Jakub Deml, český básník, tvůrce české moderní básně v próze, autor deníkových próz a dalších jiných svébytných žánrů, překladatel, publicista a nakladatel, přichází na svět 20. srpna roku 1878 v Tasově v rodině rolníka a vesnického kupce.
Po maturitě na gymnáziu v Třebíči v roce 1898 vstupuje mladý Deml, na přání rodičů a pod vlivem básníka Otokara Březiny, do brněnského semináře – po vysvěcení na kněze, v roce 1902, pak působí v církevní správě, v níž prosazuje své osobité pojetí kněžského poslání: s J. Florianem vydává sborníky „Studium“ (v letech 1904 až 1911), kde šíří papežské listy, díla křesťanských mystiků i práce svých současníků, spisovatelů R. M. Rilkeho, L. Bloye a jiných.
Díky těmto svým aktivitám se Jakub Deml brzy dostává do konfliktů se svými církevními nadřízenými – důsledkem je pak jeho časté překládání na různé zapadlé moravské fary a v roce 1909 jeho poslání na neplacenou dovolenou.
V roce 1912 Demlovy konflikty s nadřazenými vyvrcholí – Jakub Deml je penzionován a na příkaz konzistoře se stěhuje do Prahy, kde se v roce 1913 seznamuje s F. X. Šaldou, s nímž ho pak váže dlouholeté přátelství – rozejdou se pak ve třicátých letech za dramatických okolností.
První světovou válku Jakub Deml prožije v Jinošově u Náměště nad Oslavou.
V roce 1921 vstupuje Jakub Deml do Sokola veden přitom snahou uskutečnit v jeho řadách svoji vizi národní pospolitosti („Sokolská čítanka“, 1923, „Sestrám“, 1924). V roce 1928 se Deml se Sokolem rozchází.
Když pak ve stejném čase umírají Demlovi nejbližší přátelé, O. Březina s P. Kytlicovou, prožívá básník silnou osobní krizi, která po útocích na jeho knihu „Mé svědectví o O. Březinovi“, soudních přích (v roce 1930 je stíhán pro urážku T. G. Masaryka {viz Masaryk, T. G.}) a úřední konfiskaci některých děl, vyústí v pocit, že je vyobcován z národa.
V době druhé světové války je Demlovi znemožněna literární činnost, přesto je ale v roce 1945 prošetřován za své projevy z let 1939-1941 (antisemitismus, útoky na E. Beneše {viz Beneš, Edvard} aj.). V roce 1948 je Jakub Deml postaven před lidový soud, jenž ho však v plném rozsahu všech obžalob zprostí.
Přes tato zproštění ale nesmí být Demlovo dílo příštích čtyřicet let (až na sklonek šedesátých let) publikováno.
Demlovo dílo je tvořeno souborem asi 140 knih, velmi různorodých jak rozsahem, tak svou žánrovou podobou, vedle poezie („Verše české“, 1938), vydává Deml básně v próze, lyrizované prózy, eseje, deníky, korespondence, exegeze i překlady – jeden celek je všechny spojuje neustálá přítomnost hlavního hrdiny, jímž je Deml samotný, a postav pro něj kultovních (matka, sestra Matylka, Březina, Kytlicová atd.).
Do literárního světa vstupuje Jakub Deml v roce 1904 knihou esejů „Slovo k Otčenáši F. Bílka“, v roce 1907 pak vydává knihu básní a próz (ovlivněnou O. Březinou) „Notantur Lumina“ (v roce 1917 vychází přepracovaná jako „První světla“).
V roce 1912 dokončuje Deml „Hrad smrti“ a v roce 1914 pak „Tanec smrti“ – v básnických prózách těchto dvou knih Deml přetavuje svoji životní zkušenost, že člověk může být v rámci společnosti manipulován a ničen, či dokonce vražděn.
Tuto zkušenost pak Jakub Deml vyvažuje všeobjímající láskou ke všemu stvořenému – k ženě, sestře i milence v hymnické „Miriam“ (1916) či ke květinám v knize „Moji přátelé“ (1917).
Doprovodnou scenérii k těmto knihám tvoří deníky „Rosnička“ (1912), „Domů“ (1913), „Pro budoucí poutníky a poutnice“ (1913) a korespondence „Do lepších dob“ (1927), v níž Deml podává dokumentární svědectví o své cestě církevní institucí a společností.
Zachytit mravy a proměny své doby chce Jakub Deml v periodiku „Šlépěje“ (vyšlo 26 svazků v letech 1917-1941).
Demlovo pojetí národa pak krystalizuje v cyklu, tvořeném povídkovým souborem „Česno“ (1924) a kronikami „Mohyla“„Tepna“ (1926), (1926) a „Hlas mluví k Slovu“(1926). Deml chce odhalit tajemství svého rodu, sloučit život současný s fyzickým i duchovním životem předků, vytvořit životodárný zdroj národní budoucnosti. Tato harmonická vize má překlenout Demlovy pocity ohrožení…
Ve třicátých letech 20. století pak vznikají Demlovy knihy „Zapomenuté světlo“ (1934), „Cesta k Jihu“ (1935), „Princezna“ (1935), „Jugo“ (1936) a „Rodný kraj“ (1936).
Ve stejném období vznikají i Demlovy německé verše „Solitudo“ (1934) a „Píseň vojína šílence“ (1935), verše inspirované K. Sweerts-Sporckovou, s níž se seznámí při pobytu v Kuksu.
Pak již Jakub Deml oficiálně nepublikuje – nejprve přichází zákaz za protektorátu, a posléze zákaz od komunistické moci.
Jakub Deml umírá 10. února roku 1961 v Třebíči.