Pošlete naproti údržbáře, vypadly jim pojistky, svítí si tam baterkami. Jedna z největších afér v politických dějinách USA začala nevinně. Aféra Watergate. Aféra, která smetla z prezidentského postu Richarda Nixona a která je dodnes považována za největší politickou kauzu v dějinách žurnalistiky.
Pojistky byly v pořádku. V kancelářích Demokratické strany byli lupiči
Pojistky nevypadly. Hlídač Frank Wills, který se vydal na obchůzku přidělenou částí Watergate, si ale všiml podivnosti, týkající se zámků na několika dveřích. Byly přelepeny páskou, aby je nikdo nemohl zvenku zamknout. Pásky strhal, jenže – když se vracel stejnou cestou znovu, pásky tam byly zase. Frank Wills neváhal a zavolal policii. Ta přijela v okamžiku, v centrále Demokratické strany pak došlo k zatýkání – policisté zadrželi pět mužů. Vesměs bývalých agentů CIA. Jejich zpravodajské krytí? Plumber unit. Instalatéři.
O instalaci se skutečně starali. V okamžiku, kdy byli zatčeni, opravovali odposlouchávací zařízení, které bylo do kanceláří Demokratů potají umístěno už v květnu. Připraveny měli také fotoaparáty, čekala je práce – fotografování tajných dokumentů Demokratické strany.
Bernstein, Woodward a 300 článků, které stály prezidenta Nixona místo
Případ byl zprvu vyšetřován jako obyčejné vloupání. Přítomnost bývalých agentů CIA, napojených na volební štáb Republikánské strany, ale naznačovala, že se děje něco velkého. Dva novináři deníku The Washington Post, Carl Bernstein a Bob Woodward, se pustili do vyšetřování. Jejich odhalení vyrazilo Americe dech. Volební štáb Richarda Nixona, který usiloval o své znovuzvolení v prezidentských volbách, vedl špionáž proti Demokratické straně!
Vše vycházelo najevo postupně, sám Nixon ještě v roce 1972 v poklidu prezidentský post obhájil. Bernstein a Woodward byli ale neúnavní. Za dva roky otiskli ve Washington Post o Watergate více než 300 článků, jejich informace byly nadmíru přesné a vždy zasáhly svůj cíl – Nixona. Odkud informace získávali? Měli výborný zdroj, který veřejnost znala pod poněkud zavádějícím jménem Deep Throat. Až v roce 2005 bylo prozrazeno, že „hlubokým hrdlem“ byl zástupce ředitele FBI Mark Felt.
Nixon: Odmítám, že bych o tom věděl! Máte důkazy? Odstupuji…
Prezident Nixon jakoukoli osobní spojitost s aférou Watergate odmítal. Přinejmenším do okamžiku, než bylo odhaleno odposlouchávací zařízení v Bílém domě. Americký prezident si nahrával své návštěvy. Své politické spojence a především své politické odpůrce. Každé slovo se dá někdy v budoucnu otočit proti tomu, kdo jej vyřkl. Amerika nemohla uvěřit, že má prezidenta, který špehuje politické konkurenty přímo na půdě svého úřadu.
Začal zdlouhavý boj o nahrávky. Mezi Kongresem a Nixonem. Nakonec zasáhl Nejvyšší soud, který Nixonovi přikázal nahrávky vydat…
Pak to již šlo ráz na ráz. Právní výbor Sněmovny reprezentantů zahájil proces impeachmentu, který je jediným nástrojem, kterým lze ve Spojených státech odvolat jinak neodvolatelného prezidenta a který si v devadesátých letech prožil, po skandálu s Monikou Lewinski, prezident Bill Clinton.
Nakonec nebyl potřeba – 8. srpna 1974, dva roky od okamžiku, kdy kdosi sháněl údržbáře, protože naproti ve Watergate vypadly pojistky, se prezident Richard Nixon rozhodl odstoupit sám. Nahradil jej Gerald Ford.
Ten byl čestnější. Nebo si dával lepší pozor.
Aféru Watergate si připomněl Marcel Kupka