Jozef Tiso, slovenský kněz, politik a prezident Slovenského štátu v letech druhé světové války, přichází na svět 13. října roku 1887 ve Velké Bytči (okres Žilina).
V roce 1910 Jozef Tiso absolvuje studium teologie ve Vídni – poté je v letech 1910-1911 kaplanem v Oščadnici, v letech 1911-1913 v Rajci a v letech 1913-1914 v Bánovcích nad Bebravou, kde zakládá katolický učitelský ústav. V letech první světové války slouží Jozef Tiso nejprve jako polní kurát (roky 1914-1915), po zbytek války je pak profesorem náboženství na gymnáziu v Nitře. Od roku 1918 do roku 1920 je pak Jozef Tiso profesorem pastorální teologie, v roce 1920 nastupuje jako biskupský tajemník v Nitře. Od roku 1924 je pak farářem a posléze děkanem v Bánovcích nad Bebravou. Od počátku dvacátých let je Tiso zároveň funkcionářem a publicistickým mluvčím Slovenské ludové strany.
V letech 1930-1938 je Jozef Tiso místopředsedou ludové strany. Zároveň je (a to nepřetržitě již od roku 1925) poslancem Národního shromáždění, a to až do konce druhé republiky v roce 1939. Pro úplnost – když Slovenská ludová strana (nyní již jako Hlinkova Slovenská ludová strana po vítězství ve volbách (na Slovensku) v roce 1925 vstoupí na konci dvacátých let krátce do tzv. vlády panské koalice (po Tukově aféře z ní pak v 8. října roku 1929 vystoupí), je Jozef Tiso v letech 1927-1929 ministrem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.
Po smrti A. Hlinky 16. srpna roku 1938 se v ludácké straně rozhoří boj o předsednické křeslo, které zůstává formálně neobsazeno – o předsednictví spolu bojují Tiso, považovaný ve straně za politika umírněného, hlásajícího autonomii Slovenska v rámci Československa a K. Sidor, jenž má naopak pověst radikála a jenž patří do generace mladých ludáckých politiků (např. F. Ďurčanský {viz Ďurčanský, Ferdinand}, A. Mach), jejichž cíle se poprvé zřetelně ukáží na sjezdu strany v Piešťanech v roce 1936 – program sjezdu je uvozen heslem: „Jeden národ, jedna strana, jeden vodca“ – na konci třicátých let se tak ludová strana začíná stále zřetelněji dostávat do pozice strany fašistické.
Rok 1938 pak Slovensku přinese nejprve autonomii (která ale v mnoha ohledech již nese rysy svrchovaného státu) a poté, na počátku roku 1939, i svrchovanost. Prosazení autonomie, o níž dosud česká politická scéna nechtěla jednat, umožní mnichovský diktát, jímž Československo přichází o rozsáhlá území – oslabená československá vláda pak již nemá dostatek sil vzdorovat Tisově ludové straně.
6. října roku 1938, den po abdikaci prezidenta E. Beneše (viz Beneš, Edvard), se pak koná společné zasedání ludové strany, slovenské agrární strany, národně sociální strany, živnostenské a národní strany v Žilině, zasedání, jež pak má jediný výsledek – tzv. žilinskú dohodu, která kategoricky žádá vyhlášení a uznání slovenské autonomie v rámci Československa. Zároveň je vydán i manifest ke slovenskému národu, jenž již o Československu nehovoří vůbec a jenž říká, že „… vytrváme po boku národov, bojujúcich proti marxisticko-židovskej ideologii rozvratu“.
Od 7. října téhož roku do 9. března roku příštího je pak Jozef Tiso předsedou autonomní slovenské vlády.
Po jmenování autonomní slovenské vlády pak začíná Tisova ludová strana likvidovat ostatní slovenské politické strany – dnes je často slyšet tvrzení, že agrární strana (největší politický soupeř ludáků), živnostníci, fašisté či národní socialisté, se dobrovolně s ludovou stranou sloučily: není to pravda, tyto strany byly s ludovou stranou „sloučeny“ pod pohrůžkou zákazu. K formálnímu sjednocení slovenských politických stran dochází 8. listopadu roku 1938.
Za zmínku stojí fakt, že některé strany nebyly do ludové strany přijaté vůbec – již 9. října roku 1938 byla zastavena a později zakázána činnost Komunistické strany Československa, 16. listopadu téhož roku byla zastavena činnost sociálních demokratů. Zákaz postihl nejprve i nacionálně (autonomisticky) orientovanou Slovenskou národní stranu) – její vedení totiž odmítá „sloučit se“ s ludáky: teprve po výměně vedení této strany, kdy v ní převládne „konstruktivní duch“ je strana v prosinci roku 1938 sloučena s ludovou stranou.
Na konci listopadu roku 1938 jsou pak na Slovensku vypsány volby do slovenského sněmu – předložena je jednotná kandidátka ludové strany (na které je několik kandidátů ze sloučených stran): samotný volební akt se pak koná 18. prosince roku 1938 za přímé asistence Hlinkových gard (polovojenská odnož ludové strany), ludová strana pak získává přes 97 % všech platných hlasů, čímž se stává v autonomním slovenském sněmu rozhodující (a vlastně v podstatě jedinou) silou. Je třeba ještě připomenout, že jiné strany své kandidátky postavit nemohou, jsou buď sloučeny se stranou ludovou nebo zakázány.
Na konci roku 1938 je tedy na Slovensku zaveden režim jedné politické strany, strany Tisovy, strany, která si dočasně přidává ke jménu přídomek „Strana slovenskej národnej jednoty“. Pro úplnost – mimo ludovou stranu mohou působit jen malé strany německé a maďarské menšiny (Deutsche Partei a Maďarská strana).
V březnu roku 1939 pak dochází v česko-slovenských vztazích k další vážné krizi – 9. března jednají ústřední a slovenská vláda, kde je slovenská strana obviněna s tajným jednání s Německem, 10. března pak prezident Hácha (viz Hácha, Emil) odvolává Tisa z funkce předsedy slovenské autonomní vlády.
13. března roku 1939, tedy krátce před okupací Československa Německem, pak jedná Jozef Tiso společně F. Ďurčanským v Berlíně s A. Hitlerem (viz Hitler, Adolf) o možnosti vzniku samostatného slovenského státu – o pouhý jeden den později slovenský sněm vznik nového státu při svém zasedání odhlasuje.
Vznik Slovenského štátu pod Tisovým vedením je dnes často interpretován jako čin, jímž Jozef Tiso zachránil Slovensko před přímou německou okupací či před okupací Maďarskem. Tato tvrzení je ale nutno brát se značnou rezervou – Hitler nikdy neměl v úmyslu nechat vzniknou silný maďarský (uherský) stát ve střední Evropě a stejně tak nehodlal Slovensko okupovat přímo, tak jako zbylé české a moravské území.
Nově vzniklý suverénní středoevropský stát, Slovenský štát, je ale samostatný pouze na papíře, 23. března roku 1939 je smluvně upravena podřízenost Slovenského štátu vůči Německu – v dohodě se praví, že „Německá říše přejímá ochranu politické nezávislosti slovenského státu a integritu jeho území“. Ve smlouvě je rovněž zakotveno právo vstupu německých vojsk na slovenské území.
21. července roku 1939, po přijetí nové slovenské ústavy, jejímž vzorem je ústava Mussolinoho (viz Mussolini, Benito) fašistické Itálie, je Slovensko prohlášeno republikou. Republikou je ale Slovensko jen zvenčí – má sice jednokomorový parlament, disponující zákonodárnou mocí, o 80 poslancích, tzv. snem, volený jednou za pět let ve všeobecných volbách, moc výkonná je pak v rukou vlády a v čele státu stojí prezident, volený na sedm let.
Moc ve státě je v rukou jedné jediné (ludové) strany, za dobu trvání Slovenského štátu se nekonají žádné volby, sněm je naplněn poslanci autonomního sněmu z roku 1938, kteří si po vypršení volebního období sami v roce 1943 sami prodlouží funkční období. Vedoucí úloha ludové strany je přímo zakotvena v ústavě.
Půl roku po svém vzniku se pak Slovenská republika jako jediný evropský stát zúčastní německé agrese proti Polsku – 28. srpna Tiso z funkce vrchního velitele armády rozhoduje o mobilizaci armády a Hlinkovy gardy a 5. září téhož roku pak slovenská armáda vstupuje po boku wehrmachtu do Polska.
Poté začíná Jozef Tiso postupně upevňovat svoji moc nad Slovenskem – 1. října roku 1939 se stává formálně předsedou ludácké strany, a 26. října je pak slovenským sněmem „jednohlasně“ zvolen slovenským prezidentem – když pak v roce 1942 Tisova „umírněnější“ skupina své vítězství v ludové straně nad radikálnější, gardistickou, skupinou kolem Tuky a Macha dokoná, je 22. října roku 1942 je na Slovensku právně zakotven vůdcovský systém a Jozef Tiso se kromě prezidentského úřadu stává i „vodcom“ – v roce 1944 je pak Tisovi ústavním zákonem přiznáno právo vládnout bez ohledu na slovenský sněm a právo měnit ústavu: Tisovi pravomoce jsou však v této době, po vypuknutí Slovenského národního povstání, již značně omezeny, rozhodující moc má v této době již německá armáda.
Hodnocení Tisova režimu není snadné, režim je stejně tak dáván za vzor demokracie jako pokládán za režim vysloveně fašistický. Nejprve fakta – Tisův ludácký režim sám sebe (i ústavně) deklaruje po dobu svého trvání jako režim „národní“ a „křesťanský“ (katolický).
Za vlády Tisovy ludové strany silně omezena práva menšin (kromě práv Němců a Maďarů, u nichž je uplatňován princip reciprocity (tj. práva slovenských Maďarů jsou poměrově shodná jako práva Slováků, žijících v Maďarsku), podle Tisovy (neuskutečněné) představy má vzniknout tzv. národnostní katastr, podíl každé národnostní menšiny na veřejném a hospodářském životě má odpovídat podílu menšiny v celkovém obyvatelstvu.
Co se týká práv občanských, ta jsou pozastavena (z důvodu mimořádnosti situace) ihned po vyhlášení samostatnosti, s tím, že po dvou měsících budou obnovena – po vypuknutí druhé světové války se pak pozastavení občanských práv stává jevem trvalým.
Katolický prvek je pro Tisův režim, za nímž stojí slovenský klér, prvkem významným – stát se má opírat o papežské sociální encykliky, jejichž realizace je ale v tehdejších podmínkách nerealizovatelná. V praxi jsou pak zpřísněny trestní sankce za interrupce, je vydán zákaz všech antikoncepčních prostředků, je zakázáno společné vyučování dívek a chlapců na středních školách, jsou činěny pokusy o „navracení žen rodině“, kdy jsou propouštěny vdané úřednice a je vyžadován celibát učitelek. Katolická církev má výsadní postavení, ostatní křesťanské církve jsou více či méně perzekuovány. Vůči ateistům je pak Tisův režim vysloveně nepřátelský – ve státních školách musí být povinně umístěny kříže, jsou zde zavedeny jednotné modlitby, vyučování náboženství na školách je povinné, každý občan se alespoň formálně musí přihlásit k nějaké státem povolené křesťanské církvi.
Tragický je pak postoj Tisova režimu vůči slovenské židovské menšině – již 18. dubna roku 1939 je na Slovensku vládním nařízením definován pojem „Žid“ a to na základě kombinace rasového a náboženského principu – Židem nebyl ten, kdo náležel již před 30. říjnem roku 1918 k některé státem uznané křesťanské církvi. Zároveň je na Slovensku snížen počet židovských advokátů na 4 % celkového stavu, tito advokáti pak mohou zastupovat jen židovské klienty. Též jsou Židé vyloučeni z veřejných služeb, v lékařské a lékárnické praxi je jejich počet snížen též na 4 % celkového stavu.
V armádě jsou Židé přeřazeni k pracovním útvarům. Situace je pro židovské obyvatelstvo ale přijatelnější a snesitelnější než je tomu v protektorátu. Nicméně brzy začínají i na Slovensku platit norimberské rasové zákony – 9. září roku 1941 slovenská vláda schvaluje tzv. „Židovský kodex“. Pod záminkou pracovního nasazení pak začíná 25. března roku 1942 poslední, nejtragičtější, etapa osudu slovenských Židů – Židé jsou deportováni do vyhlazovacích táborů v Polsku. Deportace probíhají až do 20. října téhož roku, kdy jsou na nátlak Vatikánu a pod vlivem veřejného mínění pozastaveny. Zbývající Židé jsou pak internováni v pracovních táborech. Po potlačení Slovenského národního povstání jsou pak deportace, tentokrát již v plně v režii Němců, obnoveny.
Ještě krátce k otázce vztahu Tisova režimu k Slovenskému národnímu povstání – ludácký režim již krátce po jeho vypuknutí označí celou akci za „čecho-žido-bolševický puč, k němuž se připojilo několik tisíc svedených Slováků“, Tiso sám, po potlačení povstání, 2. září pak povstání odsoudí a vysloví souhlas s německým zásahem proti povstaleckým jednotkám. 7. září pak Tiso vydává rozkaz k zásahu Pohotovostních oddílů Hlinkových gard, které pak zasáhnou krutým způsobem nejen proti povstaleckým oddílům, nýbrž i proti civilnímu obyvatelstvu.
Toto vše dává pak obraz Tisova Slovenského štátu – obraz státu fašistického, vezmeme-li jako definici fašismu tu, která říká, že „fašismus je ideologie, politické hnutí a forma vlády, vycházejících z rasismu či nacionalismu, mající charakter diktatury s antiliberárním, protidemokratickým a protikomunistickým zaměřením – tato diktatura odmítá pluralitní politickou kulturu vycházející z liberálních tradic. Stát (národ) je v této diktatuře nejvyšší hodnotou a je chápán jako jednota transcendentní, morální, hospodářská i politická. Řízení státu se pak většinou odvíjí na vůdcovském principu a na diktatuře jedné politické strany či hnutí…“
Tisův konec přichází s koncem druhé světové války – 3. dubna roku 1945, kdy je již jasné, že druhá světová válka se blíží ke konci, opouští Tiso Bratislavu a uchyluje se do Kremsmünsteru, kde je pod německou ochranou a kde se 8. května pak slovenská vláda vzdá americkým jednotkám – Jozef Tiso nicméně již předtím Kremsmünster opouští a skrývá se v klášteře v Altötingu – zde je ale brzy zatčen a internován v americkém zajateckém táboře. Přitom Jozef Tiso věří, že přízeň Vatikánu a vliv amerických Slováků na americkou vládu mu zajistí nevydání do Československa – nicméně, Vatikán se v Tisově případě rozhodne neangažovat se, rovněž tak vliv amerických Slováků na orgány Spojených států je pramalý.
Tisův osud se začíná naplňovat 18.6.1945, kdy se z pověření československé vlády československý velvyslanec ve Spojených státech obrací na americké úřady s žádostí, aby Jozef Tiso a další prominenti ludáckého režimu, zadržovaní Američany byly vydáni do Československa – jako důvod pro vydání je uvedena spolupráce s nacistickým Německem, pronásledování politických protivníků, Židů, osob věrných Československu, vyhlášení války SSSR, Spojeným státům a Velké Británii a zrada na Slovenském národním povstání. Stejná žádost je pak předána i britské vládě.
Po počátečních pochybách britské vlády, zda Jozef Tiso a spol. patří mezi osoby, které mají být souzeny v rámci retribuce (Britové se obávají, že vydání Tisa a jeho spolupracovníků znemožní odmítnutí podobných žádostí z Titovi Jugoslávie a levicového Polska, které by mohlo žádat vydání londýnské polské emigrační vlády), pak přichází rozhodnutí – 4. října americké úřady britské námitky zamítnou a 27. října je pak Tiso vydán do Československa, kde je pak převezen do vazby bratislavského Národního soudu.
K vydání Jozefa Tisa do Československa je třeba ještě uvést, že není pravdivý často uváděný fakt, že Tisovo vydání bylo víceméně českou iniciativou – nikoliv, československá, tedy pražská, vláda již v květnu 1945 informovala slovenský sbor pověřenců, že hodlá požádat o vydání prominentů ludáckého režimu – neozvaly se žádné slovenské hlasy proti, naopak, 18.7.1945 předsednictvo SNR samo vyzve slovenské pověřenectvo vnitra, aby připravilo pro československou vládu seznam prominentů ludáckého režimu, o jejichž vydání bude republika žádat americké a britské úřady.
Ale zpět k případu Tiso – po Tisově umístění do vazby podá Vatikán ústy papeže Pia XII. žádost, aby byl Tiso internován (jako kněz) v klášteře a ne ve věznici, zároveň ale Vatikán zdůrazní, že v žádném případě nehodlá ovlivňovat průběh procesu. Žádostí Vatikánu se československá vlády zabývá 4. ledna 1946 – výsledkem je zamítnutí.
Samotný soudní proces s Tisem (a s A. Machem a v nepřítomnosti souzeným F. Ďurčanským) pak probíhá před bratislavským Národním soudem – Tiso, Mach a Ďurčanský jsou obviněni z podílu na rozbití Československa, z likvidace demokratických práv a svobod na Slovensku a nastolení totalitního režimu a aktivního vystoupení proti SNP, Tiso a Mach jsou pak obviněni ještě ze zavlečení Slovenska do války proti Polsku, Sovětskému svazu, Velké Británii a Spojeným státům, a ze schvalování, resp. aktivní účasti na deportacích slovenských Židů.
Jozef Tiso většinu obvinění odmítne – buď nevěděl o důsledcích svého jednání (např. v případě židovských deportací) nebo nemohl konat jinak pro nátlak Němců. Nicméně, co se týče obvinění, týkajících se židovských deportací, jako důkaz proti Tisovi je předloženo mimo jiné memorandum, které Tisovi bylo podáno 6. března roku 1942 slovenskými rabíny – ti v něm argumentují tím, že deportace ze Slovenska znamenají pro Židy jistou smrt. Kromě toho Tisovi velmi přitíží jeho protižidosvký projev v Holíči, přednesený 15. srpna roku 1942.
15. dubna roku 1947 je pak nad Jozefem Tisem vynesen rozsudek – Jozef Tiso je za své zločiny v čele Slovenského štátu, zločiny, které jsou svojí podstatou zločiny válečnými, odsouzen k trestu smrti oběšením – žádosti o milost, podpořené Demokratickou stranou a katolickou církví, není vyhověno a 18. dubna roku 1947 je rozsudek vykonán.