26. duben už navždy zůstane dnem, který má lidstvo spojeno s největší jadernou katastrofou v historii. Právě toho dne totiž došlo v roce 1986 k havárii v Černobylské jaderné elektrárně na severu Ukrajiny (tehdy byla součástí Sovětského svazu) – vybuchl reaktor číslo 4, typ RBMK-1000.
Černobylská katastrofa byla popsána a rozebrána snad už ze všech úhlů pohledu. Co se ale stalo s některými hlavními aktéry řešení katastrofy? Jak dopadli například Valerij Legasov, Boris Ščerbina, Anatolij Ďatlov či potápěči Valerij Bezpalov, Boris Baranov a Alexej Ananenko, kteří krátce po havárii dobrovolně vstoupili do zaplavených prostor pod reaktorem, aby otevřeli ventily a zabránili další explozi?
Valerij Legasov dva roky po Černobylu spáchal sebevraždu
Po černobylské katastrofě se Valerij Legasov aktivně podílel na řešení následků havárie a vedl vědecký tým, který se snažil zjistit příčiny exploze a navrhnout opatření pro zlepšení jaderné bezpečnosti. Také se podílel na přípravě zprávy o havárii pro Mezinárodní agenturu pro atomovou energii (IAEA) a byl jedním z hlavních řečníků na konferenci této organizace v roce 1986 ve Vídni.
Jeho návrhy na zlepšení bezpečnosti sovětských jaderných elektráren byly nezřídka ignorovány nebo bagatelizovány úřady, což vedlo k jeho značné frustraci a zklamání. Nakonec byl 27. dubna 1988 nalezen ve svém domě nedaleko Moskvy nalezen mrtev – spáchal sebevraždu.
Práce Valerije Legasova byla oceněna až po rozpadu Sovětského svazu – „za odvahu, pevnost a hrdinství, které osvědčil při likvidaci následků nehody v jaderné elektrárně v Černobylu“ byl v roce 1996 prezidentem Borisem Jelcinem oceněn titulem Hrdina Ruské federace.
Boris Ščerbina zemřel čtyři roky po havárii. Jestli na následky radiace, se nikdy nepodařilo potvrdit
Boris Ščerbina byl v době černobylské havárie vicepremiérem Sovětského svazu a vedoucím státní komise pro řešení černobylské havárie. Přestože hrál klíčovou roli v řešení následků tragédie, byl později kritizován za nedostatečnou reakci a zpočátku bagatelizování situace – i k samotné evakuaci města Pripjať dal souhlas až 36 hodin po výbuchu.
Boris Ščerbina zemřel v srpnu 1990 na následky srdečního selhání, které mohlo být způsobeno jeho vystavením radiaci během práce na místě havárie – s jistotou se to ale říct nedá, ještě v roce 1988 zakázal tehdejší komunistický režim sovětským lékařům uvádět radiaci jako příčinu smrti nebo nemoci. Důvody zákazu není jistě potřeba nijak dál rozvádět.
Anatolij Ďatlov. Zemřel 9 let po události na rakovinu kostní dřeně
V okamžiku černobylské havárie byl Anatolij Ďatlov zástupcem hlavního inženýra a vedoucím směny během testu, který nakonec vedl ke katastrofě. Při vyšetřování havárie byl obviněn ze zanedbání povinností a odsouzen k deseti letům vězení. Podle soudu se Ďatlov provinil především rozhodnutím pokračovat v testu navzdory varovným signálům a nedostatečným bezpečnostním opatřením. Ďatlov rozsudek nepřijal, tvrdil, že nebyl plně informován o rizicích probíhajícího testu a že havárie byla způsobena nedostatečným návrhem reaktoru.
Z vězení byl Anatolij Ďatlov propuštěn v roce 1991 – příčinou byly zdravotní problémy, které měly patrně příčinu ve vysokých dávkách ozáření během černobylské havárie. I po propuštění pokračoval ve snaze obhájit svou roli při havárii až do své smrti. Napsal knihu s názvem „Černobyl: Jak se to stalo“, ve které se pokusil vyvrátit obvinění a kritiku vůči své osobě. Zemřel 13. prosince roku 1995 v Kyjevě na rakovinu kostní dřeně. Ta se u něj s pravděpodobností rovnající se jistotě rozvinula jako následek ozáření v Černobylu.
Alexej Ananěnko, Valerij Bezpalov a Boris Baranov. Na hrdiny z kanálů pod Černobylem se rychle zapomnělo
Alexej Ananěnko, Valeri Bezpalov a Boris Baranov. Nebýt tří strojních inženýrů, kteří se po havárii vydali do kanálů pod reaktorem otevřít ventily a vypustit nahromaděnou vodu, mohla černobylská havárie skončit globální katastrofou. Osudy tří hrdinů po Černobylu jsou prakticky neznámé, podle sovětské propagandy všichni tři zemřeli krátce po splnění úkolu a byli pohřbeni v zinkových rakvích.
Pravdou nicméně je, že Alexej Ananěnko, Valeri Bezpalov a Boris Baranov svoji misi úspěšně dokončili a v roce 2018 jim tehdejší ukrajinský prezident Petro Porošenko udělil Řád za hrdinství. Ananěnko a Bespalov převzali svá ocenění osobně, Baranov, který zemřel v roce 2005, byl oceněn in memoriam.