Saša Rašilov starší (dědeček českého herce Saši Rašilova mladšího), vlastním jménem Wenzel Rasch Ritter von Hessen, tedy Václav Rasch, rytíř Hessenský, český herec první poloviny dvacátého století, výtečný komik a geniální mystifikátor, přichází na svět 6. září roku 1891 v Praze v rodině správce šlechtického kasina.
Ač má Rašilov vznešené jméno, sám aristokratický život nikdy nepoznává, rodí se do obyčejné rodiny, šlechtu může poznat jen u otce v práci, v kasinu v Celetné ulici v Praze. Když je pak Sašovi deset, otec umírá – matka se pak s dětmi stěhuje na pražský Žižkov.
Žižkovský genius loci Rašilova výrazně ovlivňuje a utváří – „samostatná Žižkovská republika“ se svojí činžákovou zástavbou a vyhraněným sociálním složením, v němž výrazně převládá dělnictvo a lumpenproletariát, plodí drsný a přímý humor, který je pak v hereckém projevu Saši Rašilova už navždy patrný. Již jako patnáctiletý přitom Rašilov chodí po žižkovských hospodách s bedničkou, na kterou si stoupá a zpívá kuplety, kterými baví štamgasty.
Rašilov je výrazným haškovským typem – a to nejen proto, že oba vyrůstají v prostředí Žižkova a že mají podobnou fyziognomii (oba jsou pykniky s velkým břichem a kulatým, dobrácky vyhlížejícím obličejem), nýbrž i proto, že je stejně jako Jaroslav Hašek (viz Hašek, Jaroslav) výrazným mystifikátorem, který dokáže oklamat kohokoli čímkoli.
Své první mystifikační (a vlastně herecké) vrcholné číslo předvede Rašilov v roce 1916 během své vojenské služby: jak později vylíčí další herec František Smolík, který s ním v tomto roce slouží v armádě v Krakově, Rašilov tehdy naprosto věrohodně simuluje třesavku a v noci ji ještě přibarvuje nervovými záchvaty, následkem čehož je zcela po švejkovsku „superarbitrován“, tedy propuštěn z armádní služby.
V letech po skončení první světové války prochází Saša Rašilov kabaretem – v kabaretu si ho pak v roce 1920 vyhlédne divadelní režisér K. H. Hilar, jenž ho angažuje do pražského Národního divadla – chce z Rašilova-klauna udělat Rašilova-herce, představitele charakterních rolí. Přestože se Rašilov na scéně Národního divadla mnohému naučí, brání se přerodu v charakterního herce, chce i dále být spíše komikem, klaunem – s Hilarem proto svádí mnoho bojů o své herectví, jsou známy desítky historek o tom, jak spolu tito dva bojují.
V Rašilově životě ostatně nikdy není jisté, co je skutečnost a co je hra, hraní a skutečnost se neustále prolínají – např. známá historka o tom, jak Rašilov pět let žije v Podolí na hausbótě, není pouhým klaunským číslem známého herce: Rašilov, který na hausbótě nosí námořnickou čepici a na střeše budky na lodi má vycpaného kohouta, se na hausbót stěhuje poté, co prohrává soudní při o byt, který zrekonstruuje na Starém Městě a za nějž nemá podle dohody s majitelem (jenž ji nedodrží) platit zvýšené nájemné – hausbót je tedy pro Rašilova východiskem z nouze. Teprve později, když našetří něco peněz, si Rašilov koupí vytoužený domek na Zbraslavi.
Co se týče Rašilovy umělecké kariéry, na prknech Národního divadla v Praze ztvární Rašilov mnohé významné role – jmenujme např. roli Chrobáka v dramatu bratří Čapků „Ze života hmyzu“, dále je to Hejtman v Gogolově hře „Revizor“, Klubko ve Shakespearově „Snu noci svatojánské“ či Podkolesin v Gogolově hře „Ženitba“.
Co se týče filmu, Rašilov hraje do roku 1930 ve třech němých filmech (např. ve filmu „Únos bankéře Fuxe“ z roku 1923, kde hraje policejního velitele. V roce 1931 pak dostává Rašilov zdánlivě velkou příležitost – má hrát Jaroslava Haška ve filmu „Poslední bohém“ – snímek ale není ani životopisný, ani vtipný, v podstatě jde o vyfabulovaný melodram o Haškovi a jeho synovi Ríšovi. I druhý Rašilovův haškovský snímek, „Dobrý voják Švejk“, též z roku 1931 (v režii M. Friče), nesplní divácká očekávání, v paměti je totiž ještě veleúspěšná němá verze „Švejka“ v hlavní roli s Karlem Nollem.
Ve třicátých letech je Rašilov hercem více divadelním než-li filmovým – až rok 1942 mu přináší velkou příležitost, hraje hlavní roli ve filmu O. Vávry „Přijdu hned“, jehož spoluautorem námětu a scénáře je – postava malostranského vycpavače zvířat Barvínka, který doufá v lásku mladé Julinky a domnívá se, že zdědil milión korun, postava lidová, dojemná a komická, mu přináší úspěch u publika.
Svému předválečnému hereckému stylu zůstává Rašilov věrný i po skončení druhé světové války – v roce 1946 hraje menší roli pekaře Hrušky ve Vávrově filmu „Nezbedný bakalář“ a v roce 1949 pak dostává hlavní roli ve filmu Josefa Macha „Rodinné trampoty oficiála Třísky“ – v tomto filmu Rašilov ztělesňuje penzionovaného úředníka, který terorizuje své okolí i svoji rodinu do doby, než stráví dovolenou v pohraničí – ta ho přiměje zcela změnit životní styl, přenechá dokonce svůj městský byt mladým manželům a usadí se na vesnici – námět filmu je přitom již poměrně poznamenán poválečným budovatelským duchem.
Podobnou postavu jako v „Rodinných trampotách oficiála Třísky“, postavu konzervativně bodrého měšťáka, pak Rašilov ztvární i v roli Tatrmuže v Grussově adaptaci románu Karla Poláčka „Hostinec u kamenného stolu“ též z roku 1949.
Ve stejném roce hraje Rašilov i ve filmu A. Radoka „Daleká cesta“ (tento film je považován za vůbec jeho nejsilnější) o židovském utrpení za druhé světové války, s Radokem pak Rašilov spolupracuje ještě v roce 1952 při adaptaci Klicperovy hry „Divotvorný klobouk“, kde hraje lakomého kupce Koliáše, kterému se jeho škudlilství nakonec vymstí – tento film je ale ve své době smeten ze stolu jako „formalistický“, a tedy v prostředí socialistického umění nepřijatelný, dnes je považován za jeden z mála filmů padesátých let, do nichž nepronikla budovatelská atmosféra stalinistického období u nás.
V roce 1955, 3. května, pak Saša Rašilov umírá, ještě před svojí smrtí si nechává vytesat své jméno i datum narození na rodinnou hrobku. Rodovou hereckou štafetu nese dál vnuk Saša Rašilov mladší.