Jaroslav Marvan, český divadelní a filmový herec, člověk, který na filmové plátno geniálně převedl postavy úředníků, především těch prvorepublikových, přichází na svět 11. prosince roku 1901 v rodině, jak jinak, úředníka, zaměstnance žižkovské pošty.
Marvan svého otce následuje – vystuduje reálné gymnázium, absolvuje krátkou praxi v Zeměpisném ústavu a pak zakotvuje na Ředitelství pošt, kterým je v letech 1920-23 vyslán pracovně na Podkarpatskou Rus, kde pak začíná intenzívně hrát ochotnické divadlo.
Divadlu se pak ochotnicky věnuje Jaroslav Marvan i po návratu do Prahy – jeho nadřízeným se ale Marvanovo ochotničení nelíbí, rozhodnou se ho proto poslat znovu na východ, tentokráte do Užhorodu, a nastálo: Jaroslav Marvan proto od pošty raději odchází.
V dalších letech Jaroslav Marvan nejprve krátce pracuje jako výběrčí v Úvěrním ústavu a v roce 1925 se pak stává externím hercem v Divadle Vlasty Buriana (viz Burian, Vlasta) – v roce 1926 pak Marvan získává u Buriana angažmá trvalé.
Jeho kariéra v Burianově divadle, a posléze i ve filmu, je lemována mnoha rolemi pokladníků, přednostů, ředitelů, advokátů, starostů, radních, ministrů, šéflékařů atd. – dá se přitom říci, že leckdy nemusí svoji roli ani hrát, člověka úřednického a kancelářského má totiž Jaroslav Marvan do jisté míry sám v sobě: i v osobním životě je vždy přesný, akurátní, pečlivý, maximálně zodpovědný a připravený, lpí na minutové přesnosti a k jeho povahovým rysům patří i konzervativní smýšlení; nerad mění návyky, věci v jeho bytě mají své pevné místo, i v oblékání si potrpí na účelnou a nenápadnou decentnost, velkou oporu přitom cítí ve své manželce.
Ale aby nedošlo k mýlce – Marvan není jen „úřednickým typem“, dětství na pražském Žižkově ho, podobně jako mnohé další umělce, např. S. Rašilova (viz Rašilov, Saša), J. Haška (viz Hašek, Jaroslav) a jiné, utváří jako člověka s hlubokým a otevřeným srdcem. Za zmínku též stojí fakt, že Jaroslav Marvan, všeobecně přijímaný jako ctnostný a solidní člověk, se stává po druhé světové válce otcem nemanželského dítěte.
Co se týče Marvanovy herecké kariéry, u Vlasty Buriana stráví v angažmá celých osmnáct let, je u něj až do roku 1943 – zpočátku se stává pro Buriana vítanou náhradou za předchozího Burianova partnera Karla Nolla (zemřel roku 1928), posléze se stává jednou z hlavních opor Burianova ansámblu. V roce 1943 přechází Jaroslav Marvan do Městských divadel pražských, od roku 1954 je pak členem souboru Národního divadla v Praze.
Jaroslav Marvan je po celou svoji uměleckou kariéru neuvěřitelně vytrvalým a pracovitým člověkem – v Burianově divadle na svých bedrech nese značnou část tíhy většiny představení, ve filmech třicátých let hraje prakticky neustále: počet jeho předválečných rolí (i když většinou jde o role epizodní, role úředníků, četníků, policejních inspektorů, středoškolských profesorů atd.) dosahuje počtu 150.
Které role si připomenout? Myslím, že z předválečných Marvanových rolí jsou nezapomenutelné hlavně jeho postavy středškolských profesorů – dodnes je známý dialog jeho češtináře Kolíska se septimánem Čuřilem (L. Pešek) o „mušce jenom zlaté…“ ve filmu M. Friče „Škola základ života“ z roku 1938, stejně tak je známá scéna, kdy jeho profesor matematiky Vobořil vejde do prázdné třídy ve filmu „Cesta do hlubin študákovy duše“ z roku 1939 (rovněž od M. Friče).
Velmi mnoho svých postav ztvárňuje Jaroslav Marvan před druhou světovou válkou ve filmech Vlasty Buriana – jen namátkou: hraje sluhu ve filmu „C. a K. polní maršálek“ K. Lamače, pana Kačabu ve filmu „Anton Špelec, ostrostřelec“ M. Friče, ředitele Bruckmanna ve „To neznáte Hadimršku“ K. Lamače a M. Friče, inspektora ve snímku „Hrdinný kapitán Korkorán“ M. Cikána atd.
Po roce 1945 se Jaroslav Marvan dostává na pozice někdejších filmových hvězd (Burian, Baarová atd.), které jsou obviňovány z kolaborace z nacisty za okupace Československa a jejich hvězda pohasíná, a v padesátých letech je nejpopulárnějším českým filmovým komikem vůbec.
V této době hraje především hlavní role – v roce 1947 vystupuje jako pan Plechatý v situační komedii z doby okupace „Nikdo nic neví“ (J. Mach), ve stejném roce pak ztvárňuje hlavní roli pana Kohouta ve filmu V. Slavínského „Poslední mohykán“ (je to již druhá adaptace hry F. X. Svobody, ta první byla natočena pod názvem „Poslední muž“ v hlavní roli s Hugo Haasem). Ještě na konci čtyřicátých let, v roce 1948, vytvoří Marvan hlavní roli strojvůdce Matyse, který sám opraví vyřazenou lokomotivu, ve filmu V. Kubáska „Železný dědek“.
Se všemi filmy z konce čtyřicátých let slaví Jaroslav Marvan obrovský úspěch – filmy dosahují několikamiliónové návštěvnosti.
Stejná situace se pak opakuje v padesátých letech – tentokrát má Jaroslav Marvan úspěch se dvěma filmy, v nichž vytvoří ústřední postavu revizora Dopravních podniků Gustava Anděla, filmy „Dovolená s Andělem“ (1952, režie B. Zeman) a „Anděl na horách“ (1955, B. Zeman) – tyto dva filmy snad není třeba ani nijak blíže představovat, i dnes je české televizní stanice uvádějí přinejmenším dvakrát do roka.
Po druhé světové válce Jaroslav Marvan natočí celkem asi padesát filmů, kromě veseloher patří k jeho významným filmům zejména mnohé adaptace Čapkových povídek, kde opět vystupuje v rolích policistů.
V šedesátých letech Jaroslav Marvan už nehraje tak často, z této doby stojí za zmínku např. jeho role krále v komediální pohádce „Šíleně smutná princezna“.
Velkou filmově-televizní hereckou tečkou Jaroslava Marvana nemůže být nic jiného než jeho skvělé ztvárnění vrchního policejního rady Vacátka v cyklu detektivních příběhů z období první republiky, a to cyklu „Hříšní lidé Města pražského“.
Jaroslav Marvan je hercem, který přežil všechny režimy, kterými Československo prošlo ve dvacátém století, a který hraje bez sebemenšího výpadku za všech časů – v jednom z nejtěžších období českých novodobých dějin, v období komunistických represí padesátých let dvacátého století, dokáže být Jaroslav Marvan dokonce nejpopulárnějším komediálním hercem – přesto si však vždy dokáže zachovat vlastní tvář, tvář lidskou a slušnou.
21. května roku 1974 Jaroslav Marvan umírá.