Životopisy online – osobnosti, celebrity

Štefan Osuský, československý (slovenský) politik a diplomat, přichází na svět 31. března roku 1889 v Brezové pod Bradlom nedaleko slovenské Myjavy.

Vzdělání Osuský získává nejprve na gymnázium v Bratislavě od roku 1902), po odchodu do Spojených států amerických, v roce 1905, pak studuje ve Springfieldu teologii (v letech 1908–10) a v Chicagu (mezi roky 1910–1914) filozofii, práva a přírodní vědy.

V letech 1914–15 se Osuský účastní vědecké expedice do střední Ameriky, o rok se pak stává doktorem práva a nastupuje v jedné z chicagských advokátních kanceláří.

O politiku se zajímá Osuský již od svého příchodu do Spojených států – angažuje se ve slovenském krajanském hnutí, od roku 1915 vydává noviny „Slovenské slovo“ a „Slovenský týždenník“, o rok později se pak stává místopředsedou Slovenské ligy v Americe – na její podnět pak odjíždí do Evropy, kde má jednat s československým protirakouským odbojem o možnostech spolupráce.

V této době je Osuský zastáncem společného státu Čechů a Slováků, v Paříži spolupracuje s Československou národní radou, je ovlivněn zejména M. R. Štefánikem – od roku 1917 pak Osuský vede Československou tiskovou kancelář v Ženevě, v roce 1918 pak spolupracuje při vytváření československých legií v Itálii.

Po vzniku samostatného Československa nastupuje Osuský v roce 1918 do úřadu československého vyslance ve Velké Británii, kde pak působí až do roku 1921, kdy nastupuje do úřadu československého vyslance v Paříži – zde pak setrvá až do roku 1939.

Zároveň se Osuský významně podílí na vzniku a utváření československé zahraniční politiky  – účastní se příprav a jednání pařížské mírové konference, v letech 1919–20 působí při těchto jednáních jako generální tajemník československé delegace: za Československo pak v Paříži podepisuje mírovou smlouvu s Maďarskem, Bulharskem a Tureckem.

Od roku 1920 Osuský zastupuje též Československo ve Společnosti národů – zde je v letech 1920–30 členem tzv. reparační komise, zabývající se otázkou válečných reparací po první světové válce, mezi lety 1922–36 je zároveň ve funkci předsedy kontrolního výboru této organizace.

Po 15. březnu roku 1939, kdy dojde k obsazení Čech a Moravy nacistickým Německem a vzniku samostatného Slovenského štátu, se Osuský stává jedním z hlavních představitelů československého zahraničního protiněmeckého odboje – v listopadu roku 1939 je jmenován členem Československého národního výboru v Paříži a v červenci roku 1940 se stává ministrem československé exilové vlády v Londýně a členem Státní rady.

V roce 1942, v březnu, nicméně Osuský československý odboj opouští - důvodem jsou jeho stále rostoucí rozpory s vůdčí osobností československého exilu v Londýně, s E. Benešem (viz Beneš, Edvard): Beneš s Osuským proti sobě stojí zejména v otázce organizace československého zahraničního odboje a v otázce poválečného uspořádání Československa, kde rozpory vyvolává otázka budoucího postavení Slovenska v rámci československého státu – spory mezi Osuským a Benešem nakonec končí tím, že Beneš zbaví Osuského všech jeho funkcí a tím jej vyřadí z politického života.

Na jaře 1945 se pak Osuský odchází zpět do Spojených států amerických, kde se stává profesorem na univerzitě v Hamiltonu.

Po komunistickém puči v roce 1948 se pak Osuský začíná opět angažovat v krajanském hnutí, stává se zakladatelem a členem Rady svobodného Československa – zároveň publikuje řadu odborných článků a publikací, v nichž se věnuje dějinám československé politiky a problematice mezinárodních vztahů.

Štefan Osuský umírá 27. září roku 1973 ve Washingtonu ve Spojených státech amerických.

Ante Pavelić, chorvatský fašistický politik a vůdčí postava chorvatského pronacistického ustašovského režimu v letech 1941–45, nacionalista, nesoucí hlavní díl viny za vyvražďování Židů a Srbů za druhé světové války v Chorvatsku, přichází na svět 14. července roku 1889 v Hercegovině ve městě Bradina.

V mládí studuje Pavelić práva a poté působí jako advokát v Záhřebu – zároveň aktivně podporuje snahy o osvobození Chorvatska zpod područí habsburské Rakousko-Uherské monarchie.

Po skončení první světové války a rozpadu habsburské monarchie, kdy Chorvatsko nezíská samostatnost, ale stává se součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (pozdější Jugoslávie), se Pavelić v roce 1919 zapojuje do akcí chorvatských nacionalistů, snažících se o vznik samostatného chorvatského státu a stává se tajemníkem chorvatské nacionalistické Strany práva, kterou pak v letech 1927–29 zastupuje jako poslanec v bělehradském parlamentu (skupštině).

Po nastolení osobní diktatury krále Alexandra I. Karadjordeviće v jugoslávských zemích v roce 1929 emigruje Ante Pavelić do Bulharska, odkud pak odchází a postupně působí v Maďarsku, Německu a Itálii.

V exilu pak Ante Pavelić zakládá fašistickou a teroristickou organizaci Ustaša, která s podporou evropských fašistických režimů bojuje za rozbití Jugoslávie a která se mimo jiné podílí na úspěšném atentátu na krále Alexandra I. v Marseille v roce 1934.

Do vlasti se Ante Pavelić vrací v roce 1941 poté, co vojska německého wehrmachtu vtrhávají na Balkán – Chorvatsko se formálně osamostatňuje, vzniká Nezávislý stát Chorvatsko (v podstatě jde o loutkový stát v područí hitlerovského (viz Hitler, Adolf) Německa a Mussoliniho (viz Benito Mussolini) Itálie, stát bez Dalmácie a Istrie, okupovaných Itálií, ale zato stát, okupující celou Bosnu a Hercegovinu) a Pavelić je prohlášen jeho vůdcem (poglavnikem).

Pod vedením Ante Paveliće je v letech 1941–45 v nově vzniklém chorvatském národním státě prováděna systematická genocida Židů, Srbů a romského obyvatelstva, stejně tak Pavelićův režim tvrdě zakročuje proti antifašistům a partyzánům.

V květnu roku 1945, s koncem druhé světové války a s koncem Nezávislého státu Chorvatsko, prchá Ante Pavelić přes Itálii do Argentiny, kde vytváří exilovou chorvatskou vládu. Z Argentiny je pak Pavelić donucen po pádu režimu prezidenta J. Peróna odejít (mezitím je v Jugoslávii odsouzen za válečné zločiny v nepřítomnosti k trestu smrti), zbytek života pak prožije ve Španělsku pod ochranou režimu F. Franca (viz Franco y Bahamonde, Francisco).

28. prosince roku 1959 Ante Pavelić, jehož ustašovci ještě v sedmdesátých letech 20. století podnikají teroristické útoky proti jugoslávským objektům po celém světě, umírá.

Pol Pot (vlastním jménem Saloth Sar), jeden z nejkrvavějších diktátorů v dějinách lidstva, vůdčí osoba kambodžského maoistického režimu v sedmdesátých letech 20. století a komunistický politik, který je zodpovědný za smrt nejméně jednoho miliónu Kambodžanů, přichází na svět 19. května roku 1928 jako Saloth Sar.

Již v mládí se Pol Pot, původně buddhistický mnich, stává stoupencem Ho Či Mina, do jehož Komunistické strany Indočíny pak v době druhé světové války vstupuje.

V roce 1949 Pol Pot odchází do Paříže, kde studuje a odkud se pak vrací v roce 1953 do Kambodže jako vystudovaný učitel.

Od roku 1963 žije Pol Pot na severu Kambodži, kde se stává předním funkcionářem komunistické strany a kde začíná organizovat povstalecké oddíly Rudých Khmerů – v jejich čele, a s podporou vietnamských partyzánů, pak Pol Pot bojuje proti phnompenské vládě.

V roce 1975 je boj rozhodnut – Rudí Khmerové svrhávají proamerickou vládu generála Lon Nola a brzy poté, v dubnu roku 1976 se Pol Pot stává předsedou vlády nově vyhlášené Demokratické Kampučie.

Po uchopení moci začíná Pol Pot Kambodžu (nyní Kampučii) „reformovat“ – cílem reforem je vybudování zemědělské, soběstačné a mezinárodně zcela izolované komunistické společnosti (Pol Pot je výrazně ovlivněn Mao Ce-Tungem). Městské obyvatelstvo je vyhnáno na venkov, jsou zrušena média atd. – za obě padne režimu Rudých Khmérů, vládnoucího terorem a cílenou genocidou, asi tři a půl miliónů obyvatel Kambodži – umírají hladem, vysílením, v pracovních táborech… Pol Potova vize komunistického ráje plodí jen a jen hrůzu.

Pozvolný pád Pol Potova režimu začíná rokem 1977, a to pohraničním vojenským konfliktem s Vietnamem – v lednu roku 1979 pak tento konflikt vyvrcholí invazí vietnamské armády do Kambodže: Pol Potovi Rudí Khmérové jsou vytlačeni do hor na kambodžsko-thajském pomezí, v Kambodži je ustavena provietnamská vláda.

Proti té se ale mezi zdecimovaným obyvatelstvem zvedne vlna odporu a v roce 1982 je pak ustavena exilová „koaliční vláda demokratické Kambodže“, v níž mají zastoupení představitelé mnoha kambodžských politických směrů – členem vlády je i Pol Pot, který je ale zároveň doma, v Kambodži odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti.

V roce 1985 se Pol Pot začíná stahovat do pozadí – odchází z čela Rudých Khmerů, ponechává si jen možnost „poradního hlasu ve vojenských otázkách“. V roce 1990 pak Pol Pot odchází i z exilové vlády.

15. dubna roku 1998 Pol Pot umírá v jednom z khmerských vojenských táborů na thajsko-kambodžském pomezí.

Franklin Delano Roosevelt, americký politik a prezident v letech 1933–45, přichází na svět 30. ledna roku 1882 v Hyde Parku ve státě New York.

Vzdělání Roosevelt získává nejprve na Hardvarské univerzitě (absolvuje v roce 1904), poté studuje práva na Kolumbijské univerzitě (absolvuje v roce 1908).

V roce 1910 F. D. Roosevelt vstupuje do politiky, když se stává členem senátu státu New York – v této funkci pak Roosevelt působí do roku 1912, kdy nastupuje na post náměstka státního tajemníka (ministra) pro námořnictvo (tady bude Roosevelt působit do roku 1920, kdy též kandiduje na funkci amerického víceprezidenta).

V roce 1921 Roosevelta postihne závažné onemocnění pohybového aparátu – po obrně je víceméně ochrnutý na dolní končetiny, nicméně důslednou fyzioterapií se mu podaří zmírnit následky onemocnění na minimum (později ale přesto často využívá kolečkové křeslo).

Do politiky se Roosevelt vrací na konci dvacátých let 20. století – mezi roky 1928–32 Franklin Delano Roosevelt působí na postu guvernéra státu New York, během hospodářské krize na počátku třicátých let 20. století je pak jedním z jeho nejvýznamnějších politických počinů úspěšný boj s korupcí a nezaměstnaností ve státě.

V roce 1933 je pak Franklin Delano Roosevelt zvolen poprvé (za Demokratickou stranu) prezidentem Spojených států amerických (a jako jediný americký prezident bude pak zvolen na více jak dvě volební období, a to ještě v letech 1936, 1940 a 1944) – ve funkci prezidenta USA pak bude působit až do své smrti v roce 1945.

Ve třicátých letech 20. století stojí prezident Franklin Delano Roosevelt za zahájením reformního programu v americké společnosti a hospodářství (tzv. Nový úděl, angl. New Deal), v zahraniční politice v těchto letech Roosevelt bojuje proti tradičního americkému izolacionizmu a naváže diplomatické vztahy se Stalinovým (viz Stalin, Josif Vissarionovič) Sovětským svazem.

Na počátku druhé světové války se Franklin Delano Roosevelt postaví na stranu Spojenců, v roce 1941 pak začíná být ze Spojených států vyvážen válečný materiál do Sovětského svazu a ve stejném roce (v březnu) je americkým Kongresem schválen tzv. zákon o půjčce a pronájmu, díky kterému je pak Velká Británie zásobena válečným materiálem z USA.

Stále ještě v roce 1941 pak vzniká mezi Rooseveltovými Spojenými státy a Churchillovou (viz Churchill, Winston Spencer) Velkou Británií válečné spojenectví, stvrzené tzv. Atlantickou chartou.

Po útoku Japonska na americký Pearl Harbor pak Roosevelt uzavírá spojenectví s Velkou Británií a Sovětským svazem, na spojenecké konferenci ve Washingtonu je pak za největšího nepřítele označeno hitlerovské (viz Hitler, Adolf) Německo, jehož poražení je tím nejdůležitějším cílem války, válka v Tichomoří a porážka Hirohitova (viz Hirohito) Japonska je na druhém místě.

Během druhé světové války Franklin Delano Roosevelt stojí pevně na spojeneckých pozicích, nicméně narozdíl od Churchilla praktikuje politiku ústupků vůči Stalinovu Sovětskému svazu a jeho imperiálním snahám ve střední a východní Evropě.

Franklin Delano Roosevelt se účastní všech významných válečných konferencí (Teherán 1943, Jalta 1945 atd.), v roce 1944 je pak zvolen (jako jediný americký prezident v historii) počtvrté do funkce prezidenta Spojených států amerických.

Franklin Delano Roosevelt, umírá náhle 12. dubna roku 1945 ve Warm Springs, těsně před koncem druhé světové války, na následky mozkové mrtvice.

Bibliografie:

• Francois Kersaudy: De Gaulle a Roosevelt (koupit v knihkupectví Eruditus.cz)
• Stephen Graubard: Prezidenti (koupit v knihkupectví Eruditus.cz)

Achmed Sukarno (vlastním jménem Achmed Kusnasosro), první, a posléze i doživotní, prezident nezávislé Indonésie, přichází na svět 6. června roku 1901.

V mládí Sukarno studuje architekturu na technickém učení v Bandungu, kde se stává nejprve členem a posléze předsedou tzv. Všeobecného studijního klubu, sdružení vysokoškolských studentů, snažících se svojí nacionálně zaměřenou činností podrývat autoritu indonéských holandských koloniálních úřadů – v roce 1928 se pak Všeobecný studijní klub mění na radikální politické uskupení, nazvané Národní strana Indonésie.

Ve třicátých letech 20. století Sukarnova strana více či méně otevřeně vystupuje proti holandské nadvládě – sám Sukarno je mnohokrát vězněn, nakonec je i vypovězen do exilu.

Po vypuknutí druhé světové války a po obsazení holandských indonéských držav Japonskem, začíná Sukarno v roce 1942 spolupracovat s Japonci a organizovat protiholandský podzemní odboj – na konci války pak vyhlašuje formální nezávislost Indonésie: faktická nezávislost se stává skutečností po vítězné válce s Nizozemskem v letech 1945–49.

V roce 1949 je Achmed Sukarno zvolen prvním indonéským prezidentem - po celá čtyřicátá a padesátá léta 20. století pak panuje v Indonésii poměrně demokratický režim, režim sleduje linii mezinárodní nezúčastněnosti a linii neutrality a nezávislosti na světových velmocích.

Na konci padesátých let se ale Indonésie začíná orientovat na země sovětského (tedy komunistického) bloku a u prezidenta Sukarna se objevují stále zřetelnější autokratické tendence – v roce 1959 pak Sukarno rozpouští parlament a v roce 1963 se prohlašuje doživotním prezidentem.

Ve stejném roce, tedy roce 1963, Sukarno, pod záminkou boje proti „imperialistickému obklíčení“ napadne vojensky Malajsii.

V roce 1965 prezident Sukarno vystupuje s Indonésií z OSN a zaútočí proti vlastní armádě  – 30. září dává tichý souhlas ke komunistickým čistkám proti indonéské generalitě: komunistickému puči padne za oběť šest vysokých představitelů armády.

Komunistický puč ale není úspěšný – generál Suharto, náčelník strategického velení indonéské armády, se postaví do čela antikomunistických sil a během krátké doby je puč zlikvidován – poté je v Indonésii zmasakrováno armádou i různými polovojenskými jednotkami na půl miliónu přívrženců komunistické ideologie.

Rok 1968 je pro Sukarna zlomový – Suharto se cítí být natolik silný, že donutí prezidenta k abdikaci a sám pak v březnu téhož roku nastupuje na jeho místo.

Achmed Suharto umírá dva roky po svém odchodu z prezidentské funkce – 21. června roku 1970.

Na závěr malá poznámka – Sukarnova dcera M. Sukarnoputriová je zvolena v prvních demokratických volbách v roce 1999, po pádu režimu generála Suharta, indonéskou víceprezidentkou.