Jevfrosinija Kersnovskaja – toto jméno stojí určitě za zapamatování. Strávila 10 let v sovětských koncentračních táborech (gulag) a své vzpomínky na tragicky prožité roky vepsala do 12 sešitů. Celkem 2 200 000 znaků, doplněných 680 obrázky vypovídá o brutalitě sovětského komunistického režimu.
Jevfrosinija Kersnovskaja se narodila 8. ledna roku 1908 v ukrajinské Oděse, po otci pochází ze starého polského hraběcího rodu, pro zajímavost, její dědeček sloužil jako plukovník carské armády a byl autorem první mapy afghánských hranic. Když vypukla v Rusku po Říjnové revoluci 1917 občanská válka, uprchla rodina před komunistickým režimem do Besarábie, která byla součástí Rumunska a kde se na rodinném statku věnovala zemědělství. Když byla (rumunská) Besarábie v roce 1940 připojena k Sověstkému svazu, komunistický režim statek znárodnil a rodinu (matku a Jevfrosiniji, otec zemřel v roce 1939) násilím vystěhoval na Sibiř, kde obě těžce pracovali v lesním průmyslu.
V roce 1942 se Jevfrosinija Kersnovskaja pokusila o útěk. Neúspěšný. Byla zatčena a odsouzena k trestu smrti, který byl později „zmírněn“ na trest 10 let nucených prací v pracovním táboře na Sibiři (v gulagu). Přes Novosibirsk a Barnaul se dostala až do Norilska, který se ve čtyřicátých letech teprve budoval a patřil k nejhroznějším místům v SSSR. Odtud vedla cesta, jak sama autorka ve své knize vzpomíná, jenom „na svobodu, nebo pod drn.“ Sama Jevfrosinija Kersnovskaja přežila, na svobodu se dostala v roce 1953.
Své vzpomínky na život v krutých podmínkách sovětských gulagů Jevfrosinija Kersnovskaja psala mezi roky 1964-1968, zvěřejněny a knižně vydány byly až po roce 1990.
Ukázka z knihy:
Deset hodin. Nástup. Všechny brigády pracující v určitém objektu musí nastoupit na dvoře. Dokonce i ten, kdo stačil umřít, je povinen dostavit se k nástupu. Je přivezen v kolečku a připojen na konec řady. Pořádek musí bejt, nebožtíčku! Přiváželi ho však již svlečeného, prakticky nahého. Aťsi byly jeho hadry roztrhané, někdo ještě živý se do nich zabalil; zima je druhý největší nepřítel hned po hladu. Přesto, na rozvod přišel po svých, i do objektu došel. Kdyby ho bývali nechali tento den odpočinout, neležel by tu teď v kolečku… Ostatně není to jedno? Dnes… Zítra… Ten, komu došly síly, to má tak jako tak spočítané.
Jevfrosinija Kersnovskaja: Jaká je cena člověka?
Vzpomínky politické vězeňkyně Jevfrosiniji Antonovny Kersnovské jsou snad nejbrutálnějším vylíčením poměrů v sovětských pracovních táborech, jaké se u nás objevilo. Po záboru Besarábie Sovětským svazem, byla tato statečná žena vyhnána z rodinného statku a o několik měsíců později odsunuta do narymské tajgy na středrním Obu, kde v nelidských podmínkách a pod vedením sadistického vedoucího pracovala v lese. Odhodlala se k útěku a po zatčení byla obviněna z rozvracení sovětského zřízení a odsouzena k trestu smrti, změněnému na deset let nápravného pracovního tábora. Přes Novosibirsk a Barnaul se dostala až do Norilska, který se ve čtyřicátých letech teprve budoval a patřil k nejhroznějším místům v SSSR. Kersnovskaja vystřídala nejrůznější provozy; od stavby přes vězeňskou nemocnici a uhelný důl až po práci na železnici v padesátistupňových mrazech.Po návratu z lágru a vyhnanství v roce 1960 žila Jevfrosinija s matkou v Jessentukách, kde sepsala dvanáct tlustých sešitů vzpomínek a opatřila je sedmi sty vlastnoručními ilustracemi.