Jiří Hájek, český sociálnědemokratický a komunistický politik, diplomat, historik a právník, signatář a jeden z prvních mluvčích Charty 77, přichází na svět 6. června roku 1913 v Krhanicích nedaleko Benešova.
Vzdělání získává Hájek na právnické fakultě Univerzity Karlovy (viz Karel IV. Lucemburský) v Praze (v letech 1932-36), v roce 1937 získává doktorát práv. Po studiích pak Hájek pracuje jako úředník okresního finančního ředitelství v Praze. Za druhé světové války je pak Jiří Hájek (činný od studentských let v sociálnědemokratické straně) vězněn nacisty v koncentračním táboře.
Po skončení války se Jiří Hájek stává poslancem Národního shromáždění za sociální demokracii (1945-46), zároveň je ve stejné době (tedy v letech 1945-46) tajemníkem Ústřední rady odborů. V letech 1946-48 pak Jiří Hájek působí jako ústřední tajemník Dělnické akademie.
Po komunistickém puči v únoru roku 1948 působí Hájek jako vedoucí tajemník politického oddělení Ústředního výboru Československé strany sociálně demokratické – v této funkci připravuje stranu na sloučení s Gottwaldovou (viz Gottwald, Klement) komunistickou stranou.
Od roku 1948 do roku 1969 je pak Jiří Hájek členem ÚV KSČ, v letech 1949-53 přednáší Hájek na Vysoké škole politických a hospodářských věd, v roce 1954 pak přechází jako profesor na Univerzitu Karlovu.
Od roku 1955 je Jiří Hájek činný v diplomatických službách – do roku 1958 působí ve funkci československého velvyslance ve Velké Británii.
Po návratu do Československa se Jiří Hájek stává v roce 1958 náměstkem ministra zahraničních věcí – v této funkci pak bude až do roku 1962, kdy se stává stálým zástupcem Československa v Organizaci spojených národů, kde se stává místopředsedou Hospodářské a sociální rady.
V listopadu roku 1965 pak Jiří Hájek vstupuje do vlády – stává se ministrem školství a kultury (v roce 1967 ministrem školství).
V roce 1968, po dubnových změnách v československé vládě, je Jiří Hájek jmenován ministrem zahraničních věcí, nicméně poté, co v srpnu téhož roku protestuje v OSN proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, je donucen v září z tohoto postu odstoupit.
V roce 1970, na počátku husákovské (viz Husák, Gustáv) normalizace je Jiří Hájek vyloučen z komunistické strany a odchází z politického života, do roku 1972 pak pracuje jako vědecký pracovník v Československé akademii věd v Praze.
V roce 1973 Jiří Hájek odchází do důchodu, v roce 1977 se pak stává signatářem a jedním ze tří prvních mluvčích (společně s J. Patočkou a V. Havlem {viz Havel, Václav}) Charty 77.
V sedmdesátých a osmdesátých letech patří bývalý komunista Jiří Hájek mezi čelné představitele československé protikomunistické opozice, v roce 1988 se pak stává předsedou Československého helsinského výboru.
Po listopadových událostech roku 1989 a obnovení demokratického zřízení v Československu pak Jiří Hájek působí v letech 1990-92 jako poradce předsedy Federálního shromáždění A. Dubčeka.
Jiří Hájek umírá 22. října roku 1993 v Praze.