři jsou pak dílem jeho žáků a následníků. Těmito devíti knihami jsou:

1) „I-ťing“ neboli „Kniha proměn“, Konfuciovo nejvýznamnější dílo filosofické, jedná se patrně o nejstarší dochovaný dokument filosofického myšlení vůbec. Podle tradice je autorem této knihy jistý císař, vládnoucí tři tisíce let před naším letopočtem, Konfucius ji „pouze“ znovu vydává a opatřuje svými komentáři.

Jádrem„Knihy proměn“ je osm tzv. trigramů, znaků složených ze tří plných nebo přerušovaných čar – každý trigram přitom znázorňuje určitou přírodní sílu a zároveň symbolizuje nějaký element lidského života. Vzájemná kombinace těchto trigramů pak ponechává velice široké pole působnosti pro možný výklad skryté pravdy.

2) „Š‘-ťing“ neboli „Kniha písní“, druhá Konfuciem vydaná kniha, obsahuje na sto zpěvů, vzniklých dávno před Konfuciovou dobou – vedle písní lidových jsou zde i písně o přírodě a lásce, stejně tak jako písně politicky zaměřené a obětní zpěvy.

3) „Šu-ťing“ neboli „Kniha listin“ je Konfuciem vydaným souborem dokumentů nejrůznějšího druhu, pocházejících z dvou tisíc let čínských dějin – jsou zde zákony, výnosy atd. nejrůznějších čínských vládců a panovníků.

4) „Jaro a Podzim“ – tato Konfuciova kniha je kronikou stát Lu v letech 722-480 př. n. l.

5) „Li-ťing“ neboli „Zápisy o ritech“ je ze všech Konfuciovi připisovaných knih nejrozsáhlejší – vzniká až po jeho smrti, Konfucius sám je autorem jen některých jejích částí. Obsahem jsou poučky, týkající se předpisů etiky, mravů a zvyků.

6) „Lun-jü“ je první ze čtveřice knih, jejichž autorem ani vydavatelem již není sám Konfucius. Kniha obsahuje Konfuciovy „Rozpravy“, tj. jeho myšlenky, zaznamenané jeho žáky – Konfucius vyučoval ústně.

7) „Ta-süe“ neboli „Veliké učení“ – v této knize jsou (snad) autentické Konfuciovy výroky.

8) „Čung Jung“ neboli „Nauka o středu“ je knihou, pocházející od Konfuciova vnuka – ten v ní kromě svých vlastních myšlenek a výkladů uvádí i Konfuciovy výroky.

9) Poslední z devíti klasických konfuciánských knih je pak dílem největšího Konfuciova žáka Mencia (Meng-c‘).

Konfuciův význam pro čínské myšlení je obrovský – po jeho smrti je jeho následníky (z nichž vynikají především Meng-c‘ a Sün-c‘) vypracován ucelený eticko-filozofický systém (konfucianismus), jenž se pak ve 2. století př. n. l. stává za vlády císaře Chan Wu-tiho státní doktrínou, jejímž tvůrcem je filozof Tung Čung-šu. – čínskou společnost pak konfucianismus (později ve formě tzv. neokonfucianismu, rozpracovaného v díle filosofa Ču Siho) zásadním způsobem ovlivňuje až do roku 1911, do pádu císařství.

Konfucius umírá, poté, co si podle tradice svoji smrt sám předpoví, někdy v roce 479 před naším letopočtem.

[adsenseyu2]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.