Rembrandt van Rijn. Génius šerosvitu

Rembrandt Harmensz van Rijn, jeden z největších malířů historie, holandský mistr, přichází na svět 15. července roku 1606 jako předposlední syn z devíti dětí v poměrně zámožné rodině mlynáře a pekařovy dcery v holandském Leidenu, malém univerzitním městečku vzdáleném asi čtyřicet kilometrů od Amsterodamu. V dětství navštěvuje Rembrandt latinskou školu v Leidenu, ve čtrnácti letech pak vstupuje na Leidenskou univerzitu. Po několika měsících ale studia opouští a stává se žákem Jacoba van Swanenburcha a později Jacoba Pynase, malířů, kteří přinášejí do Holandska znalosti italské malby, která je pro středověkou Evropu tím nejvyšším kritériem uměleckých hodnot malby.

Jako dvacetiletý pak Rembrandt odchází do Amsterodamu, kde pracuje u dalšího italizujícího malíře, Pietera Lastmana, jehož tvorba se sklonem k mysterióznosti i znalost Michelangela Merisiho, známého pod jménem Caravaggio (viz Caravaggio), hlavního představitele barokní malby v Itálii, zřejmě dává Rembrandtovy hlavní, zásadní impuls, pro jeho další umělecké směřování.

V roce 1625 pak začíná první, leidenské, období Rembrandtovy tvorby. V otcově domě si otevírá ateliér, přibírá si za společníka malíře Jana Lievense, začne přijímat žáky (prvním je později znamenitý žánrista Gerard Dou), a maluje obrazy s biblickými náměty, obrazy, které postupně nacházejí obdivná uznání i rozšíření v podobě grafických listů významných holandských rytců.

Leiden brzy Rembrandtovy přestává stačit. V roce 1632 jej tedy opouští a stěhuje se do Amsterodamu, do stodesetitisícového přístavu s pitoreskní směsicí obyvatel různé národnosti a pleti barev. Stává se podílníkem obchodníka s obrazy van Uylenburcha a žení se s jeho neteří Saskií z vážené fríské rodiny. Saskie přináší do rodiny jako věno čtyřicet tisíc zlatých, na tehdejší dobu velké bohatství.

Pro Rembrandta nastávají roky štěstí, žije v přepychu, jako velmož, vlastní velký a prostorný dům na hranicích amsterodamské židovské čtvrti, dům, který doslova přeplní během let uměleckými poklady, drahými předměty a kuriozitami. Na stěnách jeho domu visí díla Raffaela, Girgioniho, v místnostech stojí busty římských císařů, na nábytku leží kůže šelem a drahé brokáty…

Přitom se nesmírně intenzivně věnuje malířské práci. A jako je ochoten za umělecká díla, která kupuje, dát jakkoli přemrštěnou částku, vyžaduje vysokou cenu i za svá díla – např. za svůj grafický list „Kristus uzdravuje nemocné“ dostává sto dukátů, částku, jako do té doby za grafický list ještě nikdo nedostal.

Rembrandtova výjimečnost se projevuje nejen tím, že jeho díla jsou drahá a žádaná, nýbrž též početním rozsahem tvorby. Každým rokem vznikají desítky pláten, podobizny, obrazy s biblickými náměty, krajiny, autoportréty (žádný z malířů snad již nikdy nepřenese vlastní tvář na plátno tolikrát a s tak úpornou fascinovaností jako on).

V této době již Rembrandt ve své tvorbě záměrně používá šerosvitu (temnosvitu, z italského chiaroscuro), způsobu malby pracujícím s kontrasty světla a stínu, jejich vzájemným poměrem a působením. Přestože tento způsob malby je znám již dříve (Leonardo da Vinci, George de la Tour a jiní), teprve Rembrandt povznese možnosti šerosvitu do výšin takřka magických.

Co se týče námětu Rembrandtových obrazů, je zajímavé, jak často se v jeho díle objevují obrazy učených a moudrých starců (např. obraz „Rabín“ ze sbírek české Národní Galerie).

V roce 1632 maluje Rembrandt slavný obraz „Hodina anatomie doktora Tulpa“, skupinový portrét nad mrtvolou s otevřenou paží. Tento obraz vznikne na základě veřejně přístupné pitvy, kdy známý amsterodamský lékař demonstroval anatomii ruky na těle odsouzence. „Hodina anatomie doktora Tulpa“ představuje v Rembrandtově tvorbě krajní mez jeho realismu.

Když je Rembrandtovi třicet šest let, rozhodne občanská garda vyzdobit velikými skupinovými portréty slavnostní síň svého hlavního velitelství. U Rembrandta si gardisté objednají obraz příslušníků roty arkebuzníků pod velením kapitána Cocqua. Tak vzniká „Noční hlídka“, spolu s Leonardovou „Monou Lisou“, Raffaelovou „Sixtinskou madonou“ a Picassovou „Guernicou“ snad nejslavnější obraz v dějinách lidstva. Rembrandt v něm radikálně mění dosavadní pojetí skupinového portrétu – třicet mužů na obraze neseřadí vedle sebe, jak je dosud zvykem, ale zpodobí je ve chvíli, kdy se dávají na pochod po hrázi kanálu. Výjev tak dostává složitou kompozici a pohyb.

Zásadním mezníkem Rembrandtova života je rok 1642. Ještě před dokončením „Noční hlídky“ umírá Saskie a od tohoto okamžiku začíná umělcova životní křivka klesat níž a níž – celá čtyřicátá a padesátá léta žije Rembrandt v napětí z neustálých soudních tahanic (vyskytnou se potíže ohledně posledních vůlí Saskie a umělcovy matky), díky luxusnímu životnímu stylu se vyčerpají Rembrandtovy finanční prostředky a on upadá do bídy, svojí nekonvenčností se dostává též do stále častějších rozporů a konfliktů s prostředím amsterodamské, kalvínské, morálky.

V roce 1649 vstupuje do Rembrandtova života Hendrickije Stoffelsová. Na jejich svazek ale padá stín, jsou obviněni z konkubinátu a předvoláni před církevní soud.

Rembrantovo umělecké renomé ale není jeho osobními a ekonomickými problémy ovlivněno, právě naopak, jeho mezinárodní věhlas roste. V roce 1654 dostává od sicilského šlechtice dona Antonia Ruffa honorář pěti set zlatých za jeden ze svých nejúchvatnějších obrazů, za dílo „Aristoteles přemýšlí nad Homérovou bystou“.

V posledních letech svého života pak Rembrandt nelpí již na ničem jiném než na malbě, která je nyní jeho smyslem života. V roce 1661 maluje rozměrný obraz „Přísaha Batávů“, v dalších letech pak biblické „Návrat ztraceného syna“, Židovská nevěsta“, předsmrtný „Simeon s Ježíškem“

4. října roku 1669 pak Rembrandt Harmensz van Rijn v Amsterodamu umírá. Pochován je v kostele ve Westerkerku.