Mexiko, velká země za „velkou louží“, má dějiny plné velkých civilizací, společenských zvratů i pokusů o autoritativní režimy. První známou civilizací, které obývala území na hranici severní a střední Ameriky byli Olmékové. Po nich přišli Aztékové a Mayové, vyspělé kultury, které z dějin vymazal „člověk evropský“.
Po staletích, kdy bylo v područí Španělska, si pak Mexiko na začátku 19. století vybojovalo svoji nezávislost (1821) a začalo hledat svoje místo v politické mapě světa. Nakrátko se stalo i konstituční monarchií, v jejímž čele stále císař. Stalo se tak hned dvakrát, vždy jen na pár let. A konec císařství vždy znamenal i popravu panovníka.
V prvním případě byl popravčí četou zbaven života Augustin I. (Agustín Cosme Damián de Iturbide y Arámburu), voják, který pomohl Mexiku k nezávislosti, ale jako císař rozpustil Kongres… a to byl jeho konec.
Druhým mexickým císařem se stal v dubnu 1864 Maxmilián I. Mexický, mladší bratr habsburského panovníka Františka Josefa I. – ani jeho vláda netrvala dlouho, před popravčí četou skončil už 19. června roku 1867, když byl předtím 15. května stejného roku zbaven moci republikány. Bylo mu pouhých 34 let.
Životopis Maxmiliána I. Mexického? Na bratra rakouského císaře v Evropy místo „nezbylo“
Maxmilián I. Mexický, původem rakouský arcivévoda a mladší bratr rakouského císaře Františka Josefa I., se stal postavou, která vešla do dějin jako jedna z nejtragičtějších figur novodobého Mexika. Ačkoli jeho vláda trvala pouhé tři roky (1864-1867), za tu dobu stačil zanechat nesmazatelný otisk na politické a kulturní scéně země.
Maxmilián byl ambiciózním a idealistickým vládcem. Ještě před nástupem na mexický trůn cestoval po světě a nasbíral řadu zkušeností, které chtěl uplatnit ve svém budoucím království (či císařství). Snil o moderním státě s vysokou úrovní vzdělání a sociální spravedlností. Když přišla nabídka z Mexika, Maxmilián ji neodmítl.
Mexická nabídka ovšem nebyla jednoduchá. Za ní stála skupina konzervativních elit, která chtěla protiváhu k liberální vládě prezidenta Benita Juáreze. Maxmilián byl pro ně ideálním kandidátem – evropským princem s moderními názory. Měl však jednu vážnou nevýhodu: byl zároveň cizincem v zemi plné vnitřních nepokojů.
Zajímavým faktem je, že Maxmilián věřil ve své „osudové poslání“ stát se mexickým císařem. Přestože mu někteří rádci radili, aby nabídku odmítl, byl přesvědčen, že dokáže Mexiku přinést stabilitu a prosperitu. Jeho manželka, belgická princezna Charlotta, sdílela jeho názory a stala se klíčovou postavou v jeho vládě.
Maxmiliánovy reformy však narazily na odpor. Ačkoli se pokoušel zavádět liberální opatření, jako byla pozemková reforma či podpora vzdělávání, narazil na tuhý nesouhlas jak ze strany konzervativců, kteří ho dosadili na trůn, tak ze strany liberálů v čele s Juárezem.
Nakonec Mexiko pohltila krvavá občanská válka, na jejímž vrcholu se císař Maxmilián se rychle ocitl v obklíčení. Ačkoli měl podporu armády francouzského panovníka Napoleona III,, tlak mezinárodního společenství a zejména Spojených států, které po občanské válce netoužily po tom, mít na své jižní hranici silný a sebevědomý stát, vedl k jejímu stažení do Evropy. Bez těchto sil se Maxmiliánova pozice stávala neudržitelnou.
V červnu 1867 byl císař Maxmilián I. Mexický po obléhání ve městě Querétaro zajat a krátce poté popraven. Jeho smrt byla symbolickým koncem snahy o zavedení evropské monarchie v Americe. Místo posledního odpočinku posledního mexického císaře? Maxmilián I. Mexický je pohřben ve vídeňské Kapucínské hrobce.
Princezna Charlotta se ze smrti manžela nikdy nevzpamatovala
Maxmilián I. Mexický a jeho manželka, belgická princezna Charlotta Belgická, tvořili bezdětný pár. A tady se životy obou mexických císařů opět protínají – Maxmilián adoptoval dva z Augustinových vnuků jako následníky trůnu. Nikdy se jimi nestali.
Mimochodem, princezna Charlotta se z manželovi smrti nikdy nevzpamatovala. Poté, co v roce 1865 odjela do Evropy, aby vyjednala pomoc pro svého manžela v boji proti povstalcům, se s Maxmiliánem už nikdy nesetkala. Po jeho popravě u ní propukla duševní nemoc a až do konce života v roce 1927 dožila v izolaci.