Svatý Dominik. Otec Kazatelského řádu dominikánů

Sv. Dominik (Domingo, Domenico, Dominique), zakladatel Kazatelského řádu dominikánů, přichází na svět v obci Caleruega v severní Kastilii, 78 km jihovýchodně od Burgasu. Od útlého dětství je silně ovlivňován zbožnou, nábožensky silně založenou matkou a jejím bratrem, místním farářem.

Jako čtrnáctiletý chlapec odchází Dominik na univerzitu do Palencie v tehdejším Leonském království. Studuje zde filozofii a teologii. V roce 1191 zde zažije hladomor, při kterém svůj veškerý majetek rozdá strádajícím lidem.

Od roku 1195 je Dominik členem sboru kanovníků v Osmě (El Burgo de Osma), kde přijímá kněžské svěcení. Zdejší biskup Diego z Azeveda pak bere Dominika roku 1203 na cestu do Dánska, kde mají být prostředníky sňatku leonského prince.

Na oba poutníky čeká na cestě jedno nebezpečí – projíždějí totiž územím, kde žijí příslušníci pro církev nepřijatelného hnutí albigenských, kteří uznávají sice Boha, ale i Ďábla, který podle nich vládl v době Starého zákona. Na své cestě se tedy Dominik s Diegem zastavují v Montpellier, aby zjistili, jak se věci mají.

Když vidí, že albigenští žijí skromně a pokorně, zatímco papežští kazatelé si hoví v přebytku a jejich pokusy obrátit albigenské na pravou víru se tedy zákonitě míjí účinkem, rozhodnou se Dominik s Diegem obléknout chudý šat a bosi se vydávají na apoštolskou cestu.

Brzy se k nim přidávají mniši cisterciáci a společnými silami dosahují v okolí Béziers, Carcassonne, Toulouse, Narbonne a dalších jihofrancouzských měst změny taktiky proti albigenským – Diego navrhuje, aby se použila metoda apoštolského kázání na základě naprosté chudoby kazatelů a nepovyšování se nad sektáře.

Za tímto účelem je pak roku 1206 u Toulouse založena misijní stanice, odkud kazatelé vycházejí mezi lid. Když ale roku 1209 biskup Diego z Azeveda umírá, situace se radikálně mění – misie se rozpadá a roku 1211 vypuká válka mezi albigenskými a křižáky, kteří ničí úrodu a majetek prostých venkovanů.

Dominik ví, že papežské vojsko není v právu, a proto žije v ústraní a snaží se zmenšit utrpení lidu drobnými přímluvami u katolické vrchnosti. Odmítá biskupský úřad v Béziers, pouze přijme funkci generálního vikáře v Carassonne.

Roku 1215 odchází Dominik do Toulouse, zbaveného křižáky albigenských, a získává zde od bohatého občana dům, kde zřizuje klášter, centrum nového řádu. Věda a řeholní kázeň mají podle něj být prostředkem k výchově učitelů lidu a kazatelů církve.

Dominik sepíše pravidla na základě řehole sv. Augustina s dodatky podle premonstrátů. U toulouského kostela sv. Romana začíná budovat první velký dominikánský klášter – roku 1216 schvaluje papež Honorius III. osamostatnění nového řádu a nazve jej řádem kazatelským.

V dalších letech vznikají velká střediska dominikánů v Bologni, Římě, Paříži a jinde. Sám Dominik se z Toulouse stěhuje do Benátek a pak do Říma, do kláštera u sv. Sabiny.

Dominik pak v dalších letech zavádí svůj řád v dalších a dalších místech Španělska ( Madrid, Segovia), Itálie a v Paříži zakládá klášter svatého Jakuba. V roce 1220 se v Bologni koná první sněm kazatelského řádu, na kterém Dominik své mnichy zařadil mezi žebravé řády. Podle legendy se mu nedaleko Toulouse zjevila Panna Marie, která mu nakázala šířit modlitbu svatého růžence jako prostředek, jímž budou odpadlíci obráceni zpět na víru.

Na druhém sněmu pak Dominik v Bologni v roce 1221 rozděluje řád do devíti provincií, v čele s provinciály. Je zde založen rovněž řád dominikánský pro ženy a třetí řád pro šlechtice (za účelem navrácení církevního majetku do stavu před hnutím albigenských). Ještě téhož roku Dominik zakládá v Benátkách klášter sv. Jana a Pavla.

Též je třeba alespoň letmo vzpomenout na význam setkání sv. Dominika se sv. Františkem, jehož řád vzniká a rozvíjí se ve stejné době.

Brzy po druhém sněmu kazatelského řádu odchází těžce nemocný Dominik do kláštera sv. Mikuláše v Bologni, kde opásán železným řetězem kajícníka 6. srpna 1221 umírá. Ještě po dvanácti letech je jeho tělo shledáno neporušené a u jeho hrobu dojde k několika zázračným uzdravením. Proto již roku 1234 prohlašuje svědek Dominikova pohřbu, papež Řehoř IX., že tento velikán církve, „svatý za života svého a požehnaný přízní Panny Marie, bude na věčné časy mezi předními světci uctíván“.

Ostatky sv. Dominika nalezneme v Bologni nedaleko hlavního náměstí, v chrámu San Domenico, v šesté kapli zprava.